Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme dvaapůlletou dceru a posledních pár měsíců si nevím rady s jejím zlobením, tedy spíš s trestem za to zlobení.

Já vím, je malá, ale taky už na svůj věk chápe, když přestřelí, když zlobí, když trucuje a není to namístě. Dneska mne vytočila až k nepříčetnosti, tak místo toho, abych ji přerazila vejpůl, to raději „vymlátím“ do klávesnice.

Začala jsem jí připravovat večeři, na malé kousky nakrájené maso (to mimochodem miluje) s rýží a přírodní šťávou, když vtom si Zuzanka vzpomněla, že TO nechce, ale že chce chleba s máslem (v současné době její nejoblíbenější jídlo). Vím, že když se jí věci vysvětlí, pochopí je, chvíli to třeba zkouší zvrátit, ale když si trvám na svém, tak na to přistoupí – většinou jí slíbím, že to či ono bude příště, a taky si dávám pozor na to, abych to dodržela.

Nepomohlo nic – že už jsem to začala dělat a že namazaný chleba bude ráno, že je masíčko dobré, že to má ráda, atd. – až se sama dostala do hysterického pláče, kdy každé mé slovo bylo jen olejem do ohně. Když moje vysvětlení ani po deseti minutách nechtěla pochopit, tak jsem ji čapla a vrazila do její, ještě šprušlové postýlky a poodešla tak, abych na ni viděla a ona na mne... Dělávala jsem to tak, protože jsem jí tím dávala najevo, že na její hru nepřistoupím, že já jsem tady autorita a ne ona, ale zároveň jsem chtěla, aby viděla, že jsem ji neopustila (jednak kvůli bezpečnosti nejde, abych odešla, co kdyby chtěla ohrádku přelézt, jednak to, že mne vidí, ale já si jí nevšímám, mi přišlo takové přiměřené). Dříve se v postýlce vyvztekala, pak si začala hrát, až nakonec bylo po všem (tak po pěti, šesti minutách). Já jsem pro ni přišla a zase jsme pokračovaly v činnosti jako předtím. Teď už ale potřetí si na mne vymyslela trik – poté, co jsem ji strčila do postýlky a odešla, se začala dávit. Jakmile jsem k ní přišla a vzala ji, přestala, srdceryvně vzlykajícíc mamí, mamí... s tím, že následující čtvrt hodinu sekala dvojnásobnou dobrotu.

Dneska mne to ale vzalo a já začínám mít podezření, že mne tím vydírá – když ty mne trestáš, tak já se budu dávit, a to tak dlouho, dokud pro mne nepřijdeš...

Jsem z toho vedle – bít ji nechci – nepřišlo mi to zatím nutné vzhledem k situaci, ale nevím, jaký jiný „trest“ mám zvolit, aby dcera věděla, že ona není tím pánem situace, ale já... Proto se tedy obracím na vás, čtenářky Šťastných žen.

Předem moc díky.