Šéf si rád šáhne a já se nedokážu bránit
Je mi pětatřicet, nastoupila jsem po mateřské na nové místo. Pracuji v kanceláři jako účetní v jedné střední firmě. Celkem je nás v jedné místnosti pět (všechny jsme ženy od 25 do 50 let)a máme na starosti v podstatě celý administrativní chod podniku. Odděleně od nás sedí šéf a majitel v jedné osobě, kterému je kolem pětapadesáti.
S kolegyněmi si rozumíme, rychle jsem mezi ně zapadla a zapracovala se. V podstatě jsem spokojená, kdyby nebylo jedné nepříjemnosti a tou je chování našeho šéfa. On je totiž, mírně řečeno, něco jako obšourník. Všechny bez výjimky nás neustále osahává. A to při jakékoli sebemenší příležitosti.
Když za některou z nás přijde s nějakým požadavkem či úkolem, vždy to doplní sáhnutím na rameno, pohlazením po zádech, občas mu ruka sjede ze šíje až skoro na ňadra. Je to hrozné. Když se to stalo poprvé, byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem se vůbec nedokázala soustředit na to, co mi vlastně říká. Pak jsem si všimla, že se tímto způsobem chová i ke všem ostatním bez ohledu na věk. Kolegyně na to ale nijak nereagovaly, vlastně dělaly, jako když se nic neděje.
Zpočátku jsem tedy mlčela, nechtěla jsem dělat nějaké scény a zbytečně přijít o místo. Jenže zjišťuji, že mi šéfovy důvěrnosti vadí čím dál víc, jeho doteky mi jsou vyloženě nepříjemné a cítím se strašně ponížená, že je mlčky trpím a bojím se ozvat.
Po nějaké době jsem na toto téma navedla řeč s kolegyněmi. Všechny do jedné mi přiznaly, že jim to taky hodně vadí, ale trpí to, protože nechtějí přijít o práci. Kolegyně, která byla na mém místě přede mnou, o ni totiž přišla, když začala šéfovi dávat najevo, že se jí jeho chování nelíbí. Trvalo to prý několik týdnů. On na její výhrady nedbal a stále ji osahával při každé příležitosti, ona mu vytrvale dávala jeho dotěrné ruce pryč, pak už prý byla hodně razantní a nekompromisní. Dopadlo to tak, že jí šéf začal dělat takové peklo, až radši dala výpověď.
Je mi z toho na nic. Vím, že to, co dělá, je určitě nějakým způsobem trestné nebo tak něco, ale to je mi k ničemu. I kdybych na něj podala stížnost, nejsem si jistá, že by mi to kolegyně dosvědčily – patrně by se bály. A já bych se s místem mohla rozloučit, což není snadné. Žiji na Mostecku a mít dobrou práci se zde rovná téměř zázraku.
Přesto nechci jen trpně snášet nepřístojnosti našeho šéfa a sloužit mu jako objekt jeho rozbouřených hormonů. Nejsem přeci žádná věc, mám svou důstojnost a sama si musím rozhodnout, komu dovolím se mne dotýkat.
Nevíte, jak by se z této situace dalo nějak elegantně vybruslit? Nechci přijít o práci, ani si v ní způsobit nějaké dusno. Ale abych se kvůli tomu nechala osahávat, to tedy ne. Jak z toho ven?
2.6.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 133 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Šéf si rád šáhne a já se nedokážu bránit
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Je pravda, že můj bývalý šéf byl také pěkný sukničkář. Ze začátku jsem to brala trochu s nadsázkou, ale když si postupně začal víc a víc dovolovat, tak jsem byla nucená z toho zaměstnání odejít. Ještě, že jsem tak udělala, protože nebýt toho, tak by mě asi nikdy nenapadlo rozjet si své vlastní offshore podnikání. S jeho rozjezdem mi hodně pomohli tady: https://www.ioffshore.cz/ Teď jsem konečně spokojená. :-)
Ano, někde se při vstupu člověk legitimuje a nesmí se po pracovišti pohybovat sám. Nejsem až tak mimo mísu. Sama jsem párkrát takto prošla recepcí. Věra přišla do již zaběhnutého systému, všechny ženy až na tu jedinou - průkopnici, klobouk před ní dolů, jistě věděla, že to pro ni dopadne špatně, ale šla do toho za sebe i za ostatní - si to bohužel od začátku nechaly líbit. Tady vidím tu prvopočáteční chybu, tváříme-li se, že problém není, může narůst do velkých rozměrů, a jen se to bude zhoršovat. Co až šéfa třeba za čas napadne, že hodlá se svými podžízenými děvčaty trávit noci...a běda, která nevyhoví, poletí? Co budou dělat potom? Kdyby se všechny bránily od začátku a důsledně, musel by si najít jiné vyžití jinde. Desetkrát dvacetkrát denně by poslouchal dokola a do omrzení od všech totéž - slušné ale důrazné, já si to nepřeji, tohle nedělejte - a vyházet by je všechny opakovaně taky nemohl...Stále si my ženy necháváme dost líbit. Od partnerů, od šéfů, a ti druzí hřeší na to, že máme nezaměstnanost a musíme být rády za práci, která je....Věra to nebude mít snadné. je služebně a asi i věkově nejmladší. Ale proti lumpárnám se bojovat má. Ne každý boj je dopředu prohraný, i když to tak momentálně vypadá.
P.S. Tady se snažíme poradit Věře, a nepíšeme sem proto, abychom se navzájem napadaly a slovíčkařily. Každá máme jiný náhled, když to Věře aspoň pomůže utřídit myšlenky, zvážit možnosti, aspoň něco. Vyřešit to za ni stejně nemůžeme...
rychlonožka: ano, v mnoha soukromých firmách mají cizí lidi vstup jen na povolení. Mnohdy dostanou visačku "host" a někdo si pro ně musí přijít, jinak nejsou vpuštěni ani do budovy. Což osobně pokládám za správné a opodstatněné opatření. Hodnocení morálního profilu toho pána ponechám stranou, neb toho člověka neznám a nic o něm nevím. A jediný zoufalý pokus? Vždyť dosud Věra nepodnikla vůbec žádný pokus, jenom napsala sem. A upřímně - její starosti bych fakt chtěla mít. Jsou daleko horší věci v zaměstnání, s jakými se musí člověk vyrovnávat... 
Soudný empatický člověk pochopí, že takzvané žalobníčkování může být jediným zoufalým pokusem podřízených s tím aspoň něco udělat. Samozřejmě jsem četla, majitel a šéf zároveň. Ale to přece neznamená, že tam bude sedět na věčné časy a nikdy jinak! Přijdou nějaké změny, firmu může převzít někdo jiný, nebo ji konkurence smete či koupí, a i když soukromý sektor, tak to snad není trestnice, kam se vstupuje na zvláštní povolení. Jinak by měly dámy krýt záda jedna druhé - jinak se sahá na druhého, když se někdo třetí kouká. Nezůstávat sama v kanceláři, snažit se, aby tam se mnou vždycky někdo byl. Nemá tam snad každá žena svoji místnost? Je to prostě těžké, ale vždycky je nějaká možnost, odejít může člověk nakonec vždycky, když nic jiného nezbývá. Každopádně stojím za svým, že podobného chování se dopouští ubožák. A může mít nevímjakou pozici a obnos v bance. U mě to je pořád člověk, co se neumí chovat a tyranizuje svými manýry okolí. Jednou, až nebude u vesla, /důchod, nemoc, konec firmy/, bude potkávat své bývalé zaměstnance, kteří si před ním třeba i bez pozdravu odplivnou. Dojde na něj, ovšem dotyčné zaměstankyně potřebují věc řešit nyní, a ne čekat, že snad jednou...
rychlonožka: když je to majitel té firmy, tak kdo ho asi tak nahradí? A kdo je jeho nadřízeným? Za nahrávku a její zveřejnění může autora žalovat, a patrně úspěšně. Partner dámy, redaktor a vůbec kdokoli, kdo není zaměstnanec, nemá co jen tak vejít do dveří, není-li pozván. No a bonzovat rodině, za předpokladu, že onen muž nějakou má, to je dvojsečné. Lidi všeobecně moc nemají rádi žalobníčky, už od školních lavic... takže se klidně může stát, že osoba, která tak učiní, se sama stane velmi neoblíbenou v kolektivu a tu práci stejně přijde.
Každý šéf, který se k něčemu takovému uchyluje, je ubožák. Je to stejné, jako když silnější spolužák vždy při vstupu do třídy dá někomu slabšímu facku. Takový šéf si zaslouží, aby byl nahrán na kameru a sestříhaný filmeček na DVD odeslán někam, kde budou mít sílu a nebudou se bát s tím něco udělat. Rodině, nadřízeným....Využívat, zneužívat svého postavení umí jen blbec a slaboch, nedovedla bych mít před takovým šéfem respekt a mít k němu úctu, vážit si pracovní příležitosti u něj, zkrátka, chodila bych do práce se strachem, otrávená, a podle toho by výsledky asi vypadaly. ten pán by zasloužil, aby se náhodou otevřely dveře a vešel...partner dámy, která doma"zapomněla klíče", redaktor místních novin, který přišel "ve služební záležitosti"...zkrátka, pokud se šéf nebojí svých chudinek podřízených, které drží a mlčí, měl by se bát někoho jiného. Holky, nezávidím vám to....držte se. Škoda přijít o práci....každý šéf je nahraditelný a vyměnitelný.
Jsou věci, které bych nepřekousla - tohle patří mezi ně. Takže já bych hned po prvním sáhnutí vyskočila a sjednala si pořádek. Sáhnutí na rameno bych asi tolerovala, to někdo bere jako přátelské gesto, ale cokoliv jiného již ne. 
já bych se to s ním snažila rozumně vyřešit, asi bych si ten rozhovor nahrála, a pokud by to nepomohlo, tak bych ha zažalovala za sexuální obtěžování na pracovišti a šla si hledat jinou práci.
Proč by si žena měla nechat něco takového líbit, nechápu.
.JPG){kind=avatar}
punh: Dobrý nápad - složit se na šlapku, tu pozvat do firmy a šéfovi říct, že tuhle může omatlávat bez skrupulí, ta že je za to placená, ale my jsme placené za práci.
Riki: Pravda! Jak jsem mohla zapomenout..... ta drzá fuchtle si dovolila ho opustit, takže mu nezbývá než pořád jen pracovat a u toho osahávat podřízené 
punh: nebo objednat pár kupónů na slevomatu na erotický pomůcky 
Renee: mno, to, že by případně byl rozvedenej workoholik, to je přece zásadně obvykle především vina manželky, ne?
.gif)
Riki: tak se můžou rozvedenému šéfovi složit na permanentku do veřejného domu
Riki: Tak v tom případě ta zde zmíněná teorie, že je to všechno vina jeho manželky, zcela selhala 
Renee: no jo, ale co když je to rozvedenej workoholik? Není koho do salonu posílati a komu okurkovou instruktáž předváděti?
