Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je večer, mladá maminka se právě uložila ke spánku vedle svého manžela a najednou... Dětské nožičky capou po chodbě a hup, matrace se zhoupne, peřina nadzdvihne a mezi vámi a manželem vykoukne hlavička vašeho tříletého mrňouska i s plyšovou hračkou. „Maminko, můžu tady spinkat, prosím, prosím, já se tam sám bojím,“ žadoní nebožátko tak dlouho, až... Možná to znáte také. Povolit, nebo ne?

Zamyslela jsem se nad tím poté, co jsem v jednom dětském centru vyslechla rozhovor dvou mladých maminek. Jejich názor na věc vám posléze přiblížím.

Miminka...

Když se miminko narodí, je to velká událost. Milují ho všichni, nejvíc jeho rodiče. Maminky se svých drobečků nemohou nabažit a takové schrupnutí s děťátkem je sladké. Odborníci se v tomto ohledu názorově dost liší. Všeobecně panují obavy, že by matka mohla dítě zalehnout. Někteří psychologové naopak zastávají názor, že žádná matka své dítě nezalehne. Napadá mne: ale co otec?

Rodiče většinou dětský pláč nevydrží a řeší to tak, že dítě vezmou spát k sobě.

Na tohle se názory také různí. Z jednoho pohledu prý není moc dobré na sebe děťátko příliš fixovat. Na straně druhé panuje mínění, že je-li dítě neklidné a pomůže mu, když může usnout u rodičů, kde se cítí klidně a bezpečně, není důvod mu to odpírat.

Děti předškolní...

V tomhle věku jsou naše děti zvídavé a roztomilé. Pokud jde o spaní s rodiči, mají jednu velkou „chybu" – umějí mluvit, a tudíž i žadonit. A umějí roztomile capat. S nimi už to tak jednoduché není. V noci se kroutí, kopou, brblají ze spaní. Tím se nám dospělým nejen snižuje komfort ve spánku, nýbrž trpí i život manželský – intimní. Otázkou je, do jaké míry děti v tomto věku i ve spánku skutečně potřebují přítomnost rodičů.

Vlastně je chápu. Z jejich pohledu musí být nespravedlivé, když musí spinkat sami v dětském pokoji, ve své postýlce, zatímco rodiče mohou být v noci spolu v té báječné velké posteli.

Opravdu nás tolik potřebují, opravdu se cítí tak bezpečně a naše přítomnost jim pomáhá, nebo nás jen zkoušejí, protože chtějí být středem našeho vesmíru? Dokáží nás pokaždé obměkčit, nebo budeme přísní a povedeme je k samostatnosti, či povolíme jen ve výjimečných případech, například, když jsou nemocné? Těžká volba.

Přichází okamžik, kdy je třeba zaměřit se na budoucnost. Jestliže povolíme, dokážeme je to později odnaučit? Mohli bychom totiž mít problémy nejen se spaním, ale se „zneužíváním“ ze strany dítěte i v jiných oblastech. Mohlo by si myslet, že vždy, za všech okolností dosáhne svého. Bylo by dobré myslet i na náš intimní život.

Děti školní...

Nemyslím, že je běžné, aby děti  školního věku spaly s rodiči. Život přesto občas přinese nečekané situace, kdy je tato varianta takříkajíc nevyhnutelná. Myslím, že typickým příkladem je rodina v rozvratu. Řekněme, že rodiče nemohou ani dýchat stejný vzduch, natožpak vedle sebe spát. Někdy jeden z rodičů zabere dětský pokoj a dítě se na přechodnou dobu přesune do ložnice k druhému rodiči (zpravidla k matce), než se „to vyřeší“.

Může se však stát, že i po definitivním odchodu jednoho z rodičů, trvá dítě na tom, aby mohlo s tím druhým spát. Tyto děti jsou pod velkým tlakem a takto se cítí bezpečněji a milovaněji. Podle psychologů je podobná situace přijatelná nejpozději do 12 let věku dítěte. Pak by se společné spaní mělo bezpodmínečně odbourat, zvláště ve vztahu matka – syn. Důvod je jasný: Dítě by mohlo být do budoucna výrazně poškozeno ve vztahu k druhému pohlaví – nemuselo by chápat hranice v rozdílu mezi matkou a partnerkou. (Nemysleme hned na sex.)

Vraťme se teď na začátek, k dvěma maminkám z dětského centra. Jmenují se Magda a Veronika.

Jaký názor na věc mají?

Magda (26 let, má tříletou dcerku) říká:

„Malá s námi spí často. Mně ani manželovi to nijak nevadí, spíše naopak. Zatím máme jen ji, a tak si jí užíváme, co to jde. Nebojíme se, že bychom ji nějak poškodili. Ani se necítíme omezováni. Pokud jde o sex, umíme si poradit.“

Konec úvodního úryvku by v jejím případě vypadal takto: Žadoní nebožátko tak dlouho, až se maminka usměje a řekne: „Tak jo, broučku, ale budeš už spinkat.“

U Veroniky (24 let, má syna tři a půl roku) by „naše nebožátko“ odešlo s nepořízenou do své postýlky.

Veronika si totiž myslí, že: „Syn už je dost velký na to, aby s námi musel spát. Nechceme, aby se na nás nějak nezdravě upnul. Chceme, aby byl samostatný, aby měl jasně vymezené hranice. Pochopitelně jde také to, abychom měli my dospělí i náš kluk klidný a ničím nerušený spánek. Já jsem také s rodiči nechodila spát a necítím se nijak ochuzena. Zkrátka má svou postýlku, svůj pokoj a svoje soukromí, my to respektujeme a on musí respektovat to naše. Bude to pro něj přínos do života.“

Kdo má podle vás pravdu? Který názor je vám bližší a jak to je nebo bylo u vás doma?