Život se mi rozsypal pod rukama a já ho neumím poskládat zpátky
To, co mne potkalo, není asi nic výjimečného, s něčím podobným se potýkalo či potýká hodně lidí. Možná právě proto jsem se rozhodla svěřit zde na stránkách se svými pocity a doufám, že mne některé z vás dokážou povzbudit. Protože já jsem nějaká semletá, vím, že bych se měla vzchopit, ale nějak mi to nejde.
Je mi dvaapadesát a začátkem roku mi zemřel manžel. Zahynul při autonehodě. Byl to strašný šok, když jsem se to dozvěděla, složila jsem se. Byl to můj druhý muž, první manželství skončilo rozvodem z důvodu agresivního chování manžela. Zůstala jsem tehdy sama se dvěma dětmi a vychovala je sama.
Před sedmi lety jsem poznala svého druhého muže a prožila s ním opravdu nádherné a krásné roky. Byl úplný protiklad toho prvního: milý, pozorný, obětavý, nesmírně pracovitý. Bylo nám spolu tak dobře. Oba jsme měli za sebou nelehké životní osudy a tím spíš si vážili jeden druhého a vztahu, který jsme si opečovávali jako křehkou květinku.
A pak přišla rána z čistého nebe. Konec, šok, beznaděj. Nejdřív jsem si myslela, že to ani nemůžu přežít. Podržely a stále mne drží mé děti, ale vzhledem k tomu, že už mají sami své rodiny a svých starostí dost, nechci 
je zbytečně zatěžovat.
Vím, že bych se měla snažit nějak žít, jít dál. Ale nejde mi to. Jsem doslova jako tělo bez duše, doma si oblékám manželovy svetry, spím v jeho pyžamu. Každý den chodím na hřbitov a prostojím tam dlouhé hodiny a v duchu si s ním povídám. Tak moc mi chybí. Vím, že mi ho nikdy nemůže nikdo nahradit.
Čas asi postupně vše trochu otupí a zacelí ty nejbolavější rány. Jenže kolik toho času je potřeba? Opravdu se snažím, nutím se komunikovat s kamarádkami, občas s nimi zajdu někam na kafe, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde. Nejlíp mi je samotné doma, kde se můžu dosyta vyplakat.
Chtěla bych se zeptat žen, které prožily podobnou ztrátu: Dá se s tím vůbec vyrovnat? Neumím si totiž představit, že ta bolest, které jsem plná, jednou skutečně odezní. Napadají mne i myšlenky, že by bylo nejlepší, kdybych odešla za ním. Ale vím, že to nikdy neudělám kvůli dětem a vnoučatům.
Možná mi budete radit, ať si najdu nějakého koníčka, zábavu, ať začnu někam chodit. Já to vím, že by mi něco takového pomohlo, ale zatím na to nemám vůbec myšlenky, nedokážu se překonat, přinutit. Uvažovala jsem už i o návštěvě psychiatra, ale mám obavu, že by do mne začal cpát nějaké prášky. Ty přece nic nevyřeší.
Promiňte mi ten výlev, ale alespoň jsem se z toho trochu vypsala. Neznám osobně žádnou ženu, která prožila něco podobného, možná tady mezi vámi bude některá, která mi dokáže poradit a povzbudit mne. Moc děkuji.
29.3.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Cloumá se mnou krize středního věku?
- Mám deprese ze smutku, stáří a samoty...
- Žijete svůj život? Pokud ne, hrozí vám deprese
Diskuse ke článku - Život se mi rozsypal pod rukama a já ho neumím poskládat zpátky
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Všechno přebolí, jen to prázdné místo stále zůstane. Mě trvalo 5 let, než jsem si přiznala , že opravdu odešel.
A než jsem si sama sobě přiznala, že jsem opravdu sama na celý zbytek života
Drahu ja Ti mohu pouze pomoci svoji empatii...Holky maji pravdu dneska kdykoliv se objevi bolest hned nam nekdo nabizi leky, kliniky, ktere nas bolesti zbavi...Jenze bolest k zivotu patri ten smutek co ted prozivas je naprosto prirozeny, dokazuje jenom, ze jsi clovek z masa
a kosti jako kazdy...Tady opravdu nepomohou zazracne pilulky to proste musi odeznit, cas...
Vis na nahrobku je vetsinou napsano napr. *1928 - +1999 ta pomlcka uprostred to vlastne znamena zivot...Uzij si ho do posledniho dousku, vyjdi v noci nekde na kopec podivej se kolik je hvezd (ne ve meste tam jich moc neuvidis)...Kazda kytka neni to zazrak, jablko na stole, to ze nekdo vymysli krasnou hudbu to vsechno je zazrak, uzij si ten zivot opravdu plnymi dousky (at to neni jenom pomlcka)...Verim, ze to ze JSI
ma nejaky smysl vyssi...
Jogini veri, ze telo je pouze docasne...Duse je vecna....My mame zatim ted pouze lidske telo - tak oplakavame, mame city....Brecime pro tu fyzickou ztratu..., ale duse ta je vecna...
Uzij si zivot, vychutnej si kazdy moment....
Člověk by po sobě neměl chtít nemožné. A už vůbec by si neměl vyčítat, že to nemožné nezvládá. A vyrovnat se se smrtí blízkého člověka za necelé tři měsíce JE nemožné.
Dřív vdovy chodily v černém a truchlily rok i dva. A všichni to respektovali, nikoho by nenapadlo tahat je za zábavou a radit jim, ať si najdou koníčky. Dneska má spousta lidí pocit, že truchlícího člověka je potřeba co nejrychleji "vtáhnout zpátky do života", rozveselit ho, aby co nejrychleji zapomněl. Ale to je nesmysl. Truchlení je normální a je potřeba si ho prožít, jinak zůstane nezacelená rána navždy.
Takže Drahuše truchlete, jak potřebujete. Nevzdávejte se sociálních kontaktů, nezavírejte se doma, ale nenechte si ani vnutit myšlenku, že byste se měla víc snažit být veselá a "jít dál" co nejrychleji. Ono to přijde samo, až na to budete připravená. Navštěvovat psychologa nebo psychiatra zatím podle mě taky nepotřebujete. To jedině kdybyste nebyla schopná fungovat v normálním životě - chodit do práce, starat se o sebe a o rodinu... Pokud to zvládáte, jen Vám to zatím nejde zvesela a s úsměvem, tak je všechno vpořádku. Až kdyby to nešlo ani za dva roky bude patrně potřeba zásah odborníka.
Držím vám palce, ať se Vám podaří se s tím vyrovant tak, aby Vás to v dalším životě netížilo. Jak rychle to bude, to je vedlejší. 
Riki,jsi obdivuhodně silná žena. Sebe si na tvém místě nedokážu představit,když i činčilu jsem oplakávala týden. Držím palce.
Riki,jsi obdivuhodně silná žena. Sebe si na tvém místě nedokážu představit,když i činčilu jsem oplakávala týden. Držím palce.
.jpg)
Riki: 
Dá se s tím vyrovnat. Každému to trvá jinak dlouho a činí tak jinými způsoby, a prášky skutečně nic nevyřeší, ale to ani není jejich účelem. Nebudu se pokoušet radit nebo doporučovat... Před pěti lety zemřel při nehodě můj přítel, měsíc před plánovanou svatbou. Předtím jsme žili spolu téměř 6 let. Nikdo a nic ho nenahradí, druhý takový nechodí po světě. Ale čas je velký kouzelník, a člověk vydrží víc, než tuší... naučila jsem se vzpomínat s úsměvem. Doufala jsem, že život bude zase krásný... a pak, před rokem, zemřel můj mladší syn. Ještě mu nebylo ani 25 let, a polovina mého života odešla s ním... celý ten rok se prostě a jednoduše snažím přežít. Nebyla jsem u psychologa ani psychiatra, a v žádném případě nepůjdu, ale to je jen moje osobní rozhodnutí, ne doporučení, v tom se musí každý zařídit sám, a má-li pocit, že takovou pomoc potřebuje, byla by asi chyba si pro ni nejít. Nevím. Každopádně jsou ztráty, které nelze žádným způsobem zacelit, to prázdné místo tam vždycky bude. A vždycky bude bolavé, když se ho někdo dotkne... jen je potřeba naučit se s tím žít. Já vím, že to zní jako fráze a říká to každej druhej. Jenže ono to tak opravdu je. Dneska už můžu slyšet z rádia píseň, kterou hráli na pohřbu mého syna, aniž bych se musela jít někam stranou vyplakat... a samozřejmě mám taky schované některé jeho věci, které vezmu do ruky, když na něj myslím. Navíc jsem se musela vyrovnat s tím, že jeho odchod byl dobrovolný, ne nehoda - on sám si zvolil konec. Musela jsem se vyrovnat s tím, že nepřišel se svými problémy, nepožádal mě o pomoc, neměl dost důvěry v to, že bych mu pomoct mohla a uměla. Že jsem sama nepoznala, nakolik by pomoc potřeboval... Dá se s tím vyrovnat. Pro mne účinným lékem byl čas, práce, přátelé... rok přesto není dost. Nevím, kolik času bude dost, možná ani zbytek života nebude stačit. Ale za sebe vím, že ještě můžu jít dál, že jsem ještě neviděla dost východů slunce, dost jarních květin, dost hvězdnatých večerů a nedostala dost láskyplných polibků na to, abych se rozhodla taky odejít za těmi, které jsem milovala víc než sebe. Budu na ně vždycky myslet, budu vzpomínat, a pořád budou se mnou, ale taky budu dál normálně žít. Drahuše, vy jistě také, věřte tomu.
.jpg)
Prosím vás, hlavně ho nechte odejít. Jinak tu bude bloudit navěky a nikdy nebude mít klid - a vy taky ne.
Kdysi mi hodne pomohla tahle básnicka, cetla jsem si ji do omrzení. Je to volný preklad tak me nekamenujte.
Odkud a proc je nerozebírejte, na tom momentálne vubec nezálezí.
Muzes vyplakat reku slz, protoze on odesel,
nebo se muzes smát, protoze on zil.
Muzes zavrít oci a modlit se, aby se vrátil,
nebo muzes otevrít oci a videt vsechno to dobré, co po sobe zanechal.
Tvé srdce muze zít prázdnotou, protoze ho nevidís,
nebo muze být naplneno láskou, kterou jste spolu prozili.
Muzes se obrátit zády k zítrku a zít pouze minulostí,
nebo muzes se tesit na zítrek, protoze jsi ho poznala a prozila s ním kus stestí.
Muzes si ho uchovávat v vzpomínkách a truchlit , protoze uz není,
nebo se muzes podelit o své stastné vzpomínky.
Muzes plakat, uzavrít se do sebe, cítit prázdnotu a zapomenout na budoucnost,
nebo muzes udelat to co on by si prál: nahodit úsmev, otevrít oci a jít vstríct budoucnosti.
Drahuško, není žádná ostuda se v takovém smutném případě obrátit o pomoc k psychiatrovi. Nevyřeší za vás smutek, který je pochopitelný a naprosto normální, ale za pomoci podpůrných léků dokážete žít, aniž byste musela opustit svou práci, a abyste dokázala žít a smát se s dětmi a vnoučaty.
Smutek si musíte odžít, to jinak nejde. Ale jinak musíte žít dál.
Proč se trápit a tonout v zoufalství, když to není nutné ?
Po mnoho generací je zakořeněno, že kdo chodí k psychiatrovi, je blázen. Ale tak to není. Dobrý psychiatr vám pomůže přežít ten čas, než se se smrtí milované osoby vyrovnáte.
Pak už nebudou žádné podpůrné léky potřeba.
Plačte a vzpomínejte,navštivte všechna místa,kde jste spolu byli,smutněte,ale zároveň si vždycky připomeňte něco krásného z přítomnosti-stačí se dívat na ptáčky,motýly,květiny,slunce nebo měsíc..."duše" vašeho milovaného muže to vidí taky,ale nemůže s vámi už mluvit,jen možná ve snech,určitě by nechrěl,abyste byla smutná-jemu už je dobře- i na vás čeká smíření a klid v duši,ale bude to trvat déle,možná i víc,než rok....
přišla jsem o dítě a po několika dalších letech i o muže. vyrovnat se s tím nakonec dá protože co jinýho totiž zbívá.ale chce to prostě čas.nic jinýho. po smrti muže sem se s tím vyrovnávala dobrých pět roků než sem měla pocit že je to za mnou DEFINITIVNĚ,že už se při pohledu na jeho fotku nerozbrečim nebo nebudu mít výčitky když se podívám na jinýho muže. to malý samozdřejmě zůstane napořád,ale taky se to dá zvládnout a za několik let budete vzpomínat bez bolesti
Paní Drahuško,ať se to zdá málo pochopitelné,máme skoro stejný osud,první manželství nic moc,rozvod a v druhém pohoda,štěstí sedm let a pak smrt.Opravdu jsem se rok dávala dohromady,ale pomůže práce,dobří přátelé,děti .Mi osobně hodně pomohlo přestěhování,v stávajícím bytě na mne vše padalo.Na manžela myslím dodnes často,ale přesto život jde dále.Našla jsem si přítele,také je vdovec - tak nějak jsme si zbyli a hlavní je,neutápět se ve smutku.Dneska se Vám to bude zdát jako klišé,ale život jde dál a čas je opravdu dobrý lékař.Držte se
.gif)
♥Mamina6♥: to ti věřím, můj táta zemřel když mi bylo 48 a dodnes jsem se s tím nesrovnala.....a s maminkou co zemřela před 5ti lety už vůbec né.....
Taky napíšu svoje..nejní to o tom, že bych ztratila manžela, ale ztratila jsem milovaného otce a to v době, kdy jsem ho nejvíc potřebovala...bylo mi čerstvě 11 let.....byl únor, já školou povinná..zhroutila jsem se, do školy jsem natoupila až v červnu..všichni si mysleli, že propadnu a budu opakovat...ale já se nedala, díky jedné učitelce, kterou jsem fakt nesnášela !!! , jsem ten ročník dodělala s vyznamenáním......
Ale i ty 4 měsíce mi nestačily na to, abych se s tím vyrovnala...je to už 22 let a stále mě to bolí, stále nechápou, proč odešel....ale žít s tím už umím, jen ta doba je potřeba, ten čas......první rok jsem si s ním u fotky povídala, o škle, kamarádkách, jak mě brácha štval, na mámu si ztěžovala apod.....brečela jsem, u toho jak malá holka......chybí mi, to bez pochyb......ale už umím žít.....i s tou bolestí..
Drahuš, opravdu ti chce čas a brečte jak je libo a jak často potřebujete......
