Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Přijímací zkoušky na střední školy a učiliště se rychle blíží. Naší rodiny se to bezprostředně netýká, ale touhle dobou si vždycky vzpomenu, jak probíhala má volba studijního oboru.

I když mnozí znají můj vřelý vztah ke zvířátkům, tento obor mi rodiče tvrdě zapověděli. („Nebudeš nikde kravám pucovat zadky!“ pravil tatínek rozhodně.) Pak už mi vlastně bylo jedno, kterou školu oblažím svou přítomností.

Moji rodiče si přáli, abych měla solidní zaměstnání, a tak zvolili ekonomickou školu. S kapkou pomstychtivosti v duši jsem souhlasila a v duchu si říkala, že tak jednoduché to pro ně nebude. Když mám být cifršpión, tak nejlépe v bezpečné vzdálenosti od jejich bystrého oka.

Stačilo tedy udělat přijímací zkoušky v místě bydliště. Ovšem takové ty průměrné. A ejhle – na listině přijatých a nepřijatých uchazečů jsem se ocitla na krásném druhém místě. Pod čarou. Přece se nebudeme doprošovat na podruhé, že...

A tak se výsledky zkoušek poslaly na školu, zvolenou na druhém místě, samozřejmě internátní. Tam mě přijali hned. Jako Jidášek jsem si zamnula ručky a v duchu začala balit. Představovala jsem si bujarý život bez přísného dohledu rodičů.

Musím říct, že ne všechno bylo tak růžové. První rok jsme vyfasovali bezdětnou vychovatelku neurčitého věku – mezi šedesátkou a smrtí, bez jakéhokoli vztahu k mládeži. Vzhledem silně připomínala bachařku z kriminálních filmů, kouřící svou šedesátku denně.

Jediná propustka u ní existovala v pátek při odjezdu domů a rodiče ji museli podepsat na důkaz toho, že jsme doma skutečně byli. Za celý rok jsme byli jen jednou v kině od osmi večer. Hromadně a za jejího doprovodu. Kráčela za námi v kabátě až na paty a v ruce třímala velký pánský deštník, pravděpodobně k odhánění úchylů, toužících setřít pel z naši nevědomých dušiček.

I tak jsme si tam užili spoustu legrace a průšvihů, bez ohledu na přísný režim. Právě díky zákazům a příkazům jsme si to snad ještě víc vychutnali.

Další rok jsme dostali vychovatelku jen o čtyři roky starší, než jsme byli my. Měla pochopení a my jsme si nedovolili provést nic. Tak jsme si vážili nabyté svobody. A to, co nemělo vyjít na povrch, taky nikdy nevyšlo.

Internátním nebo kolejním životem postupně prošly všechny mé děti. Neříkám, že vždy to bylo bez průšvihů, ale nikdy nebyly extrémní. Život na internátě mi dal školu samostatnosti. Vždycky na něj budu vzpomínat jako na bezstarostná veselá léta studentská. Bylo to moc prima, ale mezi námi, svoje děti bych bývala raději měla doma, pod láskyplným dohledem. Vím své.

A co vy? Pouštíte svůj dorost do světa, plného nástrah, anebo jste radši, že dítě zvolilo školu v místě bydliště? V životě byste je na internát nepustili, anebo jste rádi, že jejich puberta bude padat na hlavu někomu jinému? Nejste náhodou vychovateli na internátu, plném příšerných puberťáků? Vaše nervy by nejradši odjely do lázní?