Když nemoc obrátí váš život naruby
Nevím, jestli se můj článek - nebo spíše zpověď, vejde do jednoho příspěvku, některé věci nejdou tak úplně. Nemám ani tak potřebu se s tím svěřovat, jako spíš požádat o pomoc či radu, k tomu ale musím celý příběh vykreslit.
Vdávala jsem se poměrně brzy, tehdy to tak bylo běžné. V roce 1991 mi bylo 20 let. S manželem jsme se k sobě hodili a měli se moc rádi. Za čtyři roky po svatbě se nám narodil syn. Manžel se snažil vydělávat a já se starala o domácnost a synka. Večer se vždycky vrátil z práce a pomáhal mi s koupáním. Koupali jsme společně a užívali si radosti ze synka. Jednoho dne manžel přišel později a vypadal jako opilý nebo možná jen unavený. Moc mi na věci neodpovídal a vypadal nepřítomně.
Ještě dnes mi přejede husí mráz po zádech, když na to zavzpomínám. Tak jsem syna vykoupala a nakrmila sama, zatímco manžel si v pracovní bílé košili lehl do postele a usnul. Říkala jsem si, že se z toho prospí. Syna jsem uložila doprostřed manželského "letiště", jak jsme byli zvyklí, a šla jsem si uvařit čaj a číst si knížku do kuchyně. V jednu chvíli se mi zdálo, že někdo klepe na dveře. Obestřela mě podivná úzkost. Za dveřmi ale nikdo nebyl. Šla jsem si zase sednout ke stolu.
Za chvíli, asi po 10 minutách se ozvalo vedle z ložnice podivné chrochtání a vrtění na posteli. Šla jsem se podívat a uviděla jsem manžela, jak leží na boku, oči má v sloup, škube sebou a popadá dech. Snažila jsem jej dát do stabilizované polohy a oddělit mu zaťaté zuby, protože jsem se bála, že má vpadlý jazyk. Ale nešlo to. Měl epileptický záchvat. Volala jsem záchranku. Manželův záchvat mezitím povolil a opět tvrdě spal. Záchranáři ho ještě trochu probudili a pomáhali mu sejít dolů po schodech. Celou noc jsem už nespala.
Syna jsem musela kvůli záchrance probudit a vzít ho z manželských postelí. Byl v té chvíli mojí jednou útěchou. Tiskla jsem ho k sobě jako jedinou naději hřejivého tepla a bezpečí. Druhý den jsem měla z nemocnice zprávu, že se jedná pravděpodobně o prasklou cévku v mozku. Naštěstí se tam jel osobně tchán podívat a neměl z toho průběhu dobrý pocit. Trval na převezení vrtulníkem do nemocnice do krajského města. Ale tam si s ním nevěděli rady a nechali ho převézt na neurologii na Homolku v Praze. Jenže tam už dorazil příliš pozdě.
Diagnostikovali mu nespecifikovaný zánět mozku, který v té době postihl již poměrně velkou část tkáně. Udělali mu trepanaci a podávali antibiotika. Dýchaly za něj přístroje. Byl v umělém spánku. Týden nám dávali na to, zda se to obrátí k životu, nebo nikoliv. Jezdila jsem za ním každý den a modlila se za jeho uzdravení.
Manžela mi zachránili, ale tehdy jsem nevěděla, že to bude vlastně horší, než kdyby zemřel. Pro něj, pro mne, pro mého syna, ale i pro jeho rodinu. V nemocnici zůstal ještě asi měsíc a půl. Ze začátku jsem doufala, že až se probudí, bude hrozně rád, že nás vidí, a vše bude zase v pořádku. Ale s každou další návštěvou jsem byla čím dál tím víc v šoku nad tím, jak vypadal a jak mluvil. Jeho pohled byl jaksi nepřítomný, asi jako když se člověk probudí z tvrdého spánku a neví, kde je. Jeho věty byly neustále dokola opakované otázky typu jak dlouho už je tady a kdy půjde domů. Mě i Janka sice poznal, ale nějak radostně na nás nereagoval. Jako kdyby se ho všechno to kolem něj netýkalo, protože to nestačil postiženým mozkem vstřebat. Za minutu už nevěděl, na co se ptal, a ptal se na to znovu a znovu a znovu….
Ale stále jsem doufala, že to bude lepší a lepší a lepší. Prý prvních 7 měsíců se z toho ještě bude dostávat. A tak, když ho přivezli domů, starala jsem se o něj jako o druhé malé dítě. Nutila jsem ho, aby se koupal, jedl. Ale v podstatě nic jiného ani možného nebylo. Buď spal, nebo nepřítomně seděl a díval se do prázdna. A také se ptal, desetkrát na jednu věc, obvykle co je za den a jak dlouho už je doma. Bylo mi ho tak líto… tak strašně moc líto. Stal se mým druhým dítětem, které mě potřebuje...
Pokračování zítra
Když nemoc obrátí váš život naruby:
- Když nemoc obrátí váš život naruby. Poslední díl.
- Když nemoc obrátí váš život naruby III.díl
- Když nemoc obrátí váš život naruby II.část
17.1.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Když nemoc obrátí váš život naruby
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kassy: jedna má známá měla manžela, něco přes 70 let, který dostal mozkovou mrtvici a zůstal nepohyblivý v nemocnici na přístrojích, pojišťovna to platila několik měsíců... lékaři jeho manželce řekli, že jeho duše tam už dávno není a záleží jen na všech členech rodiny, zda jim dovolí odpojit přístroje, které udržovaly chod jednotlivých orgánů.
Tím jsem chtěla říci, že lékaři přesně vědí, s čím pracují...
A jakákoliv změna v zachraňování anebo nezachraňování by opět vedla ... k podvodům.
A přesto, že etika je daná, existuje Hospice, který "pomáhá" urychlit nefunkčnost těla člověka.
V případě tohoto článku však tělo má svou duši. A my netušíme, proč si rodina má odžít tento příběh.
Sofffie: myslim, ze nemusis nikoho urazet.Podle me doktory vubec videt nemusis, pokud nechces, mas mozek,jsi svepravna ( aspon predpokladam) muzes se rozhodnout a vybrat si - muses jit treba k carodejnici.
Kassy: Ano, byl to mladý hodně člověk, táta od rodiny. Určitě dělali všechno, aby ho zachránili, mladý organismus má úžasnou schopnost regenerace..
Sofffie: pravda, to jsem uplne opomnela...
Kassy: zase ale když vidíš, kolikrát se ti mizerové seknou v diagnóze a jak rozhodují často o životě pacienta od stolu v ordinaci, nechtěla bych se dožít toho, aby někdo posuzoval moje právo na život... 
Kassy: mluvim o tom proto, protoze po mrtvici jednoho meho pribuzneho nam doktor na otazku "co dal?" odpovedel: "musime cekat, nevime co se tam presne deje, pockame a uvidime co bude dal"
Takze doktor ti proste neni schopnej rict dopredu co se stane a jestli ma cenu se piplat s timto pacientem, protoze bude ok a s timhle ne, rpotoze ten uz nema sanci... 
Nejhorsi je ten vegetativni stav, kdy mozek nebere, telo chatra, ale zije... to je bezesporu hrozny... tam je to jasny, samozrejme.
Kassy: verim tomu, ze opravdu nedokazou dopredu odhadnout jak se bude vyvijet nemoc dal a muze prece dojit k zlepsovani a pak k zhorseni, nebo obracene. Priznaky muzou byt ruzne a ne jasne atd. Ja si opravdu myslim, ze malokdo z lekaru bude chtit bych "bohem" a rozhododvat koho jeste osetrovat a koho uz ne. A ani se jim nedivim... myslim, ze tak jednoduche, jednoznacne a cernobile to proste neni.
.jpg)
moc smutné jen přát hodně sil a 
Viv :o): To je právě otázka pro odborníky zabývající se lékařskou etikou, hledat tu hranici. To já to tady fakt nepovím, protože ani neznám metody, kterými se dá mozek zkoumat a podobně. Otázka zní, pokud lékaři sami nevědí, nevědí proto, že vědět nemůžou nebo že nechtějí?
Kassy: jasne, to beru, nenavratne poruseny mozek atd. Tojo. Jenomze napr. tady u Suizy, jsem to pochopila tak, ze ani lekari sami nejspis nevedeli jak to dopredu dopadne... takze co v techto pripadech, kdy ani lekari proste nevi, tak delaji co muzou a cekaji? O tech jsem mluvila predevsim...
Viv :o): No á to samozřejmě nepoznám, já nejsem lékař. Proto říkám, že by se tím mnohem víc měla zabývat lékařská etika, jejíž postoj, aspoň z mého laického hlediska, je v současné době spíš "zachránit za každou cenu každého", což je podle mě špatně. Takže se na přístrojích udržují lidé, kteří mají z pohledu současných znalostí mrtvý nebo nenávratně zničený mozek, protože co kdyby náhodou se stal zázrak a ani se z toho dostali... Nebo co kdyby náhodou za 20 let lékaři vymysleli metodu, jak ten mozek oživit... A přitom nejsou peníze na léčbu rakoviny a jiných nemocí, u kterých to smysl má. Velmi podobný postoj mám i k zachraňování nedonošených dětí, které s pravděpodobností hraničící s jistotou zůstanou mentálně navždy nemluvňaty. K čemu takový život je?
mam-ča: No počkej, ale tohle je jiný případ. Je mluvím o zachraňování těla tam, kde duše je mrtvá. Tedy u lidí, kteří mají nevratně poškozený mozek tak, že to vylučuje normální samostatný život. Podle mého názoru je takový člověk vlastně mrtvý, nebo spíš něco jako zombie. Tělo bez ducha. To, co ty odkazuješ, je přesně opačný případ - naprosto zdravá a funkční mysl v poškozeném těle - tam samozřejmě každá snaha smysl má a každý den vybojovaný navíc má obrovskou hodnotu.
.jpg)
mam-ča: já vůbec nevěděla že zemřel, moc jsem ho obdivovala a držela mu palce
Suizo nevím co říct... je to smutné a přeji hodně síly
Kassy: nojo, jenomze jak poznas koho zachranit a koho ne, kdyz nevis, koho se povede vylecit a koho ne. Nevim jestli se vyjadruju dost srozumitelne, ale jsou nemoci, kde to je 50:50, jestli se dotycny zas dostane doporadku... jen tak tipovat, nebo je nechat byt vsechny? Myslim, ze kolikrat ani sami lekari nevi jak to dopredu dopadne...
Kassy: Z pohledu zdravého člověka máš pravdu. Ale mnozí nevyléčitelně nemocní, i ti, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, strašně moc chtějí žít. I ve svém beznadějném stavu jsou dle svých možností užiteční. A když už opravdu nemohou nic, alespoň z nás dělají lepší lidi.
Jako třeba Petr Čapák, který po dlouhém trápení umřel v noci na čtvrtek. Zažil ještě poslední Vánoce, které měl tak rád.
viz http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/147583/malire-petra-31-pochovali-s-medvidkem.html
Aneb proč si myslím, že by se lékařská etika měla mnohem více zabývat tím, koho "zachraňovat" a koho ne. Všechny ty moderní postupy a přístroje zachraňují tělo, ale toho člověka v něm, jeho vědomí, duši nebo jak tomu chcete říkat, často zachránit nedokážou. Jaký to má smysl? Není pro všechny lepší nechat umírajícího prostě v klidu a důstojně odejít, než z něj udělat trosku navždy závislou na péči jiných lidí, kterým to život zničí taky? Ten "zachráněný" už nejspíš z toho pseudoživota stejně nic nemá a jeho blízcí ho stejně ztratili, jen nemají přirozenou a správnou možnost si tu ztrátu odtruchlit a žít dál...
