Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Manžel i já jsme vášniví sportovci. Před dvanácti lety jsme se seznámili na horách a začali spolu chodit. Nikdy předtím jsem si s nikým tak nerozuměla. Od začátku jsme věděli, že patříme k sobě.

Neznali jsme takové ty problémy ostatních, že každý se zajímá o něco jiného. V tomhle jsme měli od začátku jasno. Naším hlavním a společným zájmem je sport v jakékoli podobě. Voda, kolo, lyže, túry. To je naše. Nevydržíme jen tak zbůhdarma sedět u televize.

Po dvou letech chození jsme se vzali a za rok se nám narodila dcera. Teď je jí devět let a my si s ní nějak nevíme rady. Ona je totiž úplně jiná než my. Nechápeme to.

Dokud byla malá, bylo jasné, že musíme společné sportovní aktivity omezit. Když trochu povyrostla, chodili jsme alespoň na túry a manžel ji nosil v krosničce. Pak povyrostla ještě víc a začaly problémy.

Ona je totiž strašně líná. Nikam nechce chodit, pořád fňuká, že ji bolí nohy. Lyžovat se dodnes nenaučila, protože pokaždé ztropila šílený povyk. Jediné, co ji baví, je plavání v bazénu. Tam chodí ráda a mohla by v něm být každý víkend.

Ale dál vůbec nic. Koupili jsme jí kolo a chtěli jsme společně vyrazit na víkend. Po prvních kilometrech začala být tak nesnesitelná, že jsme se radši obrátili a jeli domů. Tam si holka zalezla do pokojíku, otevřela knížku a četla si. A vypadala náramně spokojeně. Vůbec jí nedošlo, že nám všem zkazila celý den.

Kdybychom nebyli oba dva tak sportovně založení, dalo by se říct, že zdědila geny po tom druhém, ale pro nás je sport doslova drogou. Těšili jsme se, jak budeme se svým dítětem podnikat různé akce, a holka nás vyvedla z omylu.

Bojkotuje jakékoli naše snahy. Občas jí vyjdeme vstříc a vezmeme ji třeba do kina nebo do ZOO, ale to se nedá dělat donekonečna. Trápí nás to, z dcery roste líná buchta, která se dodnes neumí postavit na lyže, kolo nenávidí, a když má ujít víc než pět kilometrů, fňuká jako mimino.

Možná můj dopis vyznívá moc ostře. Ano, jsem na ni teď hodně rozzlobená. Ale mám ji ráda, nechci ji nutit do ničeho, co je jí proti srsti. Spíš by mne zajímalo, jestli máte někdo i u vás v rodině podobný problém. Takové to jablko, co padne daleko od stromu. Asi mi řeknete, že máme holku nechat být a že ji nemáme nutit do něčeho, co se jí příčí. Jenže ona přece nemůže rozhodovat, jak budeme jako rodina trávit víkendy. To se mají dva dospělí lidé podřizovat malému dítěti?

Jak byste to řešili?