Jsem špatná matka a mám kvůli tomu výčitky
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. S manželem jsme se už delší dobu o miminko pokoušeli a pořád se nedařilo. Každý měsíc jsem tak pravidelně oplakala, že zase nic.
Po roce a půl se konečně zadařilo a já jsem přišla do jiného stavu. Těšili jsme se moc. Celé těhotenství jsem prožila v pohodě, chystali jsme pokojíček, výbavičku a bylo nám moc dobře.
Pak se narodila Janička. Štěstí, jaké mne zaplavilo, se nedá ani popsat. Nemohla jsem se dočkat, až nás z porodnice pustí domů a my budeme všichni pohromadě. Konečně nastal den, kdy si nás manžel odvážel.
Byla jsem šťastná. Pořád jsem se s malou mazlila, chovala ji, vůbec mi nevadilo k ní v noci vstávat. Všechno jsem zvládala jako po másle. Pravda je, že i manžel se vydatně zapojil, a tak nebylo všechno jen na mně.
Tak uplynulo několik prvních měsíců v naprosté pohodě a já jsem se cítila skutečně šťastná a naplněná. Janička je roztomilá, směje se a brouká. Manžel je z ní celý pryč.
Jenže v posledních třech týdnech zjišťuji, že se u mne něco změnilo. Malé je půl roku, je hodná, manžel je chápavý a starostlivý, nemáme nějaké výrazné existenční problémy, a přesto v těch posledních týdnech nejsem v pohodě..
Najednou už necítím to velké štěstí, ale začínám být nějaká nespokojená. Vadí mi všechno. Hlavně ten sterotyp, do kterého jsem zabředla. Když ráno vstávám, nakrmím malou, obstarám ji a pak vím, že musím vyvětrat, uklidit, uvařit, vyprat... pořád dokola. Každý den to samé. Připadám si najednou jako naprogramovaný stroj. Je to pořád stejné. Nádobí, prádlo, hadr, vysavač, procházka, koupání a ráno zase nanovo. Když si představím, že takhle to bude ještě několik let, sevře se mi žaludek a udělá se mi špatně. Mám pocit, že se zblázním.
Nejhorší je, že se to už projevuje na mém chování k dceři. Nemám na ni tolik trpělivosti, vadí mi, když začne plakat a já musím od nějaké rozdělané práce k ní jít. Pořád jen lítám sem a tam a jsem čím dál víc nervózní. Navíc Janičce rostou zoubky a poslední noci hodně pláče. Skoro vůbec se nevyspím a včera jsem už na ni byla i zlá. Přestala jsem se ovládat, křičela jsem na ni, ať už proboha spí a ona samozřejmě plakala ještě víc. Seděla jsem u postýlky na zemi a brečela jsem s ní.
Cítím se úplně vysílená a vyčerpaná. S manželem jsme o tom mluvili, on se snaží mne chápat, ale nějak to není ono. Párkrát v týdnu malou večer vykoupe, když přijde z práce dřív, vezme ji třeba na procházku, ale to jsou jen malé chvilky, které mi nějak výrazně nepomohou. Nejradši bych se sebrala a třeba na týden někam odjela. Sama, bez nikoho. Jenže to nemůžu. Pořád kojím. Jsem prostě doma uvázaná jako pes u boudy a nemám šanci se z toho dostat.
Obě babičky chodí do práce, ty mi pomoci nemůžou a přiznám se, že bych se jim ani nesvěřila. Ony jsou z té staré školy, kdy ženská neremcala a makala. Jenže to se přece nedá vydržet!
Jsem protivná sama sobě, pořád bez nálady, utrhuji se na manžela a už i na malou. Přitom je mám oba moc ráda. Nevím, co se se mnou děje. Možná jsem zralá na psychiatra. Kdybych měla alespoň nějakou kamarádku, ale já tady nikoho neznám, ani jsem u nás neobjevila žádné mateřské centrum.
Jsem jenom sama a sama. Nemám žádnou kamarádku, se kterou bychom třeba šly společně s dětmi na procházku. Nikoho tu neznám a stydím se navázat třeba v poradně s někým kontakt. Celý den si nemám s kým promluvit a večer, když přijde manžel z práce, dokážu se s ním akorát pohádat. On je pořád ještě trpělivý, ale já si říkám, jak dlouho mu to vydrží?
Prožívaly jste taky něco podobného? Třeba je to jenom nějaké pitomé období a já se z toho zase dostanu. Ale momentálně jsem opravdu na dně.
27.4.2006 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 47 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem špatná matka a mám kvůli tomu výčitky
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.mluvíte mi z duše, mám úplně stejné pocity