Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi čtyřicet, mám manžela a dvě větší děti. To, co mne trápí, není nějak zvlášť zásadní, nicméně mi to začíná čím dál více komplikovat život. Vím, že změnit to můžu jen já sama, a v tom je právě ten problém. I když se snažím, nejde mi to a časem vždycky podlehnu.

Před dvěma roky se k nám do paneláku přistěhovala nová nájemnice. Brzy jsme se seznámily a padly si do oka. Vše bylo v pořádku, občas jsme si popovídaly, sem tam se navštívily na kafi. Připadalo mi, že jsme stejná krevní skupina, jak se říká. Ani jsem si nevšimla, že mne má nová přítelkyně postupně opřádá a svazuje do svých sítí. Občasnou žádost o pomoc jsem vždycky vyslyšela a nepřipadalo mi na tom nic divného.

Jenže po nějaké době jsem si uvědomila, že toho začíná být z její strany nějak neúnosně moc a že mi to začíná komplikovat vlastní život a osobní plány.

Ona je samoživitelka, má dvě děti, jedno školní a jedno školkové. Začalo to prosbami o jejich občasné pohlídání, vyzvednutí z družiny a ze školky. Chodím z práce domů v půl čtvrté, takže sousedka věděla, že když mi zavolá na mobil a poprosí mne, mohu ji vyhovět. Nechtěla jsem ji nechat ve štychu, vím, jak je pro ni důležité, že má práci. A když potřebuje nutně zůstat přesčas, ráda jsem jí vypomohla.

Jenže ono se to začalo docela nepříjemně stupňovat. Už to nebylo jednou za čtrnáct dní, ale klidně dvakrát do týdne. Děti u nás pak byly až do večera včetně jídla, ty moje, kterým je 14 a 16 let z toho nadšené nebyly, pro ně jsou to jen malí prckové, kteří je obtěžují.

K vyzvedávání dětí se nenápadně přidalo i venčení jejich pejska. I my máme psa a sousedka považuje za zcela bezproblémové, abychom se při venčení toho našeho zastavili pro jejího, však máme stejně cestu ven. Ona prý nestíhá a její starší dítě se venčit bojí poté, co jejich psa napadl vlčák.

Začala k nám chodit pomalu jako domů. Sotva večer uloží děti, už zvoní. Usadí se a je schopná nám dvě hodiny hučet do hlavy své problémy. Nikdy z ní nevypadne nic pozitivního. Ve všech vyprávěných historkách figuruje jako chudák, kterého každý zneužije a oblafne.

Když mi došlo, jak mi tato osoba bere mou vlastní energii a jak jsem vyčerpaná, rozhodla jsem se (i na nátlak manžela) učinit našemu přátelství přítrž. Začala jsem ji odmítat. Když zavolala, že potřebuje vyzvednout děti, řekla jsem, že nejsem doma, že něco vyřizuji ve městě. Snažila se zapojit mé děti, aby se postaraly, ale ani to jsem nepřipustila. V tom okamžiku mne do telefonu zahrnula takovou dávkou zoufalství, že je v tom případě úplně v háji, až mi ji bylo líto. Když zavolala příště, radši jsem pro její děti došla.

Stejně je to s venčením psa. Oznámila jsem jí, že to nejde takhle pravidelně, že samozřejmě, když bude nutně potřebovat, tak ano, ale o svého psa se musí postarat sama. Druhý den ráno snad čekala, až půjdu venčit (byla neděle) a vyštrachala se ven ve stejnou dobu jako já a sehrála mi ukázkovou etudu umírající laně, prý jí už večer nebylo dobře a má vysokou horečku, sotva se drží na nohách. A hned se zeptala, zda bych nemohla odpoledne zcela výjimečně vyvenčit spolu s naším i jejich pejska. A já blbá řekla, že ano. Samozřejmě, že vzápětí jsem na sebe měla vztek, že jsem tak měkká a nechám se takhle zneužívat.

Setkal se někdo z vás s takhle neomaleným člověkem? Mně je jí na jednu stranu líto, vím, že to nemá jednoduché, ale za tu dobu, co ji znám, se cítím vyždímaná jako citrón, vyhýbám se kontaktu s ostatními kamarádkami a známými ze strachu, že s nimi nebudu schopná komunikovat. Nejradši jsem sama doma, kdy na mne nikdo nemluví a nic po mně nechce. Přitom dřív jsem bývala plná života.

Nechci dotyčnou sousedku nějak ranit, ale přiznám se, že netuším, jak takovému nedomykavému člověku říct, že mne do svého života zapojuje až příliš a že na to nemám sílu. Zkoušela jsem to, ona to sice na oko chápala, ale druhý den zazvoní znovu a se zkroušeným výrazem mi řekne: „Nezlob se, já vím, že jsem hrozná, a je mi strašně líto, že tě jdu zase o něco poprosit, ale když já nikoho jiného nemám, na koho se můžu obrátit….“