Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Náš mladší syn právě nastoupil do první třídy. Moc se těšil, asi jako každé dítě. První den přišel ze školy nadšený, druhý také. Už od středy se ale jeho nadšení začalo rozplývat. Tak jsme se z něj snažili dostat, v čem je problém.

Nelíbí se mu paní učitelka. Nikdy by mne nenapadlo, že takhle malé dítě může tímto způsobem hodnotit dospělého, starší syn měl po celou první třídu svou učitelku něco jako ztělesnění pánaboha.

Lukášek má ale svou hlavu a svůj názor. Podle něj je paní učitelka protivná, divně koulí očima, a mluví „ječákově“. Takhle ji definoval. Prý je pořád napomíná, že si nemají povídat, o přestávkách je okřikuje, když si hlučněji hrají. Stěžuje si na ni, nechce do školy chodit, dokonce řekl, že se jí bojí.

Nevím, je to jeho subjektivní pohled. Je jasné, že i takhle malé dítě má právo na svůj názor a na své pocity. Jenže já jsem jeho matka, trápí mne, když on se něčím trápí. Na mne paní učitelka působí příjemným a vyrovnaným dojmem, ovšem jak se chová, když nejsou v dosahu rodiče, netuším.

Snažíme se synovi vysvětlit, že každý člověk je nějaký, že se musí naučit to respektovat, ale zdá se mi, že je na to ještě malý. Proti učitelce má prostě výhrady, ráno brečí, že by chtěl jinou.

Co s tím? Zažádat o přestup do sousední třídy? To je nemyslitelné, přece nemůžu jako důvod udat, že je to proto, že se učitelka klukovi nelíbí. Třeba ho to přejde, zvykne si. Možná očekával něco jiného a teď je zklamaný, že to není tak, jak si představoval.

Jak u vás doma řešíte podobné situace, když si dítě stěžuje na učitelku a vlastně tam není nějaký opravdu závažný důvod? Nechci syna zbytečně stresovat hned v první třídě a zároveň si nemyslím, že by bylo vhodné mu umetat cestičku pokaždé, když kvíkne.