Jsem přetížená a nevím, jak z toho ven
Vždycky jsem byla hodně aktivní a pracovitá. Bez problémů jsem zvládala vše, co bylo potřeba, a ještě hodně navíc. Teď je mi skoro padesát a mám pocit, že se každou chvíli sesypu. Měla bych zvolnit, ale nemůžu si to dovolit. Nebo spíš – nevím, jak bych to měla udělat.
Máme dvě již dospělé děti a jedno vnouče, ročního chlapečka. Když byly děti malé, ležela péče o ně i o celou domácnost především na mně. Manžel hodně pracoval, v devadesátých letech začal budovat vlastní firmu a to mu pohltilo veškerý čas. Já jsem lítala mezi prací, školkou a školou, zájmovými kroužky dětí a domácností. Nikdy mne nenapadlo si stěžovat, brala jsem to, jak to je, a snažila se manžela v jeho úsilí podpořit.
V polovině devadesátých let se mu konečně zadařilo a jeho firma začala prosperovat. Finančně se nám tehdy docela ulevilo, i když na nějaký život v luxusu to nebylo. Ale po něčem takovém jsme stejně nikdy netoužili. Měli jsme se dobře a to nám stačilo. Byla jsem zaměstnaná v manželově firmě jako účetní a „holka pro všechno“ a oběma nám to vyhovovalo.
Po deseti letech nastal zlom. Konkurence se rozrostla a naše podnikání začalo pomalu upadat. Nebylo tolik zakázek, došlo k propuštění několika zaměstnanců a nakonec jsem musela odejít i já a najít si stabilní práci, aby byl v rodině alespoň jeden příjem jistý. Ke své práci jsem ale z větší míry ještě pracovala u manžela, nemohl na všechno sám stačit. Několik let to tak trvalo a celkem jsem zvládala. A pak přišel zlom.
Ačkoli děti už jsou vylétlé z hnízda a jsme sami s manželem, najednou se cítím fyzicky i psychicky totálně na dně. Vyždímaná, unavená a navíc v bezvýchodné situaci, protože nevím, jak z toho ven. V práci se nám vyměnilo vedení, došlo k nějakým změnám a výsledkem je nárůst povinností, navíc spojený s dost velkou odpovědností a neustálým nervovým tlakem. Mám žaludek jako na vodě. Permanentně, pořád. Bojím se, že udělám chybu, něco zkazím a přijdu o místo. Už se to několika mým kolegyním stalo.
Po práci letím domů udělat nejnutnější a večer pracuji v manželově firmě, kde se starám o „papíry“ atd. Do postele padám jako podťatá dlouho po půlnoci, ráno v půl šesté už zase vstávám do dalšího kolotoče. 
Do toho si dcera stěžuje, že se málo zajímáme o našeho vnoučka, prý je unavená a uvítala by mou babičkovskou pomoc. Přistoupila jsem na každotýdenní sobotní celodenní hlídání, aby si mohla trochu odrazit. Pravda je, že dny s mým vnoučkem jsou pro mne ty nejhezčí. Je moje zlatíčko, starám se o něj moc ráda. Přesto cítím, že každá sobota je moc. V neděli doháním v domácnosti, co se za celý týden nestihne, navařím do mrazáku, aby měl manžel připravené jídlo na pracovní dny, uklidím, vyperu, vyžehlím. Uvědomila jsem si, že mi naprosto zásadně chybí čas, který bych měla čistě sama pro sebe.
Řekla jsem to manželovi i dceři. Že si připadám jako stroj, kterému se začínají zadrhávat kolečka. Že už nemám sílu, jsem unavená, vyčerpaná, nutně potřebuji oddych a oraz. Jenže oni to vůbec nepochopili. Dcera mne osočila z toho, že ode mne není fér, když bych kvůli svému odpočinku odbourala jediný den v týdnu, kdy se mnou může její synek být. Manžel mne žene k odpovědnosti za osud své firmy, prý přece vím, kolik úsilí do ní vložil, a přece ho v tom nemůžu nechat samotného.
Vím, že je chyba ve mně, nedokážu si dupnout a trvat na svém. A taky si říkám, že mají možná pravdu. Vnouček je malý jen jednou, rychle vyroste a ty chvíle s ním jsou pro mne skutečným potěšením. A vykašlat se na manžela a nechat ho ve štychu, to také není jednoduché, i on je dost unavený a vyčerpaný z toho, jak se snaží své podnikání zachovat.
Možná je to jen věkem, blížícím se přechodem, že se cítím tak vyčerpaně. Třeba to časem odezní. Faktem ale je, že jsem momentálně doslova na dně a nikde necítím pochopení ani zastání. Možná se mi ho nedostane ani tady, ale pokud bude někdo z vás mít nějaký nápad či vlastní zkušenost, jak z takového kolotoče vystoupit, budu mu neskutečně vděčná.
29.6.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 57 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem přetížená a nevím, jak z toho ven
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Všichni po tobě něco chtějí, když to neposkytneš jsi osočována dcerou a citově vydírána mužem - někde se v minulosti stala chyba, že jsou na to zvyklí a absolutně je nezajímá co TY.
Jak z toho ven nevím, ale zajímalo by mě, jak by reagovala dcera i muž na to, kdybys zkončila ve špitále. Vytáhli by tě násilím z nemocnice pro uspokojení vlastních potřeb?
Změna závisí především na Tobě, protože v Tvé blízkosti není nikdo (bohužel ani manžel ani dcera) kdo by tě alespoň pochopil.
Běž k odborníkovi. K lékaři, psychologovi - ale rozhodně to řeš.
takže ja by som na to šla takto: OK na každú sobotu s vnukom, ale na oplátku bude dcera variť aj pre vás a pomáhať s domácnosťou,,,, t.j. vyprať a vyžehliť, ostatné sa dá zvládnuť aj po večeroch a vtedy máš celú nedeľu pre seba.
Ak nie tak potom 1x do mesiaca celá sobota, inak 2 - 3 hodinky s vnukom,
manžel musí tiež prevziať časť úloh na zaobstaranie domácnosti... ak chce varené tak nech navarí, prípadne chodte niekam na jedlo...
viem o com hovorim, s manželom máme spoločnú firmu, ale keď zahlásim že potrebujem oddych tak oddychujem .... žiadne varené večere, žiadne upratovanie, naopak idem na predĺžený wellness víkend.... odkedy to robím je nás doma viac spokojných aj ked nie s teplou večerou ... apropo ja varím len v sobotu a v nedelu ... ak som doma
Kamilo, jste přetížená jako každá, která si myslí, že na ní leží spasení celé rodiny. Máte dvě zaměstnání, domácnost patrně sama na krku a dceru, která po Vás chce pomoc s děckem. Kdo myslíte, že by tohle trvale zvládal? Pouze ta, která se chce oddělat. Pracujete na sebezničení. A nemyslete si, že život po něm nepůjde dál. Každý je nahraditelný. I Vy. Proto s klidem uberte plyn. Pokud Vám záleží na Vašem zdraví a pohodě. Pokud se chcete uštvat, pokračujte tak dál. Řekla bych, že dlouho to trvat nebude. Až Vás sklátí infarkt, otevřou se vám oči. Muž nebude schopen Vás zastat ani doma ani ve firmě a dcera? Ta má přece kupu práce s děckem, které nezvládá. Jinak by Vás nežádala o pomoc. Budete mít dost času se rozmýšlet, ve špitále to utíká sakra pomalu. Pokud budete mít kliku a bude to jen slabší příhoda.....
Tak dceru bych pěkně usměrnila, dítě je její. Je na mateřské a potřebuje si odpočinout a ty která náš zaměstnání, druhé u manžela, domácnst si nesmíš ani povzdechnout. Pokud si dcera chce povyrazit tak si může najmout chůvu.
Cauky Kamco no tak nejdriv mas muj obdiv ja tyhle lidi mam moc rada - energicke...Ono se rika, ze Ti schopni to maji nejtezsi na ne se nejvice nalozi tem neschopnym to spadne samo...
Rodina je dulezita, prace je dulezita, ale den ma jenom urcity pocet hodin....Pokud se nebudes starat o svoje "potreby" kdo bude?
To neni sobectvi - to je sebepece....To je rozdil - pece fyzicka, emotivni, intelektualni, socialni, spiritualni to vse Te udela stastnejsi, zdravejsi a budes spokojenejsi v dennim zivote....Mela bys dat svoje "potreby" (v uvozovkach proto, ze nemyslim materialni potreby) na prvni misto, schovat si trochu casu a energie sama pro sebe
...Potom budes teprve mit energii pro druhe ....Kdyz se citits, ze je toho pres hlavu tak toho opravdu pres hlavu je
...Rika se, ze clovek bud akceptuje situaci takova jaka je nebo musi mit KURAZ ji zmenit.
..
Zkus si vecer napsat list toho co bys chtela delat, kdybys mela cas...Rano jak se budes oblekat oblekni si neco co mas rada, oblibeny svetr, nejaky sperk neco co mas rada...Jestli pojedes autem pust si hudbu co mas rada, jdi si koupit treba kvetiny
proste drobnostmi zacni, ale pro sebe...Pak zkus pozadat o pomoc to neni znamka slabosti to chce prece taky kuraz rict si o pomoc...Nejsme stroje...Na zacatku si treba zkus denne dat 15 minut jenom pro sebe- "delej" to co Te nabiji...Zkus si najit, vysetrit cas co kdybyste si treba aspon 1x v tydnu zasli s manzelem do restaurace na veceri (odpadne umyvani nadobi, priprava) popovidate si potom treba prochazka na nejakem peknem miste....Vis zij zivot ted v pritomnosti, lidi porad rikaji potom, potom az bude to a to...Musis nejak nabijet svou dusi jinak uhynes...Nevim jeslti jsi treba atlet nebo spise umelec, ctenar, spisovatel, fotograf, zahradnik, filozof, hudebnik tim smerem jdi .... Ja uz delsi dobu pozoruji, ze me nejvic na lidech zajima jejich duse to nitro, jak premysli o cem... Ne kolik maji penez, jakym autem prijedou....Preju hodne stesti....
Jak už jsem dole psala,člověk není stroj a nevydrží makat bez údržby...Já jsem od r.1992 OSVČ,a to jsou nervy,buď mám práce hodně nebo málo a to vše nese s sebou stres...kolikrát jsem už chtěla ráno zůstat ležet a na vše se vykašlat...Jenže po těch letech se nechci běžně zaměstnat,mám už své zvyky,které by se zaměstnavateli asi nelíbily...Ovšem v domácnosti se nepřetrhnu,co jsou děti už větší,tak velmi málo,ani s vařením to nepřeháním.Chybí mi nějaké dlouhé volno,ovšem pro mě nemá moc smysl jít "na dovolenouů,když mi práce stojí a čeká na mne,až se vrátím...Jen ten odchod do důchodu mě drží nad vodou,ještě 4 roky nejdéle...a potom mi všichni můžou políbit - - -!!! Škoda,že paní Kamila zde nenapíše nějaký další komentář...
Asi si budete myslet, že jsem bezcitná. Také jsem podnikala a převzala zodpovědnost na svá bedra za celou rodinu, jenže s tím rozdílem, že manžel byl v plném invalidním důchodu. Osud o vyřešil za mě , ovdověla jsem. Pak jsem se stala pánem svého života. Z dnešního pohledu jsem měla se vším seknout a nehledět na to, co po mně mé děti podědí. CHyba. "Naštěstí"jsem zbankrotovala. Bylo to v tu chvíli kruté. Dokonce jeden syn od té doby nezná cestu domů. Mě se ale jak fyzicky, tak psychicky ulevilo. Dnes mám malý byteček, žiji v klidu a pohodě. Prostě člověk, i když je pracovitý, má omezený potenciál. Řeš věci dokud je čas. Být podnikatelem za každou cenu nemá cenu. Když za ta léta nejste zabezpečeni, těžko to zvládnete nyní. I když zázraky se dějí, ovšem za jakou cenu. Děti máš vychované, muž je svéprávný,postav se na vlasní nohy, dokud to jde.
Kamilo máš syndrom vyhoření ,nic víc,nic míň.Nevím na kolik jsi schopná tohle zvládnout bez pomoci.Já na to neměla,pomohla mi antidepresiva na přírodní bázi a hlavně velmi kvalitní psychoterapie.Ukazatel jak vysvětlit ostatním,že se sebou nenechám manipulovat.Občas to člověk sám prostě nezvládne,i kdyby stokrát chtěl.Máš oproti mě výhodu,že máš velkou šanci z toho vystoupit,daj se napsat i lázně,kde si šest týdnů odpočineš a naučej tě jak dál.
Nevím na kolik jsi ochotná jít k psychiatrovi,nebo psychologovi,pokud ne,tak aspoň anjdi sílu a na týden odjeď někam pryč.
Já tohle neudělala a skončila jsme opravdu v nemocnici s rozsypaným organismem a následky budu mít nafurt.
Bellana: jasně, delší dobu to takhle nejde, v tom se shodneme. Kamila toho má fakt moc, a odhaduju, že ta firma je nejhorší zátěž. Ovšem zas na druhou stranu chápu, že když mají tu firmu s manželem od 90.let, nechali tam kus života, a nechce se jim to vzdávat. Taky by mohli zkusit najít investora - obchodního partnera, prodat mu obchodní podíl, a část zodpovědnosti za firmu by převzal, a snad taky kus práce...
.JPG){kind=avatar}
Riki: Sama jsem byla jen OSVČ. Pracuji v malé firmě, která patří kamarádce. Vím, jaká neskutečná práce to je. Ona ale nenechává svého manžela bezplatně dřít pro firmu. Kamila nemá firmu, firmu má její manžel. Pokud tam ona pracuje bezplatně, je něco špatně v jeho uvažování. Je možné to dělat po určitou omezenou dobu, není možné dělat to jako samozřejmost a dlouhodobě. Pokud firma jde do červených čísel, je třeba zvážit, jestli má do budoucna šanci přežít. Byla jsem i u krachu dvou sro. Ne jako majitel nebo zaměstnanec, ale jako smluvní partner. Vím, že to není snadné, ale šlo to. Holte se ze společníků postupně stali PSVČ nebo zaměstnanci v jiných firmách. Jejich ego to ustálo.
Termínem ekonom označuji účetní a holku pro všechno, jak se sama Kamila označila. Nám stačí účetní na dva dny v týdnu, naše firma má 25 zaměstnanců a 15 smluvních OSVČ a sem tam nějakého studenta. Jaký máme obrat, to nevím, jako zaměstnanec se o to nesmím zajímat.
.gif)
sallie:
Aha, už to vidím, manžel je unavený a vyčerpaný se snahy zachovat firmu.
No má tohle cenu? Jasně, vložil do toho roky života a spoustu práce, ale držet za cenu vyčerpání sebe a rodiny něco co stejně není životaschopné jen proto, že už to spolklo spoustu času a peněz, vrážet do toho další čas a peníze s tím, že se to jednou přece musí zlepšit, to je šílenství.
Ono to nemá daleko ke gamblerství. Taky se vráží další a další peníze do hry s tím, že kdy už to stálo tolik, musí to jednou vyjít. v podnikání je sice šance větší, ale musí se reálně odhadnout situace a možnosti, někde to prostě nejde a je potřeba se toho vzdát. Ne se zabejčit a nepřipustit prohru, kdyby mě to mělo stát zdraví.
Nějaké řešení se snad dá najít, ten prodej, sloučení....
Odpadlo by večerní účetnictví, manžel by si mohl najít zaměstnání, kde by měl možná víc peněz za mnohem menší úsilí než v krachující firmě, domácí práce a nějaká ta zábava by se zvládla večer a sobota by byla relaxace s vnoučkem, neděle s nanželem. Pak by Kamila i to svoje zaměstnání snášel mnohem líp ,odpočatá, s menším rizikem, že udělá chybu.
Řekla bych, že je načase si promluvit vážně s manželem o jeho firmě. A pokud je mezek, tak ho v tom i nechat a neprotahovat agónii, ono mu to pak dojde rychleji.
Bellana: hmm, zkoušela jsi někdy podnikat? 
Já jo. S manželem jsme dva roky pracovali "zadarmo", tj. firma si vydělala na provoz, ale negenerovala zisk. Nechali jsme toho, poněvadž bychom padli na hubu - práce v noci byla běžná, o víkendech taky, a dovolená? Ha ha. 
Neměli jsme žádné zaměstnance, protože bychom je neměli z čeho platit, a tak jsme museli dělat všechno sami. Ekonom? V malé firmě o dvou lidech? Dneska pracuju pro akciovou společnost, 15 zaměstnanců - myslíš, že tady najdeš ekonoma? To by byl hodně velkej luxus.
tornado-lou: no ona se bojí, že v zaměstnání udělá chybu a přijde o místo. Takže tu práci asi dost potřebuje. Pro manželovu firmu zřejmě pracuje zdarma po večerech, čili se firmě zrovna dvakrát nedaří, když si nemůže dovolit zadat někomu zpracování účetnictví. Blbá situace, ale dlouhodobě neudržitelná. Možná by byla možnost se spojit s jinou firmou v oboru, která prosperuje lépe. Tím by jeden stres odpadnul. Nebo firmu prodat, to je taky řešení, možná lepší, než likvidace.
Verera: Další otázka je, v jakém oboru manžel podniká. Asi nebude živnostník, když má zaměstnace, vidím to na s.r.o. Připadá mi, že on sám spíš pracuje manuálně, když tak hrubě nedoceňuje nutnost ekonoma ve své firmě. Pokud jeho žena denně pracuje pro jeho firmu čtyři hodiny, tak je prostě třeba buď zaplatit ji nebo zaplatit ekonoma na půl úvazku. Co je to za hloupost, aby někdo pracoval zadarmo?
