Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vím, že po přečtení druhého dílu mnohé čtenářky napadne co a jak by udělaly jinak. Když se člověk soustředí na závod, který je těžší, než doufal, pak nezáleží na vítězství, ale na tom, aby člověk došel do cíle zdráv.

A jak to bylo dál? Synovi už táhlo na čtvrtý rok a já si musela najít práci. Z manželova důchodu bychom rozhodně žít nemohli. Možná jsem si mohla najít něco méně placeného na maloměstě a asi bych to za jiných okolností udělala.

Ale díky tomu, co jsem žila za život, jsem to cítila jinak. Zůstat tam s manželem, který vlastně žádným manželem není, s rodinou, která mě ve skutečnosti nikdy nepřijala, by byla v podstatě sebevražda zaživa. Naštěstí mě mamka podpořila v mých pochybnostech a nabídla se, že se mi o syna postará, abych si mohla najít práci. Tehdy už se ujal názor, že matky s dětmi jsou neproduktivní, a nikdo je moc zaměstnat nechtěl. Když jsem ale vyrukovala s tím, že mám babičku na hlídání, byla šance o dost vyšší. Nastoupila jsem tedy do zaměstnání.

Za manželem jsem jezdila vždycky v pátek, hned po práci. Naložila jsem syna, cestou jsem nakoupila a snažila jsem se, abychom alespoň těch pár dní vytvořili synovi zdání „normální“ rodiny. I když jsem se snažila, aby se synovi věnoval, třebas aby šli hrát fotbal nebo dělali něco se dřevem, bylo to bez výsledku. Chvíli to vydržel a pak někam zmizel. Snad ho to obtěžovalo. Tuto skutečnost tchýně nechtěla přijmout a neustále se snažila syna přesvědčovat o hodném tatínkovi. Tatínek ho měl mít dle tchýně rád a měl mu jít vzorem, ale realita byla úplně jiná. A mně bylo syna strašně líto. Abych tyhle díry v otcovské roli nějak zalátala, brala jsem je oba na rodinné výlety za památkami, do přírody a na dovolené. Pod mým vedením oba celkem fungovali. Přesto syn nebyl s tátou rád sám. Cítil se s ním o samotě bezmocný a ohrožený. Já byla jediný člověk, který to s manželem uměl. Uklidňovala jsem ho v návalech vzteku i jeho strachů, říkala mu, co má dělat, a povzbuzovala ho, když se bál nových situací. Jednou se mi syn svěřil, že se bojí, že by ho táta i zabil. Manžel na stresové situace (což pro něj mohla být i banalita) reagoval silnou agresí. Třeba mlátil do nábytku, klel a vzýval Boha. Choval se a jednal neadekvátně. Syn nesyn, to v tu chvíli nehrálo roli.

Toužila jsem, aby syn mohl zažít, co je to táta. Jak se asi cítil ve škole před spolužáky? Někteří byli rozvedení, ale tatínek je brával na výlety, na hory, alespoň nějak jim šel vzorem. Musela jsem synovi vysvětlit, že táta je nemocný a jak to všechno bylo. Ale asi se mu s tím líp nežilo.

Čas letěl a někdy se mi zdálo, že manžel měl záblesky lepších dní, že život už trochu zvládá. Nikdy jsem ale nevěděla, co se mu v hlavě odehrává. On sám mi na to neuměl odpovědět. Jedno jsem ale tušila, nejspíš mu pomaličku začal scházet sex. Do určité doby byl jako dítě se vším všudy, ale po letech jako by docházel do puberty. Jenže já nemohla. Byl pro mě zkrátka jako druhé dítě a pomyšlení na sex s ním pro mě bylo nepřijatelné. Snad jsem se měla přemoci. Možná by bylo bývalo všechno jinak. Ale tehdy jsem nemohla. Táhlo mi na třicet, několik let jsem sexuálně abstinovala a toužila jsem po plnohodnotném vztahu.

Začala jsem prahnout po životě. Po štěstí. Po chlapovi, kterého si budu moci vážit a nebo budeme alespoň rovnocennými partnery. V této době jsem se chtěla rozvést, ale vždycky jsem to zamítla jako nemožné. Neuměla jsem si představit, jak by to manžel absolvoval. Jak by to psychicky nesl. Vždyť by ani k soudu netrefil. Kromě zaběhnuté cesty po maloměstě - do práce, z práce, na nákup a za mámou - pro něj byla jakákoliv cesta nesmírně stresující. Ztratil prostorovou orientaci. Opustit zaběhnuté a ohmatané teritorium bez doprovodu bylo pro něj zkrátka nemožné. A přiznám se, že jsem také sobecky hodnotila majetkovou situaci. Barák patřil vždy manželovi, dostal ho po rodičích za svobodna. Bála jsem se, že se tam třeba nastěhuje tchýně a já se nebudu mít kam vrátit, kdyby se něco stalo s mojí mamkou a já přišla o bydlení u ní. Kam bych se se synem vrtla?

Tohle jsem zatím řešit nechtěla. Začala jsem žít. Zhubla jsem. Našla jsem si zajímavou práci. Na internetu jsem si našla nové přátele. Oprášila jsem starý koníček. Fotografování a malování. Díky tomu jsem narazila i na svou největší a nejbolestnější lásku. Když už to vypadalo, že to myslí se mnou vážně a že konečně ke mně přišlo štěstí, že se rozvedu a začnu nový život, tak všechno skončilo v nedohlednu. Nejspíš dostal strach oženit se s matkou s dítětem. Nebo nebyl ještě připravený. Vrátil se ke své bývalé přítelkyni. Z toho jsem se už nikdy nevzpamatovala. Bylo mi, jako kdyby trosečník na voru už-už mohl být zachráněn velkou lodí, ale ona se náhle obrátila a nechala trosečníka svému osudu.

Od té doby jsem se naučila být trosečníkem na moři života. Sem tam jsem ještě měla tendenci na nějakou loď zamávat, ale obvykle jsem zjistila, že loď trosečníky na palubu nebere, že mě maximálně může chvíli táhnout za provaz. (Inu, ženatí muži…) A protože jsem ze srdce nedokázala vypudit obraz své velké lásky, naše úžasné intelektuální debaty a dokonalý sex, bylo mi i zatěžko někoho si najít. Nikdo mi nevyhovoval. Pak jsem zažila ještě jeden vážnější vztah. Muž, který chtěl poznat i syna. Jenomže se synem to bylo těžké. Byl introvert. Těžko se přizpůsoboval jinému vzoru, než takovému, kde to řídím já. A tak to dopadlo fiaskem. Smířila jsem se s tím, že za dané situace mohu mít jen tajné milence. Nenapadlo mě, že by i můj nemocný manžel mohl hledat milenku. Samozřejmě ho žádná nechtěla. Od tchána vím, že z toho byla jen ostuda v zaměstnání a manžel to těžce nesl.  A já před sexem s ním utíkala…

Dokončení zítra