Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dostala jsem se do dost nepříjemné situace a jsem na vážkách, jak ji vyřešit. Možná by mi v rozhodnutí pomohly vaše názory a postřehy. Nechci totiž nikomu ublížit, ale zároveň také nemíním být, jak se říká „za vola“.

Pracuji v jedné střední firmě na pozici vedoucí malého, celkem tříčlenného kolektivu v jednom oddělení. Je mi padesát, mými podřízenými jsou tři ženy, všechny mladší než já. Jedna je kolem čtyřicítky a druhé dvě jsou mladé maminky s malými dětmi, z toho jedna je samoživitelka, má tříletou dcerku.

Až do nedávna jsem byla přesvědčená, že jsme celkem sehrané a všechny dohromady si vzájemně rozumíme. Na své kolegyně se můžu vždycky spolehnout, jsou pracovité a zodpovědné. Naše oddělení klape jako hodinky a i ředitel firmy je s námi maximálně spokojen. Důsledkem toho je, že máme prakticky volnost, dá-li se to tak říct. Nedupe po nás, nekontroluje, nebazíruje na přesném dodržování pracovní doby. Je pro něj důležité, že vše uděláme včas a stoprocentně, a když je potřeba, natáhneme bez remcání pracovní dobu.

A to se občas stává. Někdy je pracovní vypětí větší, jindy je zase klidněji. Ale jak jsem psala, funguje to.

Sama už mám děti dospělé a dobře si pamatuji dobu, když byly malé, takže se snažím dvěma nejmladším kolegyním vyjít vstříc, a pokud to není vyloženě nezbytně nutné, přesčasy je nezatěžuji. V drtivé většině dokážeme i ve vypjatějších situacích zvládnout vše společně s tou starší kolegyní, která má rovněž dvě už poměrně velké děti a rovněž má pro mladé maminky pochopení.

Možná jsem ve svých ústupcích zašla příliš daleko, patrně se přílišná „dobrota“ nevyplácí, protože nedávno jsem zažila šok z toho, co udělala jedna z těch mladších kolegyň – ta rozvedená s tříletou holčičkou.

Nastoupila k nám v září a během jednoho měsíce se zapracovala. Je velmi šikovná, bystrá, pracovitá. Tyto její vlastnosti jsem oceňovala a snažila se jí vyjít maximálně vstříc. Když bylo v práci volněji, dovolovala jsem jí odchod ještě dříve, než skončila pracovní doba, konkrétně ona se nepodílela ani na žádném přesčasu. Brala jsem to tak, že má dost starostí a chtěla jí umožnit práci bez stresů. Podobné úlevy využívá i ta druhá mladá maminka.

Všechno klapalo, vztahy mezi námi všemi dobré, jeden by řekl, co víc si člověk může přát. Minulý týden jsem z tohoto omylu však byla vyvedena.

Měla jsem totiž velmi zajímavý a dost šokující telefon. Volala mi matka té rozvedené kolegyně. Kde sebrala číslo nevím, patrně ho našla v mobilu své dcery. A pustila se do mne dost zhurta. Zpočátku jsem vůbec nechápala, o co jde. Paní mne totiž osočila z vykořisťování a bezohlednosti, když nutím její dceru pracovat několikrát v týdnu přesčas ačkoli vím, že je samoživitelka s malým dítětem. Dokonce mi vyhrožovala právníkem, protože prý porušuji zákoník práce.

Zalapala jsem po dechu a snažila se paní uklidnit. Vysvětlila jsem jí, že vše je úplně jinak, že naopak její dcera má největší úlevy ze všech, že často chodí domů ještě před koncem pracovní doby a přesčas nedělala nikdy.

Z dalšího hovoru pak vyplynulo, jak se věci mají: Maminka oné kolegyně je v invalidním důchodu a každý den jí vyzvedává dcerku ze školky a hlídá ji i v případě nemoci. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se často necítí dobře a doslova čeká jako na smilování, až dcera dorazí z práce a malou si převezme. Jenže ta prý tak třikrát, čtyřikrát týdně chodí, až když je malá i po večeři a svádí to na svou šéfovou (tedy na mne), že ji v práci drží přesčas, ale že se bojí něco říct, aby o tu práci nepřišla.

Zůstala jsem úplně paf. Asi si umíte představit, jak hořko mi v tu chvíli bylo. Mamince kolegyně jsem vše vysvětlila. Když slyšela mou verzi, zjihla a začala se bát, aby její telefonát neměl neblahý dopad na její dceru. Zapřísahala mne, ať jí nic neříkám, že si to s ní vyřídí sama. Na to jsem odpověděla vyhýbavě, protože jsem v tu chvíli sama nevěděla, jak se zachovám.

Od té doby to v sobě převaluji jako horký brambor. K dotyčné kolegyni jsem výrazně ochladla a okamžitě ji přestala pouštět domů před koncem pracovní doby, jak jsem často dělávala před tím. A zvažuji, co dál. Nechci se unáhlit, přece jenom je to mladá, nevyzrálá holka, je jí teprve čtyřiadvacet. Co se týká práce, jsem s ní maximálně spokojená, ale lidsky mne velmi zklamala a ve mně to je jako v koze.

Patrně to skončí rozhovorem, v němž jí sdělím, že vím, jak lhala a co prováděla. Přiznám se, že nejraději bych jí dala výpověď. Tato myšlenka se mi vkrádá čím dál intenzivněji. Mám pravomoc to udělat, ředitel by ji podepsal z fleku, ale jak říkám, i když se na to holčinu strašně zlobím, je mi jí přece jenom líto.

Nikdy jsem žádnému kolektivu nešéfovala, tohle je má první vedoucí pozice, proto jsem z této situace tak rozhozená. Co byste dělaly vy? Zaslouží si kolegyně výpověď, nebo jí mám dát druhou šanci?