Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Právě procházím nepěkným životním obdobím. Rozvádím se. A nikterak hezky. Manželská láska se vytratila někam daleko a zůstala jen velká nenávist. Muž obviňuje z rozpadu manželství mě a podle toho se taky chová. Jenže já jsem nemohla jinak.

Není alkoholik, ani mě nikdy nebil, dokonce uměl naši rodinu zabezpečit. Nikdy jsme netrpěli nedostatkem. Přesto jsem se necítila šťastná. Život s ním by se dal přirovnat k životu v tlakovém hrnci. Puntičkář, demagog, despota. Všechno muselo být po jeho, nediskutoval, ale přikazoval. Byla jsem neuvěřitelně unavená z jeho neustálého kontrolování, jak co dělám a že to dělám špatně.

Když jsem zjistila, že už v tomhle dál žít nemůžu, a nepomáhaly ani rozhovory a vysvětlování, oznámila jsem mu, že se rozvedu. Už samotným faktem, že jsem k tomhle rozhodnutí dospěla, se mi ulevilo. Jemu ovšem ne, rozvod se táhne, zatím stále bydlíme v jednom bytě i s dětmi a není to vůbec jednoduché.

Jsem tedy pochopitelně dost vynervovaná. Občas si potřebuji někomu postěžovat, ale žádnou kamarádku, natolik důvěrnou, že bych jí mohla stoprocentně důvěřovat, nemám. Proto jsem si chodila ulevovat ke své mámě. Vždycky mě vyslechla, pochopila, povzbudila. Pokaždé mi pak bylo lépe. Jak se říká, sdělená bolest – poloviční bolest.

To jsem ovšem ale netušila, že matka bude mé rozvodové trable vykládat svým kamarádkám a sousedkám. Všechny mě od dětství znají. A já nestačím zírat. Když jsem k mámě naposledy šla, seděly na lavičce před domem sousedky a užívaly si sluníčka. Hned, jak mě viděly, spustily, jaká jsem chudinka, co musím vytrpět, jak je to možné, že ten můj přece vypadal vždycky jako slušný člověk. Do detailu mi tlumočily různé pikantnosti z našeho manželského a nyní rozvodového života.

Udělalo se mi úplně zle. Od mámy to beru jako zradu. Tohle se přece nedělá, bavit celou ulici soukromím své dcery! Jakmile jsem k ní dorazila, vynadala jsem jí. Pohádaly jsme se, ona se cítí dotčená, prý nic špatného neudělala. Nechápu ji, ještě není tak stará, aby byla senilní; je jí 72 let. A co si pamatuji, nikdy nepatřila mezi klepny. Je možné, že jí na stará kolena „přeskočilo"?

V každém případě je pro mě celá situace velmi nepříjemná. Soukromí si přísně hlídám, nemám ráda, když o mně někdo cizí ví nějaké podrobnosti. A teď mě probírá půlka sídliště, kde bydlí moje máma a kde mě navíc skoro každý zná.

Je mi na nic. Rozvodové tahanice, dva puberťáci k tomu a teď taková rána od vlastní mámy. Já vím, že mi s tímhle nikdo nepomůžete, ale aspoň jsem se z toho vypsala, protože svěřit se někomu „naživo“ prostě neumím. Děkuji, že jste mě vyslechli.