Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme postiženého syna. To mluví za vše a mohla bych tím skončit své psaní.

Tomášek se narodil jako zdravý kluk, vyvíjel se jako zdravý kluk, až vyrostl do věku 9 měsíců, kdy se vše zastavilo. Tedy vše – přesněji jeho mentální vývoj. Lékaři přesně nevědí, co mu je. Jeden říká epilepsie, druhý poškození mozku, třetí porucha vývoje nervů. Jenže kdyby to ale byla epilepsie, ve dvou letech by přece normálně mluvil, chodil, hrál si s dětmi, vnímal.

A jsme u toho. Tomášek je sice postavou dvouletý chlapík, ale mentálně je stále na úrovni devítiměsíčního dítěte. Nikde nevydržíme dlouho – on je totiž velmi živočišný, až nezvladatelný. Křičí, zmítá se, takže i nerad do někoho strčí, řítí se. Žádné dítě si s ním nevydrží hrát – bodejť by ano, když maminky je z Tomáškova dosahu raději „pakují pryč“ (upřímně – chápu je, kdo by chtěl mít oťukané dítě). Takže řídit se radou, ať je co nejvíce ve společnosti dětí, které by ho stimulovaly či zklidňovaly, nelze.

Začala jsem s ním chodit do jednoho baby klubu, je tam vynikající atmosféra – maminky ostatních dětí i cvičitelka ho sice respektují, ale na konci hodiny je vidět, že jsou všichni unavení. Taky je problém přijít s ním na čas přesně. Normální dítě obléknete za deset minut, jeho oblékám téměř tři čtvrtě hodiny.

Už jsem vycucnutá jak použitá baterka, je náročné se o něj starat celé dny sama. Ovšem netušila jsem, co mne čeká. Manžel mi totiž minulý pátek řekl, že podal žádost o rozvod. Kvůli synovi, kvůli tomu, že se s ním nikde nemůže ani ukázat, že TOHLE není jeho syn, že s ním nejde NIC dělat, hrát si, vzdělávat ho, že ho neposlouchá.

A já jsem vzduch a synova osobnost také. Vidí jen nevzhledné zvíře.

A jsou Vánoce.

A já už vážně nemůžu.