Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Urcite by potrebovala psychoterapii = psychoterapeut s Tebou rozmlouva a snazi se Te nasmerovat to by mel byt podle me zacatek(!!!) je to nekdo komu muzes duverovat, sverit se, rici vse...Zatim jsi nejspis Ty v teto roli...K te navsteve psychoterapeuta bych se ji snazila presvedcit, objednat, doprovodit a pockat na ni (jak s malym ditetem) pokud je dobry tak si s ni poradi...Budou vest v podstate rozhovor...
...Ona MA VOLBU (uz ten pocit by ji mohl udelat silnejsi - my vsichni) bud to bude stale videt vsechno negativne nebo pozitivne...
....Pamatuje si napr. kdy se naposledy zasmala? Mela by se smat casteji...Zit vice pritomnosti, radovat se ze vseho z kazde drobnosti...Negativni myslenky Te drzi zpatky...Musi verit v sebe...
....Vinit ostatni z vlastnich neuspechu z ni dela VECNOU OBET....Byt obeti je nekdy pohodlne = vsichni jsou spatni, vsichni mi ublizuji, cely svet je proti mne, litujte me...To neni moje vina to Ti ostatni jsou zli, spatni, ja jsem dobra...Jenze normalni clovek nechce byt obeti...Prestat vinit ostatni znamena vzit zodpovednost do vlastnich rukou...Co chce v zivote? Musi za tim jit...Delat pro to neco...Zit svuj sen...Udelat ho skutecnosti.. Malo lidi melo stastne, dokonale detstvi, ale myslim, ze max. kolem 29-30let (driv lepe pro Tebe) by clovek mel udelat tlustou caru a nevracet se, proste prestat vinit rodice, ze v detstvi etc...protoze vracet se zpatky, neustale zpet to Te nikam neposune = opet budes ta obet, ale ty ten zivot musis zacit zit sam za sebe, vic zit pritomnosti...Minulost je pryc a budoucnost je daleko....Dalsi bod je ten jeji pritel ten ji taky urcite nepomaha spise destruktivni vztah co ji opet tahne dolu...Toho by mela odstrihnout...To je zacatek pak uz musi vzit zivot do vlastnich rukou, vedet co chce, realizovat to, krok po kroku, kazdy den pro to neco udelat, male krucky kazdy den vsak ono se to nastrada a ty uspechy prijdou...Nic cloveka tak nenakopne jako uspech, ze se neco podari....Urcite zajit na tu psychoterapii tim bych zacla...Ty jako kamaradka nejak ji tam "dotlac"....Zkus jakmile Ti hned zacne narikat - prehodit vyhybku rict ji pravdu treba vsimla sis jak je dneska krasne venku, pes od sousedu ma stenata nechces se podivat atd...Tak nejak, aby videla tu krasu na svete, ze je...Hodne stesti....Tohle bude beh na delsi trat...

caira: Bellana: Hm, a od čeho pak kamarádi jsou než od toho, aby nás podrželi, když je nám ouvej? Jedna ze základních psychologických pouček říká, že jak dlouho psychický problém vznikal, tak dlouho je potřeba k tomu, aby ho člověk překonal. Jestli základ problému vznikal už v dětství, nejde čekat, že se ho zbaví za měsíc a s úsměvem. Po tom úraze byste asi taky pomáhali různě dlouho, podle toho, jestli by šlo o zlomenou nohu nebo ochrnutí poloviny těla, ne? Podobně na splín stačí kamarádku vytáhnout na kafe a nechat vypovídat, u vážnějšího problému je potřeba počítat s tím, že to bude delší a bude to chtít trpělivost. Nikde neříkám, že se má Markéta vzdát svého života, dokonce jsem psala přesný opak a nabídla rady, jak na to. Ale nelíbí se mi postoj typu "pryč od ní, taková kamarádka je na nic". Ano, v tuto chvíli je "na nic" a kamarádství má být reciproční, ale to platí v dlouhodobém časovém horizontu. Neznamená to, že musí obě strany stejně dávat i dostávat ve stejné době. Když v tom nezůstane sama, Markéty kamarádka to třeba časem překoná a za pár let může nastat situace, kdy bude naopak pomáhat a podporovat ona Markétu a nebude za to nic dostávat. TO je princip kamarádství. Pokud by se člověk v těžkých dobách nemohl spolehnout ani na blízké lidi a všichni se k němu otočili zády jakmile přestane být "v pohodě", tak co nám pak v životě zbývá?
Markéta nepíše nic o tom, jak dlouho ta situace trvá v takhle vyhrocené podobě. Je dost rozdíl, jestli to trvá dva měsíce, dva roky nebo 20 let... A záleží jenom na Markétě, jak dlouho je ochotná jen dávat a věřit, že se to jednou otočí, za kolik sil a času jí tahle kamarádka stojí. Důležité je, nenechat na sebe svalit odpovědnost, která Markétě nepatří a rozhodnout se podle sebe, ne podle toho "co by tomu řekli lidi" (ať už ve smyslu "co by si o mě pomysleli, kdybych ji opustila" nebo naopak "jsem před všemi za blbce, že se nechám zneužívat").

caira: Jenže já si nemyslím, podle Markétina popisu, že její kamarádka je upír. Upíři takhle visí na druhých a ždímou je proto, že je to pro ně výhodné a jednoduché, ale vpodstatě v tom nejsou nijak hluboce emocionálně angažovaní. Zveličují svoje problémy, aby získali pomoc, ale ve skutečnosti je tak hluboce neprožívají. O myšlenkách na sebevraždu nemluví v minulém čase, ale ostentativně jimi vyhrožují v čase přítomném. Vpodstatě přehrávají. Markétina kamarádka vypadá, že má spíš opravdu hluboký psychický problém. To není totéž, zvlášť pokud ji partner bije - ona si na oběť nehraje, ona oběť JE. Narazila jsem v životě jak na pravé úpíry, tak na lidi, kteří opravdu měli problém a potřebovali pomoc - přečti si moje předchozí příspěvky. Píšu opravdu z vlastní zkušenosti.

trojaska: 10:25 Jo a s tim uklízenim to bude nějaká obsese, nebo jak se tomu nadává. Takže to je opravdu na dlouhodobou léčbu na psychiatrii.

To je tezke. Dokud ona sama nebude chtit s tim neco delat, neda se delat nic. No a jestli si myslela, ze psycholog za ni bude rozhodovat o jejich krocich v zivote, tak to je hruby omyl. Psycholog neni od toho, aby diktoval pacientum co maji delat, ale aby jim pomohl orientovat se a prijit na to, co sami chteji a podle toho se sami rozhodli co dal. Nekdo kdo ukaze smer a doda odvahy...
Padlo uz tady toho hodne. Psycholog je podle me tady urcite potreba. Je dobre, ze ma kolem pratele, kteri ji pomahaji, ale jeste ji asi nedoslo, ze pomoct si a rozhodovat se musi ona sama. A to byva hodne slozita a dlouha cesta, nekteri ani na ni nevstoupi, jen se porad motaj v tom zacarovanem kruhu...

Bellana: Ale npamatuju si to zoufalství, že nemám nikoho, komu bych to mohla říct, nikdo tomu jak mi je nerozuměl... možná proto teď už taky hodně přemýšlím, než někomu odmítnu pomoc...

Měla jsem švagrovou, taky čas od času říkala, že už to nemůže vydržet, že se zabije. Občas i snědla nějaké prášky,a le nikdy tolik, aby to mělo nějaké vážné následky. Z nemocnice ji pustili druhý den domů
Jakoukoli pomoc odmítala, na psychiatrii by ji nikdo nedostal. Ano k doktorovi, i když byla nemocná. Říkala, že až to s ní sekne, tak bude mít aspoň klid. Člověk si podvědomě říká, že to nemyslí vážně, protože sám by to taky tak nemyslel. Jenže pak se jí to jednou povedlo.

Nechci strašit, ale člověk, který říká, že uvažuje o sebevraždě může chtít jen upoutat pozornost a nebo to myslí vážně. Jak to rozeznat netuším.

Volat policajty? Co by udělali. Zeptají se, zapíšou a odjedou. Nevezmou nikoho násilím s sebou , pokud zrovna nestojí na okraji mostu. A pokud jo, doktoři ho stejně pustí, když se nechce léčit.

Bellana: ani jedno, moje okolí mi sice pomáhalo, ale taky říkali, zkus se vzchopit, přeci máš nějakou vůli atd...nebo nadávali, že to takhle dál nejde a že ze sebou musím něco udělat...řekla bych, že nějak dozrál čas, kdy jsem začala sama hledat řešení, náhoda, kdy se mi dostaly do ruky materiály o depresích...ale hlavně, nějak jsem k tomu musela dospět vnitřně sama...nevím, jak to líp říct...

Kassy: Když kamarádka oslepne, tak jí chvilku budu pomáhat a pomohu jí přenést se přes první šok z nové situace. Když ale nebude chtít být samostatná ani po půl roce a bude vyžadovat moji trvalou přítomnost, tak ji předám do péče odborníků. Nevzdám se kvůli tomu vlastního života. To není známka kamarádství, protože kamarádi se nezneužívají.
Našli jí psychologa, ale ani k němu nechodila, protože i on od ní chce, aby za svůj život sama bojovala. To je pak každá rada a pomoc málo platná. Pro okolí je možné buď ji pořád poskytovat rameno, na kterém se může vybrečet, ale citově se absolutně neangažovat (a to je těžké), nebo se takovým člověkem přestat stýkat. Kamarádství je reciproční záležitost, není možné pořád jen brát a nic nedávat.

Kassy: A dobře si napsala - pokud by kamarádka potřebovala pomoc po autohavárii.. podala bych ji čaj, ale nepodávala bych jí ho pokaždé!
Byla jsem po dost těžkém úrazu a nepotřebovala sem kamarádku na podávání čaje! tohle dělají sestry v nemocnici, anebo sociální pracovnice - pak se naučíš sama...
Nemohla bych chtít po kamarádce, aby mi po odpoledních po práci chodila podávat čaj! Chápeš to? Na tohle nikdo dneska nemá čas, doba je hnusná...zajít jednou týdně, to ano - ale tahle kámoška, potřebuje pomoc, kdykoliv ji potřebuje ONA? a ne když se to hodí oběma stranám!

orinka: když ono je to dost těžké odhadnout..správná pomoc by měla určitě fungovat tak, že pomůžu tomu druhému naučit se zvládat věci sám a umět si poradit a ne, aby se stal závislý na druhých, ale odhadnout to je složités tím si vždycky taky lámu hlavu, jestli to dělám dobře...

Kassy: Vyrůstala sem v rodině, kde mne brali jako nulu a nicku, a rodiče mně řezali za každou blbost - přesto bych se mlátit od manžela nenechala.
Ono se to lehko říká hlavně někomu, kdo nikdy na podobného upíra nenarazil.
U nás v rodině to je "bohužel" moje matka... žije se mi podstatně velmi lépe, pokud ji vídám jen 1x za tři týdnyna jeden den.
Je to smutné ale je to tak. A jakmile začně se stesky a tím, ak jí kdo ublížil... končím hovor, pokládám telefon, neberu hovory, odcházím z místnosti (jednou sem ji nechala sebe doma, oblíkla děti a šla s nima ven.
Připadáš si po půl hodině vyždímaná jako hadr na podlahu. A stačí jen poslouchat... a radit? stejně je všechno blbě

lee: Co ti pomohlo, aby ses z toho dostala? Nekonečná trpělivost tvého okolí nebo tě někdo nakopl, abys zašla k lékaři a začala s tím něco dělat?

trojaska: poslat policajty tam můžete, aniž by o tom věděla. Můžete to svést na sousedy.

Syndrom matky Terezy...je pěkné být na pomoc kamarádovi. Ale když se kamarád změní ve vysavač energie a není rady ani pomoci.... měl by ji vidět lékař. Nemůžete za to, jak jí je, nemůžete za ni žít, je to její život a její volba. Co si počne, až budete pomoc potřebovat sami?