Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zvládat negativní emoce se děti učí postupně od nás – následují rodičovského příkladu. Děti také vycítí, jestli „nemůže být po jejich“ ze skutečného důvodu, nebo jen kvůli našemu pohodlí nebo prosazování autority za každou cenu. Pokud máme pocit, že nás dítě neposlouchá naschvál, aby nás "dopálilo", jde o "boj o moc", způsobený právě nekompromisním prosazováním vůle dospělého (třeba necitlivě trvá na okamžitém poslechnutí, přitom např. když je dítě zabrané do hry, je fér ho upozornit o chvíli dříve, že už má končit, co zrovna dělá, protože pak se bude dít to a to, aby mohlo svou práci dokončit).

Jak je to se zlobením

Když dítě chce dělat všechno samo, je dobré mu v tom maximálně vyhovět (v mezích možností), protože se tak naučí spoustu věcí, stává se samostatným, což v průběhu času oceníte (zatímco rodiče, kteří to dětem v tomto věku neumožní, se později diví, proč jsou tak nesamostatné). Tzv. zlobení je věc subjektivního pohledu (dítě podle nás zlobí, když nedělá to, co chceme my). Jednomu rodiči vadí, když dítě stále něčím bouchá, a zakazuje mu to a zlobí se, když neposlechne (ve skutečnosti právě zákazem povzbuzuje dítě, aby prosazovalo svou). Jiný rodič v tom vidí radost dítěte z vytváření zvuků a dovolí mu to (dítě to po určité době, kterou je třeba vydržet, přestane bavit a bude se zabývat něčím jiným). A to, že se zlobíme, už vůbec není problém dítěte, ale náš! Jsou to naše negativní emoce, které jsme se rozhodli prožívat. Můžeme se rozhodnout, že se naučíme být v klidu, a pak se zlobit nebudeme! Pokud ale rodič používá zprávu „Zlobím se a je to tvoje vina. Nezasloužíš si projevy mé lásky.“ jako „výchovný“ prostředek, zbaví své dítě jistoty, že ho má opravdu rád, probouzí v něm pocity viny (prosím věřte, že pocit viny je velmi zhoubná emoce a na budoucí dobré chování nemá kýžený vliv) a také víru, že lásku si musí zasloužit. I když máme dítě rádi, pokud mu nedáme najevo, že nás zajímají jeho pocity a že na ně má právo, pokud odpírání projevů lásky považujeme za vhodný výchovný prostředek, můžeme narušit náš vzájemný vztah a silně nahlodat sebedůvěru dítěte. Doporučuji přečíst si knížku Co říkají děti, než se naučí mluvit (Paul C. Hollinger, Kalia Donerová).

Buďte nad věcí

Platí také, že pokud formulujeme svá přání negativně, např. „NEchoď do té louže!“, přímo si koledujeme o opak (a dítě za to vlastně ani moc nemůže – jeho představivost záporku „ne“ nevnímá). Je efektivnější vyslovit, co chceme – např. „Obejdi tu louži.“ Ukazujme dítěti, jak může své emoce vyjádřit slovně – třeba „Zlobím se, protože...“, „Je mi smutno, protože...“, tím, že takto budeme mluvit sami o sobě a dítěte se na jeho pocity ptát. Plivání, kopání a nadávky - to je způsob, jakým dítě „volá o pomoc“. Z nějakého důvodu není šťastné: může to být např. nízké sebevědomí nebo pocit nedostatku lásky. My rodiče samozřejmě své děti milujeme, ale děti to ne vždy skutečně pociťují; mohou se např. míjet vaše tzv. jazyky lásky (někdo potřebuje – a dává – hlavně dotyky, jiný slova lásky, jiný věnovanou pozornost, další prokazované služby, nebo dárky). Mohu jen doporučit knížku Děti a pět jazyků lásky (Chapman Gary - Campbell Ross). Kousání, bouchání - je důležité, abychom při nevhodném chování dítěte sami nejednali pod vlivem emocí; plácnutí přes pusu nebo zadeček dítě ponižuje a jeho jednání do budoucna nezmění (naopak přejímá tento příklad jako způsob řešení konfliktů). My musíme BÝT NAD VĚCÍ. PŘISTUPUJME K DÍTĚTI JAKO K VZÁCNÉ BYTOSTI (kterou je každý z nás), KTERÉ SI VÁŽÍME.

Máte už odrostlejší děti, a rádi byste nastolili rodinnou pohodu? Pojeďte s námi na Velikonoční sraz pro rodiče s dětmi 5-11 let do Českého ráje! Program: povídání o výchově (co vás trápí), činnosti a hry podporující zlepšování vzájemných vztahů s dětmi, práce s emocemi; děti – kromě části programu společného s rodiči - hry, hrátky a činnosti lehce zaměřené na velikonoční téma.

Více informací a přihlášku najdete na www.hra-skolou.cz, příp. telefonu 777 759 554 (Mgr. Klingerová).