Cloumá se mnou krize středního věku?
Je mi padesát let a asi na mne sedla krize středního věku, či jak se tomu říká. Anebo je to nějaký druh deprese. Zajímalo by mne, jak jsou na tom pocitově ostatní ženy, nebo zda jsem jediná, kterou přepadají všelijaké neveselé myšlenky.
Mám totiž pocit, že jsem v životě nic pořádného nedokázala. Nikdy dřív jsem takové rozjímavé nálady neměla, ale teď to na mne často sedne a jsem schopná sama sebe svými vlastními myšlenkami dohnat k pořádnému splínu. Připadám si nemožná, neschopná, jako bych svůj dosavadní život promrhala a zůstala jsem osamělá, nepotřebná, chudá. A čas na to, něco změnit, tak strašně utíká…
Vdávala jsem se mladá, v necelých dvaceti letech, jak to bylo tenkrát normální. Dítě na cestě, brzy po něm další. Ve třiadvaceti jsem už byla dvojnásobná máma a život se mi smrsknul na plotnu, pračku a lavičku na pískovišti. Nevadilo mi to, své děti jsem milovala.
Po deseti letech od sňatku přišel rozvod. Asi jsme s manželem oba nějak dospěli a zjistili, že místo, abychom spolu byli šťastní, spíš jeden vedle druhé trpíme. Naše rozdílné povahy a s tím související rozpory se čím dál více prohlubovaly a rozchod se nakonec ukázal jako jediné řešení.
Děti zůstaly v mé péči. Muž se odstěhoval a nám nechal dva plus jedna, ve kterém jsme žili. Byl to státní byt, jako ostatně tehdy skoro všechny. Starala jsem se o děti, počítala každou korunu a občas se snažila najít nějakého partnera. Ti, kteří by přicházeli v úvahu, však po zjištění, že mám dvě děti, rychle vycouvali. Kromě několika krátkých, bezvýznamných románků a tří pokusů o skutečný vztah jsem v tomto ohledu nic nezažila. Postupně jsem se smířila s tím, že už zůstanu sama, bez chlapa.
Po revoluci byl dům, ve kterém jsme bydleli, vrácen v restituci původním majitelům, v naší nájemní smlouvě se toho moc nezměnilo. Zůstali jsme v něm bydlet a bydlím v něm dosud. Hypotéku na vlastní byt jsem si dovolit nemohla.
Děti vylétly z hnízda, starší dcera zakotvila až v USA, kde se zamilovala a zůstala tam natrvalo, mladší syn se také oženil, bohužel ne zrovna s vhodnou partnerkou. Důsledkem této jeho volby je, že se v podstatě nestýkáme. Jeho žena si to nepřeje. Nemůže mi odpustit, že jsem syna od sňatku s ní zrazovala. Ale já tehdy nemohla jinak, ta žena je namyšlená, sebestředná, povrchní. Jsem přesvědčená, že s mým synem je jen proto, že on má velmi lukrativní zaměstnání a výbornou pracovní pozici.
Zůstala jsem tedy sama, ačkoli mám dvě děti, a v Americe dokonce už i vnučku, kterou jsem ještě ani neviděla. Je mi smutno. Připadám si jako použitá věc, která už je k nepotřebě a nikdo po ní nevzdechne. Mám sice pár přátel, se kterými se stýkáme, ale ti všichni jsou spárovaní, já jsem mezi nimi jaksi navíc. V létě jsem s jedněmi byla na dovolené a necítila jsem se tam moc dobře.
Přemýšlím, co bude dál. Mám pocit, že už mne nic pěkného nečeká, obavu, abych ve svém věku nepřišla o místo a nezůstala bez práce, bojím se, jak budu zvládat, až přijde důchod, platit nájem. Všechno, co jsem kdy vydělala, jsem investovala do dětí a chodu rodiny, ušetřit jsem nezvládla téměř nic, mám na účtě jen nejnutnější rezervu pro všechny případy.
Jiní lidé v mém věku jsou zajištění, mají vybudované zázemí, fungující rodiny, dospělé děti a vnoučata, se kterými se stýkají. Já nic z toho nemám a připadám si jako chudák. Někdy se cítím vyloženě zoufale, jak je mi ze všeho úzko. Nějak jsem si to představovala jinak, než jak to teď vypadá. Chtěla bych ve svém životě něco změnit, nakopnout se, najít sílu a začít žít, nejen přežívat, ale nemám v sobě potřebnou sílu to dokázat. A vlastně ani nevím, co by mi mohlo pomoci. Mám dojem, že nic takového neexistuje, že jsem to všechno nějak sama zvorala a nezvládla.
27.1.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 57 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Naši mladí nám organizují život
- Mám podezření, že snacha pije
- Je mi padesát a zamilovala jsem se do pětařicetiletého
- Další čtenářské příběhy
Diskuse ke článku - Cloumá se mnou krize středního věku?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Pentlička: do turistaku nechodi sami duchodci
. Kdyz je dobrej "vedouci" a bavi ho to, tak organizuje bezvadne akce.
kareta: no jo no. Verim tomu, ze i takove jsou. Viz manzelka meho otce. S tou tady v baraku nema peklo na zemi jen muj otec, ale my vsichni co tu bydlime. Jenze tady v tom pripade zname jen verzi pani Lady. A jak ona muze vedet, ze to synovi zakazuje jeho zena? Tam me zarazi totiz to, ze jeste nevidela vnouce od dcery a ani s dcerou se nevida. Nepise ani o tom, ze by si treba psaly nebo tak neco. A to je divne. Ale jak rikam, do toho muzou videt jen ti zucastneni, jak to vsechno doopravdy je. My tady muzeme pouze spekulovat a pripadne poradit dle svych zkusenosti, co na posramocenou psychiku.
Bellana: Já nevím, k důchodcům mám celkem ambivalentní vztah, ale myslím si, že bych si se sedmdesátníkama prostě nerozuměla.
já mám podobné pocity, ale je mě o 20 let víc, tak už na to mám nárok, ale jsou to jenom momentální nálady. Ty zase přejdou a na světě se mi líbí. Nepochopila jsem sice, proč tu ještě straším, protože z příbuzných mi zbyl jenom syn a jeho pes. A ty vidím velice sporadicky
Nemám vybudované zázemí,fungující rodinu,vnoučata už pomalu neznám, ale co, pořád si nacházím něco co mě baví. Každý holt nemůže mít všechno
ale i takhle se dá žít.
Monik: beru to tak, že Lada napsala, že si to snacha nepřeje, aby za ní chodil...znám pro změnu takové ty ženské, co udělají chlapovi peklo na zemi, když není po jejich...manipulace, vydírání...blablabla
.jpg)
Monik: Tajemství 
Monik: Přesně to jsem chtěla napsat, že Lada tvrdí, že synovi styk s ní zakazuje snacha, ale jak to ví? Třeba syn sám usoudil, že bude stát za svou ženou a s matkou, která s jeho volbou nesouhlasí, přeruší kontakt.
Ted jsem cetla prispevky. Takovych rad. Teda Lado, kdyz vezmes od kazdeho trochu, tak musis byt okamzite naprosto casove vytizeny a vyleceny (v pripade stitne zlazy, prechodu apod.) clovek. Jeste bych k tomu pridala homeopatii. Ta je vyborna. Treba kapicky depreson. A navic dobry homeopat dokaze najit pricinu. No vidis. A mas to vyreseny.
Mimochodem Lado, doporucuju si precist knizku Tajemstvi. A hlavne, zacit myslet pozitivne, radovat se z malickosti. Ver tomu nebo ne, ale na te "sile myslenek a pritazlivosti" neco je. Hlavne bych si asi v prvni rade ujasnila, co bych v zivote mit chtela. A prestat plakat nad tim, co jsem ztratila nebo nestihla. Takovahle dusevni disciplina je hodne narocna, sama s tim "bojuju" skoro kazdy den, ale uvidis, funguje to. Co treba zacit tim, ze si vecer sednes a sepises si, co vsechno se ti za ten den povedlo? To, co se nepovedlo a nejde zmenit bych napsala na dalsi papir a pak vyhodila. A to co se nepovedlo a zmenit jde si dat treba jako ukol na dalsi dny. Zacit si treba davat takove male cile a vymyslet si i nejaka hezka prani a ty se snazit sama sobe splnit a pak se za to pochvalit. Nebo zkusit charitu. Treba zajit do utulku, nekde nekomu pomoct, nakrmit ptacky apod. Takove male, kazdodenni drobnosti.
Ten clanek je jak kdyby ho napsala moje "tchyne". Taky porad predhazuje jak se obetovala detem a jak je opustena. Akorat s tim rozdilem, ze ta ma dva syny. Ten jeden, (co je se mnou) sice nebydli v Americe, ale taky se s ni nestyka. Nema tu potrebu. A na jeji stale narky jak na ni kasle, protoze bydli daleko (asi 40km) jsem se ho po jeji posledni navsteve pokusila presvedcit, ze by ji mohl nekdy z vlastni iniciativy navstivit. Nepochodila jsem. Mam ho tam snad dotahnout nasilim? Na jednu stranu se mu nedivim, Ona je takovy ten typ, co rad organizuje zivot vsem okolo a dokaze byt hodne jizliva kdyz neni po jejim. Mimochodem, aniz by me poznala, hned od zacatku na me zacala hledat chyby. Takze pro ty, co nazyvaji snachu kravkou, by mozna bylo dobre si poslechnout i verzi snachy a syna.
tornado-lou: 8:49 
.gif)
Sofffie: co si řekneš.... můžeš mít .i několik chodů.....okolo stolu
sharon: tak jo - a co mi uvaříš?
Sofffie: tak to přijď za mnou, uleví se ti......
Almega:
