Nový život v pětapadesáti letech? Jde to?
Je mi pětapadesát a můj dosavadní život se mi zhroutil jako domeček z karet. Nikdy jsem nebyla žádná fňukna, vždycky jsem se dokázala všem problémům, které mne kdy potkaly, postavit čelem. Ale teď mám pocit, jakoby mi došly veškeré síly a marně v sobě hledám chuť a odhodlání čelit všemu, co se na mne za poslední sotva půlrok navalilo.
První rána mne postihla na přelomu března a února. Odešel ode mne manžel. Nečekala jsem to, naše manželství jsem považovala za stabilní, brali jsme se před více než třiceti lety. Vychovali a postavili jsme do života dvě děti, dnes už máme tři vnoučata. Syn i dcera se nám rozprchli po světě, takže je vídáme poměrně málo. Dcera se vdala až do USA, kde je velmi spokojená, syn se před třemi lety se svou manželkou rozhodl pro život v Austrálii a společně se tam odstěhovali.
Jako pro matku to pro mne bylo a je těžké. Vím, že jsou děti dospělé a mají své životy, z celého srdce jim přeji, aby byly šťastné a spokojené a doufám, že jsou. Rozumově to zvládám, citově však velmi strádám. Stýská se mi jak po nich, tak po vnoučatech, vídáme se sotva párkrát do roka.
O to víc jsem se upnula na manžela a na náš společný život. Jenže místo toho přišel šok. Manžel se přiznal k mimomanželskému vztahu s jinou ženou (pochopitelně o dvacet let mladší) a na přelomu zimy a jara se k ní odstěhoval. V současné době probíhá rozvodové řízení. Je to smutné a stresující. Žiji sama v bytě, kde na mne všechno padá, všude vidím děti i manžela. Je mi nevýslovně smutno.
Aby toho nebylo málo, přišla v červnu další rána. Vyhazov z práce. Masivní propouštěcí mašinérii jsem tentokrát neunikla a skončila na pracáku. Okamžitě jsem začala hledat jiné místo, zatím bezúspěšně. Pobírám podporu, žiji z úspor, celé dny visím na internetu a hledám práci, obcházím firmy, posílám životopisy, občas jsem dokonce pozvaná na pohovor. A to je vše. Dál jsem se nikdy nedostala.
Mám strach z budoucnosti. Bojím se samoty, existenčních problémů. Postupně upadám do šílených depresí, často nespím i několik nocí za sebou a honí se mi hlavou všemožné katastrofické scénáře. Připadám si nepotřebná, k ničemu. Děti jsou daleko, manžel odešel, nejsem dobrá ani na žádnou práci. Plácám se ve svých bolístkách a nevím, jak a kde sebrat sílu se všemu postavit čelem a začít zase nějak normálně žít. Připadá mi, že je na všechno už pozdě.
Vím, že sem chodí i spousta žen, které jsou ve stejné věkové kategorii jako já. Možná některá z nich prošla nebo prochází něčím podobným a bude pro mne mít nějakou radu či povzbuzení. Víte, nechci se tomu všemu poddávat, jen nějak nevím, jak se zmátožit a prolomit tu smůlu, která mne letos pronásleduje.
15.9.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 101 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nový život v pětapadesáti letech? Jde to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Drahomíro, nezbyde Vám, než se smířit se stávající situací a pokusit se na ní hledat cokoli pozitivního. Tím může být to, že máte víc času na nějaký koníček, že už nemáte povinnosti k rodině, že na Vás existenčně nezávisejí děti, že jste zdravá, že máte možnost vyzkoušet si i jinou práci, která Vás třeba bude bavit víc, že máte před sebou snad i nějaký hezký vztah atd. Jsem Vám věkově blízko, jen děti v cizině nemám a nejsem zdravá. Každý máme nějaké ty trable a je potřeba se jim postavit čelem. Litovat se můžete, ale pak se vzchopte. Kvůli sobě. Zase bude líp! Držím palce.
.gif)
Riki: my neposilame Drahomiru nekam na nekolik let, ale za dcerou na mesic. A kvuli tomu se z pracaku odhlasovat hned nemusi.
A samozrejme, ze nejlepsi by bylo, kdyby jela, az bude zavrseny rozvod - ale sedet doma do konce zivota s tim "co kdyby" neco s rozvodem - tak to je na masli.
Riki: ty jsi ale kousavá. Já si mylsím, že rady jsou míněné dobře - a když člověk někam vyrazí na měsíc, tak to neznamená, že by z toho měl mít nějaký velký problém. Nechápu tě.
Dle mého jsou všechny rady míněny více než dobře, ale.... Rozvod na spadnutí.. Takže řešit vše zcela prakticky - prostě začít přežívat s výhledem na nový život.. Tentokrát zatím bez podpory manžela a s ohledem na třetí třetinu života... Je to tak, nedá se nic dělat. Sehnat práci, ev. vyměnit byt. A to nejhorší, postarat se sama o sebe. Že je to tvrdé? Je . Ale takto žije mnoho žen. Na nějaké výlety do vzdálených krajin zatím nebude. Dojde určitě k poklesu příjmů. Na vše bude člověk sám. Toto je realita života bez mylných předpokladů. Že s tím paní dříve nepočítala? Bohužel měla. 
.jpeg)
Riki - 16.9.2011 11:39 - já myslím, že tyhle všechny rady byly myšleny spíš tak, že až bude vyřešený rozvod, že by nebylo špatné změnit působiště. Aspoň já bych to taky tak viděla. Určitě to není jednoduchá situace, ale myslím, že nějaká změna je potřeba. 
Ještě jednou pro dámy z ciziny. Drahomíra má byt, za ten byt se musí platit nájemné a zálohy za energie i tehdy, když by ona byla v zahraničí. Ale když bude v zahraničí, nebude mít žádný příjem, z kterého by mohly být tyhle platby hrazeny. Protože jediný její příjem je podpora v nezaměstnanosti, a o tu přijde, když odjede do ciziny. Navíc jí vznikne povinnost platit zdravotní pojištění. Kromě toho odjet do ciziny, když probíhá rozvodové řízení, to není zrovna rozumné, protože přes půl zeměkoule si těžko ohlídá svoje zájmy, že. To by taky mohla přijet a zjistit, že nemá ani byt, ani úspory. 
Na pracáku ji sice po návratu z ciziny znova do evidence vezmou, ale už nedostane podporu a bude živa jen ze sociálních dávek. Pořád si myslíte, že je to dobrý nápad? 
Drahuško, neklesejte na mysli. Chlapa, který za nic nestál, není škoda. Děti sice máte daleko, ale teď máte jedinečnou šanci je navštívit, užít si vnoučat a při té příležitosti oprášit angličtinu, rozmluit se a to Vám pak pomůže do nového pracovního startu.Nevím, kde bydlíte, ale nezapomeňte, že jako žena máte velkou výhodu. Dneska kde kdo hledá někoho na pomoc s domácností nebo hodnou paní na hlídání dětí. A kdo by nebyl ideálnějíš než babička, která má vnoučata daleko?
Cenu letenek bych tady neřešila. Drahuška má přeci děti a ty, když už jsme mluvili o vyživovacích povinnostech - tak ty je mají taky, určitě by je potěšilo mít maminku nějakou dobu u sebe a tak by se na platbě cesty mohli podílet. 
eset: Neodporuješ si trochu v těch radách? V9š, na jednu stranu - určitě správně - říkáš, že se dá rozporovat rozvod a tím natáhnut čas, kdy bude od budoucího bývalého, tj. pořád současného manžela pobírat výživné, ale na druhou stranu - zase správně - upozornňuješ na rizika SJM.
Nebylo by lepší za dané situace nejdříve rozdělit SJM a pak rozporovat rozvod? A po rozvodu bojovat o výživné?
Kirkland - 16.9.2011 7:36 
taky si myslím, že jeden člověk navíc v rodině už snad není taková zátěž. Moc si neumím představit rodinu, kde mají každý přidělený jeden krajíček chleba, přesně odměřenou kupičku rýže a jeden plátek masa. Ano možná rodiny, které žijí na pokraji nouze,ale kdyby se snad děti Drahomíry měly v cizině takhle nuzně,pochybuji,že by tam setrvávaly.
Podle sebe vím, že nejvíc pomůže nějaká činnost a změna prostředí.
Ono když se chce, najde se způsob, když se nechce, najde se výmluva.
Drahomíro, bojuj a nedej se. Bolí to a ještě asi dlouho bude,ale já věřím,že tě to posune někam dál, za lepším životem
Letenka do USA prijde v akci levneji, nez vikend na Sumave. (ja jsem ted nasla Praha - NY za 8300 a to jsem nejak nehledala. Moje mama lita az do Seattlu za 13500) tohle neni suma, ktera by nekoho zruinovala.
A opravdu nekdo "neuzivi" maminku, pokud by prijela za vnoucaty treba jen na jeden mesic? 
jj - jedna matka uzivi 10 deti, ale 10 deti neuzivi 1 maminku, co?
Drahomira by se dostala do jineho sveta, poznala by nove veci, prisla na jine myslenky.
Muj tata byl na pracaku, ale v jeho veku to nikdo nebral vazne - klidne se domluvili na terminech.
Ono zalezi taky na tom, jestli tu je nekdo sam, nebo cela rodina a jestli jsou dva platy nebo jeden. Mamka si letenku a zdravotni pojisteni platila sama ( my jsme si to dovolit v te dobe nemohli), ale pak tu byla na cely rok a ani nam to financne nejak neprislo. Jsme 4 a jeden nebo dva lidi navic se vzdycky u nas naji. Pokojik mela svuj vlastni, takze kdyz chtela klid a mit trochu casu sama pro sebe mela kam jit. Vztahy s nasim rodinnym lekarem jsme meli taky dobre, takze kdyz potrebovala predepsat leky, na dobu, nez ji prisly z CZ taky nebyl problem, dokonce nam dal par krabicek co dostal jako vzorek. Mamce totiz ukradli z kufru leky (nevim jak ani proc, byly na srdce a na krevni tlak), tak mela jenom to co mela v kabelce u sebe.
Nikdy nam nepripadalo, ze by nam byla na obtiz, bohuzel uz nemuze letat, tak je cas na nas se obcas za ni vypravit.
.jpg)
maybe: Minda: musim souhlasit s Mindou..mam tu dost kamaradek, co je pro ne velka zatez i jen to,ze rodice jsou tady..a to si letenku plati sami
Minda: 
hm...ja to beru tak, ze ted je cas na me, abych se postarala o rodice...,ale uznavam, ze jsem si neuvedomila, ze to vsude neni mozny..
, jen jsem se vyjadrila k Salline prispevku..
maybe: Ja bydlim v Kanade, pracuju na plny uvazek, ale na letenku bych setrila hodne dlouho, a zivit dalsiho cloveka nekolik mesicu bych pri nejlepsi vuli taky nezvladla, jedine kdybychom se hodne uskrovnily. A to neberu v potaz hygienicke potreby, nebo nepredvidane vydaje (napr. rozbite boty atd.)
