Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Devětatřicetiletá Dana vstává ráno jako první. Už v šest hodin je oblečená, upravená a venčí zlatého retrívra Breda. V půl sedmé je zpátky doma a začíná dětem chystat snídaně a svačiny. Před sedmou hodinou probudí sedmnáctiletou Lucku a čtrnáctiletého Zdendu. Když oba odejdou do školy, chystá snídani pro manžela. Ten posnídá opulentně, přečte si ranní noviny, vypije kávu, políbí svou ženu a odchází do práce. I on je vybaven svačinou pro případ, že by mu pracovní povinnosti nedovolily v klidu se naobědvat.

Daně pak začíná další všednodenní kolotoč – vyvětrat, ustlat všechny postele, umýt nádobí, uklidit, vyprat a uvařit oběd pro obě děti, které se kolem druhé hodiny vracejí ze školy...

Ne, nepopisuji vám běžný život dokonalé hospodyňky ze začátku minulého století. Dana se narodila v roce 1967 a bydlí v Praze. Vystudovala gymnázium, vysokou školu ekonomickou však nedokončila. Studium přerušila ve chvíli, kdy otěhotněla a vdala se.

Její manžel školu dokončil a hned poté začal budovat svou kariéru. Dana mezitím trávila čas na mateřské dovolené. K Lucii přibyl po třech letech Zdenda, a tak se jí mateřská plynule přehoupla z jedné na druhou. Když byly synovi tři roky, na chvíli zalaškovala s představou, že by nastoupila někam do práce, ale pak se s manželem dohodli, že zůstane doma. Alespoň do té doby, než Zdenda začne chodit do školy.

Ani tehdy k tomu však nedošlo. A tak se z Dany stala matka a manželka v trvalém pracovním poměru. Na svých bedrech má kompletní péči o všechny a o všechno v domácnosti. Nikdo další z rodiny se nepodílí na domácích pracích.

To, že jsi zůstala a stále zůstáváš v domácnosti tolik let, je v dnešní době docela vzácné. Jak k tomu vlastně došlo, proč jsi nikdy nenastoupila do práce?

Ono to tak nějak vyplynulo samo od sebe. Když šel Zdenda do školy, měl zpočátku potíže s učením. Trvalo mu, než si ve škole zvykl. Tak jsem si říkala, že s ním zůstanu doma ještě přes první třídu. Jenže pak se začaly nabalovat další věci: bylo potřeba vodit děti do kroužků, vyzvedávat je atd. A jelikož manžel má náročné povolání a vrací se domů až večer, neuměla jsem si představit, jak bych to všechno sama zvládala, když bych ještě chodila do práce. Manžel na mne ani nenaléhal, finančně nás zabezpečí velmi slušně, a tak nebylo nutné, abych začala pracovat.

Ale děti jsou už větší a samostatnější. Přesto pořád zůstáváš doma. Proč?

Zvykla jsem si a vyhovuje mi to. Mám je pod dohledem, vím, kde jsou a co tam dělají. Chci, aby měly klid na učení, aby se věnovaly studiu. Na povinnosti a úplné osamostatnění mají čas a ještě si toho v životě užijí dost a dost.

A nezatoužila jsi někdy seskočit z toho domácího kolotoče a začít si budovat vlastní kariéru?

Ale to víš, že jo. Mockrát. Jenže vždycky, když jsem s tím přišla, mi manžel řekl, že jestli půjdu do práce, ať nepočítám s tím, že by se mohl nějak více zapojit do domácnosti. A děti se k němu hned přidaly. A já když vidím, kolik mi to všechno doma zabere času a práce, opravdu si neumím představit, jak bych to všechno zvládala. Ale já si nestěžuji, jsem spokojená. Navíc nevím, kam bych mohla nastoupit. Vlastně jsem nikdy nepracovala, neumím s počítačem, s jazyky na tom taky nejsem nejlíp. Sice jsem se ve škole učila angličtinu, ale už si skoro nic nepamatuju.

Přesto – nechybí ti ten pocit vlastní seberealizace? Něco, co děláš jenom pro sebe a ne pro druhé, byť jsou to tví nejbližší. Máš třeba nějaké své aktivity?

Teď už jo. Jednou týdně chodím plavat a taky doma maluju na hedvábí. To mě baví.

Nevadí ti být takhle celoživotně finančně závislá na manželovi?

Tak to vůbec ne. S tím problém nemám. Já ani manžel. Nikdy mi nevyčetl, že jsem si třeba něco koupila, ani se nikdy nestalo, že by mi na něco odmítl dát peníze. Mám vlastní kartu, a když potřebuju peníze, jednoduše si je vyberu. Není to tak, že bych za ním musela chodit a prosit ho. To by mi asi vadilo dost.

Chtěla bys takhle v domácnosti zůstat už pořád? Nebo máš v plánu jednou začít pracovat? Třeba až se děti odstěhují.

Tak to nevím. To je ještě daleko. Teď se postarám o to, aby měly zázemí a klid na studia. Co bude potom, uvidím až pak. Dneska se každý honí za kariérou, když otevřu nějaký časopis, dočtu se, jak má vypadat a co má dělat úspěšná žena. Ale tohle mě nebere. Já si nepotřebuju dokazovat, co všechno zvládnu, a oslňovat nějakými pracovními výkony. Pro mne je důležitá moje rodina. Vím, že co se týká péče o děti, nezanedbala jsem vůbec nic. Dala a zajistila jsem jim to největší možné maximum. Nelítají po ulici s klíčem na krku. Hodně lidí to nechápe, myslí si, že jsem líná a pohodlná. Ale tak to není. Já se celý den nezastavím. Moje máma mi vyčítá, že naše děti nejsou dost samostatné. V tom má asi trochu pravdu, ale já si říkám, že až to bude potřeba, všechno se naučí. Teď ať si užívají, když mají tu možnost.

Děkuji ti za rozhovor.

Zatímco před sto lety byl takový život pro ženy celkem běžný, dnes máme velkou výhodu. Můžeme si vybrat. I když ne tak úplně. Chodit do práce je pro většinu z nás nutnost. Možná ale, že by takhle v domácnosti zůstalo více žen, kdyby jim to dovolila finanční situace. Patříte mezi ně? Nebo ne?