Žiji v celibátu. Nedobrovolně.
Je mi 33 let a jsem už čtyři roky rozvedená. Mám tři malé děti, devítiletého syna a šestiletá dvojčátka – holčičky. V době, kdy jsem čekala dcery a měla rizikové těhotenství, jsem zjistila, že mi manžel zahýbá s mou – do té doby – nejlepší kamarádkou. Byl to šok, ze kterého jsem se nemohla vzpamatovat. Oba dva se zachovali neomluvitelně a já to nevydýchala.
V zájmu dětí a také ze strachu, že zůstanu sama se třemi dětmi, jsem se sice snažila manželství zachovat, ale nikam to nevedlo. Manžel se navzdory slibu, že s tím přestanou, se svou milenkou stýkal i nadále a já podala žádost o rozvod.
Tohle všechno je už ale za mnou a není to předmětem mého současného trápení. Tíží mne totiž něco jiného, o čem se stydím mluvit. Strašně mi chybí sex. Tedy spíše milování, abych byla přesnější. Objetí, pohlazení, vědomí vzájemné sounáležitosti s někým, s kým si je člověk velmi blízký.
Asi rok, dva po rozvodu jsem na to prakticky nemyslela. Měla jsem dost práce s dětmi a každý večer doslova padala do postele jako podťatá. Ale pak se to otočilo, holčičky už nejsou maličké, já chodím do práce, syn do školy a dcerky do poslední třídy ve školce. Mám sice honičku, jako ostatně každá zaměstnaná žena s dětmi, ale daří se mi to celkem v pohodě zvládat.
A čím dál víc pociťuji absenci nějakého muže. Bohužel, nejsem vyloženě seznamovací typ. Abych přiznala barvu, vlastně na mne chlapi ani neletí. Nemyslím, že jsem nějak výrazně ošklivá, ale pravda je, že žádná krasavice, o kterou se muži perou, nejsem a nikdy jsem nebyla. Když k tomu připočtu tři děti, jsem v podstatě „neudatelná“. O tom jsem se už několikrát přesvědčila, když už se objevil někdo, kdo o mne projevil zájem, rychle vycouval dřív, než se náš vztah začal více rozvíjet.
A já tak vlastně žiju v nedobrovolném celibátu a začíná mi to lézt na mozek. Na nějaké náhodné, krátké a nezávazné známosti nejsem, tento styl se mi vyloženě příčí. A tak se mi v podstatě stále honí hlavou jen moje neuskutečnitelné sexuální fantazie, které nedokážu zaplašit. Myslím na to pořád. Pořídila jsem si pár „pomůcek“, díky nimž ze sebe dokážu ten přetlak alespoň na chvíli setřást, ale to je jen ukojení těla, nikoli duše, jestli mi rozumíte.
Už jsem i uvažovala, že si snad dám do nějaké seznamky inzerát, že hledám muže pro trvalý, ale nezávazný vztah. Ale mám obavu, abych si mohla naběhnout, představa, že jsem jednou z mnoha, pro mne přijatelná není. A v takových seznamkách se asi vyskytují většinou muži, kteří si rádi užijí tuhle a támhle. A mně jde zároveň o duševní souznění, zajít do divadla, do kina, pomilovat se…
Vlastně ani nevím, proč to píšu a proč se s tím svěřuji, těžko mi některá z vás dokáže poradit a bude chtít jít s takto osobní a intimní záležitostí s kůží na trh. Přesto se vás zkusím zeptat: Měla některá z vás někdy nezávazný dlouhodobý vztah s mužem čistě za účelem „pěkných chvil“? Případně jak jste snášely dlouhodobou nedobrovolnou sexuální abstinenci? Já si totiž připadám jako blázen. Je normální, že mám v hlavě jen sex a na nic jiného nedokážu pomalu ani myslet?
7.2.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 37 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
Diskuse ke článku - Žiji v celibátu. Nedobrovolně.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
trvalého není nic,jak vyplývá z článku,paní byla vdaná,ale zkrachovalo to,
.jpeg)
jasmine - 7.2.2011 7:01
Kassy: chybí ji partnerská láska. Má jí plnou náruč a nemá ji komu dávat.
Chce "celý rodinný model". Láska k dětem, k přátelům atd. nestačí.
Znám ženy osamělé i vdané, kterým nefunguje manželství/parnerství, které tuto úžasnou nekritickou lásku přenášejí na děti (tím vznikají mamánci a to je ten lepší model), v jiných případech vzniká sex. poměr matka-syn...
Tento článek není o fyzickém chtíči, ale hlavně o duchovním naplnění. 
a....: Já to chápu, však to taky píšu v prvním odstavci. Ale prostě mi k tomu nesedí to slovo "trvalý" pod pojmem trvalý vztah si představuju, že si vzájemně řekneme, že spolu chceme být dlouhodobě - to znamená do smrti příštích 20, 30 a víc let, ideálně do smrti. A že zároveň oba budeme dělat všechno proto, aby to vyšlo, což je už sakra velký závazek.
Cosi nezávaného bych byla ochotna vnímat jako střednědobé, ale ne trvalé. Už proto, že to klidně může skončit ze dne na den třeba zítra jen proto, že to jednoho z nás přestane bavit. V trvalém vztahu bych čekala společnou práci na příčině toho "už mě to nebaví". Je to nejspíš jen otázka definic, ale prostě mi přišlo, že Bětka vlastně nemá jasno v tom, co skutečně chce a s čím je jen ochotna se dočasně spokojit.
Jinak mně se při hledání partnera několikrát osvědčil internet - ale ne přímo seznamky, ale různé internetové komunity a diskusní fóra zaměřená na témata, která mě zajímají. Člověk se tam registruje, nějak se projevuje a časem pozná spoustu jiných "virtuálních identit", za kterými se skrývají skuteční lidé. Pak zjistí, že si s některými z nich rozumí, že mají podobné názory, začne si s nimi psát soukromě a nakonec se i sejde... A třeba si padnou do oka i v reálu. Chce to ale vybrat spíš menší a uzavřenější komunitu, kde si lidé tolik na nic nehrají. Já takhle našla hromadu výborných přátel, kamarádů a i jednoho bývalého partnera.
Kassy: Tak trvalý, ale nezávazný vztah je sice poněkud neobratné vyjádření, nicméně jako protimluv mi to nepřijde. Paní si pod tím zřejmě představuje, že by brala někoho, s kým by si občas někam vyšla, strávila pár hodin, aniž by si jeden na druhého dělal nějaké nároky. To znamená, že by jí ani nevadil ženatý pán, který nechce opustit rodinu a zároveň po nikom nechce, aby dělal náhradního tatínka jejím dětem. Je zřejmé, že by měla nejraději partnera se vším všudy, aby vytvořili znou úplnou rodinu, to je jasné, nicméně taky je jasné, že je to se třemi malými dětmi velmi obtížné, tak proto ty ústupky. Když nepůjde do ústupků, pak jí zbývá jen čekat, z čehož je už evidentně poněkud nervozní. Každý prostě na to nemá dovolit si ten luxus být náročný a chtít vše nebo nic.
Ono většinou v životě vychází, že kdo nehledá najde. Navíc na některých ženách jakoby je to vidět, že hledají a to ti chlapi utíkají tuplem, páč ze začátku většina chlapů nehledá manželku. No, je to těžké a poradit ještě těžší. Myslím ale, že to příjde, až tyto starosti pustíš z hlavy a budeš mět pocit, že chlap už ti vůbec neschází.
Chápu, jak to myslíte. Taky by se mi nepříčila představa milence, se kterým by mi bylo dobře i psychicky, prostě "stejná vlna". Manžel na sex není, musím ho "přemlouvat"...takže ani ve vztazích není jen růžovoučko 
.
Poradila bych Vám myslet na to, že někoho zajímavého potkáte, že je podle Vašich představ, že je Vám s ním dobře. Přemýšlet v přítomném čase. A pak do NĚJ vrazíte třeba v supermaretu a třeba to bude právě ON a přeskočí jiskra. Očekávat jen to dobré a ono si Vás to najde samo. Věřte mi, mockrát se mi tahle "metoda" osvědčila - volné parkovací místo, nečekaný přísun peněz, výhra,...
Mně to nějak nejde do hlavy, Bětko. Chybí ti sex, něha a pěkné chvíle s někým, s kým si budeš rozumnět nebo ti chybí partnerský vztah?
Pokud jen to první, tak těm chlapům snad vůbec nemusíš vykládat, že máš děti. A i kdyby, tak nevím, proč by kvůli tomu měli couvat, v souvislosti s dětmi po nich přece nic nechceš a nehodláš z nich dělat náhradní otce. V randění tě můžou omezovat tak nanejvýš časově.
Nebo je to jinak a nechybí ti jen ten sex, ale partnerský vztah a chtěla bys případného partnera přivést domů, dětem představit a žít s ním?
Nejdřív si tohle ujasni a pak podle toho hledej. Spojení "trvalý, ale nezávazný vztah" mi zní jako protimluv. Jak můžeš něco považovat za trvalé, když si vzájemně nic neslíbíte?
Mám z toho dojem, že bys strašně chtěla úplně normální vztah a chlapa pro život, ale máš strach být tak "náročná", tak hledáš, kde slevit. Nevím, jestli je to dobrá cesta...
Mám rozvedenou 40ti letou kamarádku,s jedním dítětem a ta je sama už 4 roky. Sex občas má, s bývalým spolužákem si občas takhle vyhoví. Párkrát se seznámila přes internetovou seznamku,párkrát se sešla.Na jednoho byla moc aktivní /sportovní zájmy/,na druhého moc chytrá, na dalšího moc samostatná....atd.Takže má svůj byt,slušný příjem a práci,musí se sama postarat o sebe a dceru,tak jak má být ušlápnutá puťka,že jo.Občas jí abstinence leze na mozek a je protivná. Ale zkouší dál, sem tam se rozvede kolega z jiné pobočky,sem tam se vyskytne pohledný inlinysta.Důležité podle mě, Bětko, je nesedět doma,ale pohybovat se mezi lidmi,ale na břišních tancích chlapa neulovíš. Nevzdávej ani seznamky.Proč nenapsat,že ti chybí objetí,milování a společné návštěvy kulturních akcí.
vertextka: Mám kamarádku, která žije bez sexu 5 let, ale ne že by manžel nemohl - on nechce 
Takže ono je to ve výsledku jedno. Takových, co žijí v manželství bez sexu, je asi víc, než myslíme. To jsou na tom potom ty osamělé líp 
Bez sexu žiji již 9 let.Ne že bych ho nechtěla,manžel nemůže.
Riki: oprava - Saturnova měsíce Titanu - samozřejmě. To mám z toho, že myslím na sex a ne na to, co píšu. 
Renee: Ono se řekne náhodně seznámit, ale jak, když člověk chodí tak akorát do práce, kde se téměř žádní muži nevyskytují. V kině, divadle, knihovně, na výstavě nebo koncertě, na výletě, na dovolené mě ještě nikdo neoslovil. Do baru nechodím, ale myslím si, že tam člověk těžko potká chlapa na normální život, maximálně nějakého na nezávazný sex. Tak jsem se chtěla "náhodně" seznámit přes seznamku, ale fakt už jsem to vzdala. Mně to totiž nebaví, mám z každé takové schůzky úplné trauma, tak nač se zbytečně mučit a stejně nic z toho.
Ale je fakt, že ve věku pisatelky bych asi ještě neházela flintu do žita a snažila se to překonat a občas to zkusila. Co když to vyjde? Náhoda je blbec ...
Renee: no jo, osud. Jenže to je na dlouhé lokte. Jenom než člověk zjistí status toho, s kým se náhodně seznámil, a jestli to má vůbec cenu se o něco snažit, to může trvat týdny. Náhodně se seznámím, a pak zjistím, že je "ženatý se závazky", gay, mého šéfa spoluhráč z golfu, politik, nebo obyvatel Jupiterova měsíce Titanu na utajené misi. Takhle na seznamce, nebo nějaké té seznamovací akci je jasno, že lidi tam šli za týmž účelem a to seznamovat se. Čili podstatná část průzkumu tímto odpadá.
Osobně věřím na náhodu, na osud. Já se vždycky seznámila, když jsem to vůbec nečekala. A většinou když už jsem ztratila naději. Asi i proto, že ze mě přestalo svítit, jak moc o to seznámení stojím
