Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem ve věku kdy bych mohla být babičkou, leč moje děti mají jiný názor a nikam nespěchají. Zatím mi to nevadí, na vnoučata se stejně ještě necítím, ale to neznamená, že jsem nějaká do větru a ani jsem nikdy nebyla. Jsem ráda, že děti odrostly neustálé péči a spokojí se s běžným domácím servisem a já mám čas na své aktivity. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Stala se mi totiž taková nemilá věc, vlastně je to něco, co se mi občas stává celý můj dospělý život, tak jako většině žen. Totiž, po posledním srazu jsem dostala během týdne tři pozvání na kávu. Na tom by nebylo nic špatného, dopovíme si to, co jsme na srazu nestihli, leč po kávě následovalo vždy pozvání na chatu, nejlépe přes noc, prý nějak si to snad zařídíš, ne? Sice nejsem domýšlivá, ale já blbá za tím hned viděla nějakou nekalotu a odmítla jsem. Nejsem žádná krasavice, přesto jsem neměla nikdy nouzi o nápadníky, ale tohle mě přece jen malinko zaskočilo. Na druhou stranu ale, když uvážím, že jsme měli ve třídě sedm kluků, tak poměrně dobré skóre, no ne? Pak mě ale napadlo, že jsem asi zbytečně podezíravá, že třeba ti kluci, kdysi moji spolužáci, jen potřebovali pomoct na chatě natřít plot, okopat skalku, zrýt záhonky nebo tak něco. Jejich žena na to není, tak si řekli, vypomůže kamarádka, a já je netaktně odbyla. Teď mám výčitky svědomí a nevím, jestli se nemám dodatečně omluvit a pomoc přislíbit, vždyť lidi by si pomáhat měli, že?

Je pravda, že v mužské společnosti jsem raději než v té ženské, mám ráda srandu, neurazí mě ani dvojsmyslné vtipy a možná si pak ti chlapi myslí, že netoužím po ničem jiném než po sexu s nimi. Opak je pravdou, netoužím! Jenže ti chlapi kolem to asi vnímají jinak, mělo by mě to těšit, že je o mě ještě vůbec zájem a přiznám se, že někde v koutku duše mě to i těší, ale všeho s mírou. Proč po každé přátelské sešlošti ještě dobu čelím nemravným návrhům? A k mé smůle ještě s přibývajícím věkem odpadlo nějaké dobývání a nadbíhání, kytku už jsem nedostala ani nepamatuju, asi už to většina chlapů bere jako ztrátu času a jdou rovnou k věci. Vždycky to sice vezmu jako nějakou legraci, takové ty kecy, aby řeč nestála, ale prostě to člověk pozná, kdy se to od keců přesunulo někam dál, jak se říká, kdy jde do tuhého.

Moje kolegyně mi kdysi říkala, že chlapi to prostě zkusí na každou, mají to jako sport, jim snad ani nejde o tu konkrétní osobu, spíš to je něco jako zářez na pažbě pušky nebo jakýsi skalp. A tak to tak celý život beru, jako jakousi řečnickou otázku, něco jako "půjdeš na oběd?" oni se slušně zeptali, já slušně odmítnu, udělám u toho nějakou legraci a je to. Někdy si myslím, že oni to ani nechtějí dotáhnout do zdárného konce, že jim stačí jen to vědomí, že by to mohlo dopadnout, kdyby opravdu chtěli a určitě jsou i chlapi, kteří mají jiného koníčka, než je lov beze zbraní. Jenže mám pocit, že těch lovců je víc než těch, kteří sbírají třeba známky.

Mám kolegu, který je o patnáct let mladší než já a při každé příležitosti mi řekne, že dělám chybu, když ho nechci, že by mě určitě nezklamal. Jak mu mám sákriš vysvětlit, že prostě nechci nikoho a jeho už vůbec ne! Vždyť by mě hanba fackovala, svlíknout se před takovým hochem, sice nejsem žádný tlusťoch, ale přece jen zemská přitažlivost už dělá svoje. Nehledě na to, že jediné, po čem opravdu netoužím, je další chlap v mém životě. Kdysi mi jeden můj přítel řekl, že na první pohled nejsem krásná, ale už na druhý se do mě zamiloval, prý jsem milá a je se mnou sranda a to je víc než krása. Tenkrát jsem se skoro urazila, protože jsem byla mladá, pitomá a myslela si, že jsem hezká.

Jenže teď si už připadám stará a nepřitažlivá, pitomá jsem furt, tak próóóč? Možná mají nedostatek jiných příležitostí, tak jsem jakási z nouze ctnost, prostě berou, co je po ruce. Nebo jsem právě ten jeden zářez na pažbě, který jim ještě chybí. Jak já bych jim byla vděčná, kdyby byli jen kamarádi, se kterými jdu ráda na pivo, zasmějeme se, pokecáme a jdeme si každý po svém, ať si jdou ty skalpy lovit jinam!

Ono všeobecně je problém v tom, že chlapi si myslí, že ženy od nich chtějí hlavně sex. Osobně si myslím, že spoustě žen by spíš vyhovoval partner, který jim rozumí, pomůže, občas pohladí, pochová, ochrání a sex chce málo nebo raději vůbec ne, spíš něco jako kamarádka. Jenže většinou to funguje obráceně. Sex je u nich na prvním místě a ještě shánějí pilulky "Abystál" a když už jim to nejde, připadají si méněcení, vůbec si neuvědomují, že po čtyřiceti letech manželství by ženě stačila teplá náruč, vzájemná důvěra a sounáležitost.

Ale, když o tom tak přemýšlím, jsem vlastně ráda, že je na světě ještě pár lidí, kteří zaznamenávají mojí existenci, ale nemuseli by to tak hrotit, oni vůbec neberou na vědomí, že jsem vdaná, sice už je to pytel kalendářů, ale přece jen to pořád trvá. A tak si někdy říkám, jestli já nakonec nejsem blbá, možná by mi v mém věku už mohlo být jedno, jestli mě chtějí z nedostatku jiných příležitostí nebo pro mě samou a jít do toho. Tolik promarněných příležitostí, na co já budou jednou v důchoďáku vzpomínat? Že by na pracovní úspěchy?

A jak to máte vy, taky si někdy připadáte jako lovná zvěř? A je pravda, že to chlapi mají jako sport? Nebo jim ty jejich kecy žerete a plujete na obláčku blaženosti, že jste to právě vy, ta jediná pravá, která ho může udělat šťastným, když mu ta jeho vůbec, ale vůbec nerozumí?

Vaše PEGG

P.S. Jen mě prosím nekamenujte