Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Strašně se trápím něčím, s čím bohužel nemůžu mnoho udělat. A možná o to hůř celou situaci pociťuji.

Máme jedinou dceru. Víc dětí nám bohužel nebylo dopřáno. Dceři je nyní 28 let, je vdaná a má tříletého synka. Její manžel pochází ze čtyř dětí a byl vychováván jinak. Jejich otec pro ránu nikdy nešel daleko; vlastně tak moc není divu – zvládnout čtyři kluky jako schůdky asi nebylo úplně jednoduché.

U nás doma se tělesné tresty nikdy nepoužívaly, na dceru ani nebyly potřeba. Vše jsme řešili domluvou, rozhovorem atd.

Hodně mě však trápí fakt, že zeť začíná používat výchovné metody svého otce. Usoudil, že ve třech letech je dítě už dost velké na to, aby chápalo, co se po něm chce. Když Honzík okamžitě neposlechne nebo vyvede nějakou skopičinu, je bit. A ne málo. Dostane například páskem přes zadeček, pak je třeba hodinu zavřený sám v pokoji. Prý aby si to pamatoval. To, že malý pláče a prosí, aby mohl za nimi, zeť tvrdě ignoruje. Prý je škoda rány, která padne vedle, a z kluka je potřeba vychovat chlapa a ne bábovku.

Dcera je z takového přístupu také velmi nešťastná. Nelíbí se jí to, často se kvůli tomu s manželem hádá. Kdyby se to stávalo jen občas, snad by se to ještě dalo snést, ale kluk je bit téměř denně, za cokoliv. Že hned neposlechne a neuklidí si hračky, že mu dlouho trvá, než sní oběd, že něco rozbije.

Můj muž si se zetěm zkusil promluvit. Vysvětloval mu, že tímhle z něj chlapáka nevychová, ale bylo to, jako když hrách na stěnu hází. Zeť na to má odpověď – on byl také takhle vychovaný a přežil to.

Jsme z toho nešťastní. Všichni. Dcera už dokonce zvažuje, že se na nějaký čas přestěhuje k nám, aby manželovi ukázala, že si nemůže dovolovat všechno a o svou rodinu by také mohl přijít. Jenže já mám strach, aby to nepřililo ještě více oleje do ohně.

Zeť je jinak docela fajn. Pruďas, ale vím, že je má rád. On i tu svou otřesnou výchovnou metodu používá proto, že je přesvědčen, že je to tak nejlepší. Nevíme, co s tím. Co dělat? Přece ho nenecháme, aby si z malého dítěte udělal boxovací pytel!

Vždycky jsem si říkala, že se své dceři nebudu plést do manželství. Ale teď je vidět, jak v některých věcech člověk nemůže mít zavřené oči. Tady nejde o to, jestli mají denně teplou večeři a podobné maličkosti, tady jde o dítě.

Co byste dělali na našem místě? Máme dceři pomoci, aby se od manžela odstěhovala, byť jen na čas? Nejraději bych to udělala hned, jen se bojím, aby to celou situaci ještě nezhoršilo.