Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Včera jsem v autobuse vyslechla rozhovor dvou mladých maminek s dětmi v batolecím věku. Ačkoli poslouchat cizí hovory se nesluší, nemohla jsem si pomoci.

Zaujalo mě, jak spolu hovořily. Samo téma nebylo nijak velkolepé: probíraly běžné radosti a starosti mateřství... Ale způsob, jakým tak činily, mi připadal trošku legrační.

Vyměňovaly si své zkušenosti a tak trošku se chlubily tím, co jejich dítka dokáží.

„My už chodíme na nočníček. Už umíme hezky říct e-e, viď?“ Sdělila pyšně jedna a láskyplně pohladila svého broučka po hlavě.

„To my ještě nočníček nezvládáme, ale krásně pijeme z hrnečku.“ Nenechala se zahanbit druhá.

Pak se chvíli bavily i o jiných věcech a mluvily docela normálně. Jakmile však přišla řeč na dětičky, opět nastoupila zvláštní mluva, která jako by naznačovala, že pupeční šňůra nebyla po porodu přestřižena.

Zavzpomínala jsem na dobu dávno minulou a zalovila v paměti, zda jsem v souvislosti se svými miminky také tak mluvila. A došlo mi, že ano! „Papáme, kakáme, čuráme, umíme si krásně sami hrát, zapneme knoflíček...“ Tohle všechno jsem používala a na mysli jsem měla vždycky úspěchy jedné ze svých dcer.

Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemůžu přijít na to, proč tak mluví pravděpodobně většina maminek. Anebo tak nemluví většina?

Možná vám to jako námět pro naše diskusní fórum připadá málo závažné. Rozhodně nejde o nic světoborného, ale přesto by mě zajímalo, jestli jste takhle také mluvily či mluvíte.

Jak jsem se přiznala, já jsem to tak dělala a šlo te ze mne nějak samovolně, automaticky. Je to normální, nebo ne?