Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V posledních letech jsme za manželem jezdili čím dál tím méně. Pocit, že nás tam nechce, byl příliš hmatatelný. Na společnou dovolenou jsem ho přemlouvala velice těžce a napětí by se na dovolené dalo krájet. Už nebyl povolný mému vedení. Dospěl. A potřeboval odezvu na svou dospělost. Ženu a sex. Často dokonce volal, ať nejezdíme, že chce být sám… Já měla manžela v podstatě ráda. Ale ne tak, jak toužil on. Jeho „dospění“ bych snad dokázala ocenit, kdyby k němu došlo po třech letech od nemoci. Po deseti letech všech těch strastí už jsem to nedokázala přijmout.

V té době zemřela manželova teta, která s námi bydlela v dolní části domku. Uvolnil se tak prostor 2+kk a tchán se rozhodl, že tam sežene podnájemníka, aby nám finančně vypomohl. Měla jsem obavy z toho, jak bude podnájemník vycházet s mým manželem, jehož chování bylo nevyzpytatelné. Naštěstí to docela klapalo a manžel mě od té doby platil na syna 2000 Kč měsíčně. Předtím jsem od něj nic nechtěla. Po nějaké době se k nájemníkovi přistěhovala asi 40letá Ukrajinka. Občas pozvali manžela na grilování na zahradě. Tak jsem byla ráda, že ho „berou“ a že jím neopovrhují a není jim pro posměch. Více jsem nové nájemníky nezkoumala a neměla potřebu se s nimi lépe poznat.

Později jsem našla v koupelně cizí rtěnku a cizí župan. V posteli plyšového medvěda. Najednou mi to došlo. On má ženskou! V první chvíli se mi ulevilo. Vždyť je to dobře! Alespoň bude klidnější. Zeptala jsem se ho na to, ale manžel zapíral a vymýšlel si, jak k těm věcem přišel. Pár dní potom mi manžel volal, že už je mezi námi konec, že už mě v životě nechce vidět, protože jsem ho opustila.

Nyní prý bydlí s Natálkou, která ho miluje. Ano, s tou Ukrajinkou, která původně bydlela u podnájemníka v dolním bytě. Najednou jako kdyby manžel zapomněl na všechny ty víkendy a dovolené. Sex manžela úplně změnil. Kapacita jeho mozku sice zůstala stejná, ale vzrostlo jeho ego, agresivita a sebevědomí. Uvěřil slovům Ukrajinky. Že jsem bestie, která opustila tak hodného a pracovitého chlapa. Nenáviděl mě. Když jsem mu volala, jak si to představuje a jak si vůbec opovažuje něco takového říct, tak opakoval pořád dokola, že jsem ho opustila, nebo položil telefon, a dokonce mi dal k telefonu svou přítelkyni. Cituji: „Nu on úplne normálni, nevím, proč vy ho opustíla. Nu, on nepamatuje vsjo, ale tak mu to žeknu znóvu a on to udéla. On je ták hódny chlap a vy ho opústila.“ Nu ano, využila slov mojí tchýně, která tuhle písničku, že jsem ho opustila, opakovala všude a všem celá léta. Manžel si nikdy před tím nestěžoval na náš víkendový život, nikdy se mi ani slůvkem nezmínil o pocitu, že bych jej opouštěla. Najednou však v něm tenhle pocit rostl jako bambus a prorostl jej skrz naskrz. Hodně mě to zasáhlo.

A jak reagovali manželovy rodiče? Konečně našel hodnou ženskou, která ho pochopila a uznala, že je vlastně úplně zdráv, až na tu paměť. Tchýně se tetelila blahem. Chválila jí přede mnou, jak je hodná a jak jí jezdí pomáhat a nakupovat. (Tchýně s tchánem jsou rozvedeni, žijí každý jinde a tchán má už léta druhou ženu). Tchán také tvrdil, že je to hodná a pracovitá holka. Konec konců to bylo vysvobození. Já měla svůj život v Praze, svou práci, syna, maminku, přátelé a nového přítele.

Problém ale byl, že bez mého vlivu manžel o syna neměl zájem už vůbec. Ani jednou nezvedl telefon, aby se zeptal, jak se má. Jediné, co mu řekl hned na začátku, že je u nich vítaný a že ho Natálka chce poznat. Párkrát se potkal se synem u tchýně, ale ne z vlastní vůle. Tchýně mu musela zavolat, aby přijel, že je u ní jeho syn.

To mě přimělo k tomu, podat žádost o rozvod a vyřešit rozdělení péče o syna spolu s alimenty. Dům jsem nechala manželovi, byl ostatně vždycky jeho. K tomu veškeré zařízení. Neměla jsem chuť dohadovat se o každý opotřebovaný kus nábytku nebo o ledničku a pračku. Bydlela jsem u mamky a nic z toho jsem beztak nepotřebovala. V době rozvodového řízení zemřel tchán. Ať byl, jaký byl, v posledních letech se snažil mému synovi nahradit pozornost, kterou mu upíral otec. Uvědomil si, že je to jediný zdravý potomek jejich rodu. Podporoval ho jak morálně, tak finančně. Také chtěl synovi odkázat starou hájovnu po jeho rodičích. Kladl mu na srdce, že je to rodinné dědictví a nesmí ji nikdy prodat. Jenomže slova jsou slova a v právním světě nic neznamenají.

Po smrti tchána se najednou našla poslední vůle, ve které vše odkazuje své manželce. Polilo mě horko. Tak můj syn přišel o barák, kde se narodil, a ještě o pěknou chalupu v lese. Bylo mi totiž nad slunce jasné, že Ukrajinka se nespokojí jen s životem v dostatku, ale že bude chtít víc. Vždyť má na Ukrajině dva syny a matku. A to byl důvod, proč jsem žádost o rozvod pozastavila. Dokud budu manželova žena, nemůže majetek přepsat na svou novou přítelkyni bez mého souhlasu. Ale to se zřejmě Ukrajince vůbec nelíbilo. Po smrti tchána, kterého se bála, se z hodné puťky stala dračice. Rozhádala syna s matkou. Rozhádala manžela s nejlepším kamarádem, který mu chtěl otevřít včas oči, když viděl, jak je plně manipulován a zneužíván. A rozhádala se i s manželkou tchána. Nechtěla, aby kdokoliv jiný než ona mohl na manželovu křehkou psychiku působit. A protože dobře vím, jak byl manžel ovlivnitelný i v době, kdy neměl sex, je mi jasné, že s touto zbraní je z něj pouhá loutka.

Podal žádost o rozvod. I když jsem se snažila soudkyni přesvědčit, že se rozvádět nechci, nebrala na to ohled. Na základě faktů, že spolu v podstatě dlouhodobě nežijeme a máme provedenou dohodu o péči o nezletilého syna, nás zkrátka rozvedla. Chtěla jsem rozvod podmínit přepsáním poloviny baráku na syna, ale to prý řeší majetkový soud a ne rozvodové stání. Já se ovšem majetkově nemám o co soudit, protože je všechno manžela. Je to pouze na jeho vůli, jak s majetkem naloží.

Snad, kdybych měla právníka, by se to dalo nějak uhrát. Ale to je pro mě příliš drahá záležitost. Odvolání je již promlčeno. A aby toho nebylo málo, manžel pozastavil strhávání alimentů ze své výplaty na můj účet. Začal je posílat složenkou na syna. Nepravidelně a nižší částky. Prý jsou zadlužení. Když mu volám a urguji platby, chová se arogantně. Proč ho pořád obtěžujeme, že už mu to leze na nervy, ty alimenty. Že už chce mít klid. (Samozřejmě, stačí, že ho znervózňují úkoly a nátlaky od Ukrajinky - té musí vyhovět ze všeho nejdřív - aby dostal sex).

Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to jeho povinnost. Ukrajinka, kterou mi dal k telefonu, spustila jak kolotočářka, že o všem tam rozhoduje ona a že když tam syn nebude jezdit, nedostane nic. Snaží se rozhádat i otce se synem. Dobře ví, že syn má právo na majetek. Ale pokud poštve otce proti synovi a ze syna udělá zrůdu, která o tátu nestojí, nebude důvod, proč by mu měl otec cokoliv dávat. A otcův zájem o syna? To poněkud není v jejích plánech důležité. A tak jsem závislá na Ukrajince, zda a kolik pošle alimentů. A to už je, milé dámy, kapitola, kterou možná dobře znáte. Z vlastního života.

 

Poraďte mi prosím, existuje možnost, jak se mohu bránit? Na právníka nemám. Ale přece musí existovat nějaká bezplatná právní pomoc lidem v nouzi? Ovšem, otázkou je, co se rozumí nouzí?