Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Říká se, že muži se nejčastěji baví o vojně a ženy zase o porodech. Něco na tom bude. My, které máme děti, víme, že narození dítěte je prostě kus života, který nelze ničím překonat. Bez ohledu na to, kolik času od porodu uběhlo, jsme ochotny se o něm bavit stále dokola.

Minulý týden jsem se o tom přesvědčila v naší redakční diskusi. Tato diskuse slouží především jako pracovní – s ostatními spolupracovnicemi zde řešíme záležitosti ohledně magazínu, plánujeme, diskutujeme atd.

Jenže to bychom nebyly normální ženy, abychom občas – nebo spíše hodně často – nesklouzly od tématu ryze pracovního k nějakému jinému. Prostě semeleme páté přes deváté a je nám společně opravdu fajn.

Ani nevím, jak vznikla debata o těhotenství a porodu. Pravděpodobně jsme plynule navázaly na nějaké pracovní téma... a skončily jsme u vzájemného trumfování, co která zvládla ještě v den porodu, v nejhorším případě v posledním měsíci.

Úplně nejdřív se rozebíraly těhotenské nevolnosti. Aneta je mívala opravdu urputné.

„Já měla u malýho tři měsíce vyloženě strávený u záchodu, ale byla jsem tak drsná, že jsem si odběhla od rozjedené snídaně na záchod a pak jsem ji zase v klidu dojedla.“

Vikinina odpověď: „Nechci být ošklivá, ale ranní nevolnosti jsem neměla ani u jednoho dítěte.“

Aneta: „Viki, chceš, abych ti záviděla, viď?“

Vikina: „Když ti povím, že v devátém měsíci jsem jednak jela v klídku na školní sraz z Kolína do Kladna a den před porodem jsem lezla přes plot a zuřivě házela šipky na terč.“

Aneta: „Tak to já už měla stahy po pěti minutách, dopisovala jsem asi patnáct pracovních smluv a vzápětí volala kolegyni, jestli je potřebuje, ať si je vyzvedne, neb si odskočím porodit.“

Vikina: „Jé, to já u Janinky jsem ve tři mastila žolíky u sousedů a v půl šesté jim šel Mamenec zvěstovat, že máme holku.“

Meryl: „Se teda pěkně trumfujete. To moje kámoška, když na ni přišly porodní bolesti, vzala tašku, sedla na tramvaj a jela do porodnice. Cestou se ale ještě zastavila v Bílý Labuti zakoupit nové pantofle.“

Vikina: „Při Hrochušce jsem ještě v devátém měsíci skákala přes švihadlo vajíčko pozpátku. Ony to holčičky před barákem neuměly a já jim to předváděla.“

Eva N.: „Já jela taky do porodnice tramvají, heč! Sice jsem se nestavila v Labuti pro pantofle, ale zato jsem hnedle v porodnici ztratila vědomí.“

Meryl: „Koukám, že si byla přesně ten typ těhule, kterej mi jde šíleně na nervy. Mně u obou od čtvrtýho měsíce hrozil předčasnej porod, byla jsem zašitá a mohla jsem chodit pouze na poklidné procházky v doprovodu dospělého člověka.“

Vikina: „No ale když se tam přidám s tím, že mám všechny tři děti přenošený a vyháněný na provokačky a kapačky, protože Mamenec, když něco dělá, tak to dělá pořádně a na fest, tak zas budu za provokatérku, ale je to pravdáááá.“

Sára: „Mně bylo taky blbě a jízda v metru pro mě znamenala noční můru, páč jsem ještě chytla mdloby a srajdu, aby toho nebylo málo. Takže když jsem běžela na záchod, v podstatě jsem neměla dost ruk, abych si přidržovala všecky ty otvory a svěrače. Merylko, já byla taky zašitá, a když mě vezli na sál, tak jsem pořád opakovala nezapomeňte, prosím, jdu na zašití, nééé na potrat, páč přede mnou tam byly všecky ženské na přerušení a já jediná na zašití.“

No, myslím, že jako názorná ukázka to stačí. A doufám, že mě za to moje kolegyňky nevynesou v zubech :o)) Hlavně teda Vikina, protože – to teda uznejte – vytahovala se ze všech nejvíc :o))

A do jaké kategorie těhulí a rodiček byste se zařadily vy, milé čtenářky? Statečné hrdinky, které ještě předtím, než dorazila sanitka, stihly přemlasknout okno v obýváku? Nebo jste na tom byly podobně jako já a těhotenství jste musely strávit v klidu a bez jakéhokoli nadbytečného pohybu?

Máte třeba nějakou humornou historku z vlastního porodu? Sem s nimi. Dneska je Diskusní fórum naše výsostné hájemství. Bavíme se prostě o porodech :o)))