Chtějí po mně peníze a nesmím vidět vnoučata
Je mi strašně hořko a smutno, musím se vám tady aspoň svěřit. Jsem rozvedená, žiju sama, mám jediného syna, který je už dávno dospělý a má dvě děti, šestiletého chlapečka a čtyřletou holčičku. Svá vnoučata nade vše miluji.
Když se syn oženil, bydleli u mne. Měla jsem velký byt, tak jsem mladým poskytla útočiště, aby si mohli něco našetřit. Za rok po svatbě se narodil Tomášek, za další dva Terezka. Vnoučátka jsem si od počátku moc užívala a snaše s nimi pomáhala, jak jen to bylo možné. Často jsem hlídala, aby si mohli někam vyrazit, pro všechny jsem vařila, prala.
Před dvěma lety se mladí odstěhovali do svého. Díky mé pomoci se jim podařilo našetřit slušnou částku, takže si sice museli vzít hypotéku, ale v menší výši. Jejich stěhování jsem neprožívala nějak negativně. Chápala jsem, že se chtějí osamostatnit a žít spolu jako rodina. A upřímně, to společné soužití už na mne bylo chvílemi moc, svým způsobem jsem se těšila na trochu klidu.
Hned po jejich odstěhování jsem začala řešit prodej svého bytu, pro mne samotnou byl čtyřpokojový zbytečně velký. Prodej se mi podařil, bydlím teď v dvougarsonce v klidném prostředí, přímo u parku a v dosahu městské dopravy. Navíc mi zůstaly nějaké peníze z prodeje, uložila jsem si je na horší časy, dnes není doba jednoduchá.
Nikdy by mne nenapadlo, že právě to bude problémem a způsobí to rozkol mezi mnou a synovou rodinou. Oba dva se totiž hned, jak jsem byt prodala, začali zajímat, kolik jsem utržila, kolik mne stála koupě nového a nenápadně mi podsouvali, jak by zrovna teď potřebovali nové auto. V klidu jsem si s nimi sedla a řekla jim, že o své finanční situaci je informovat nebudu, že si musí uvědomit, že už mi bude pomalu šedesát, jsem sama, musím myslet na blížící se stáří. A že jsem jim už snad pomohla dost, když jsem je u sebe i s dětmi nechala několik let bydlet a neplatili ani nájem ani jídlo apod., aby si mohli šetřit na své bydlení.
Nepochopili to. Syn mi přímo řekl, že netušil, že jsem tak lakomá, že budu schopná sedět na penězích a nepodpořím je, když potřebují. Doslova mi vpálil, že jsem ho hodně zklamala. A jeho žena že je prý také zklamná a nechce se se mnou vůbec vidět, dokonce si nepřeje, aby ke mně chodily jejich děti, má vnoučata.
Připadám si jako ve zlém snu. Prožívám něco, o čem jsem občas jen někde četla a připadalo mi to přitažené za vlasy. Nikdy by mne nenapadlo, že se to může mezi lidmi, kteří jsou si nejbližší, skutečně stát. Je mi nesmírně hořko, hlavně od syna bych takový postoj nečekala, zlobím se na něj. Neomlouvá ho ani to, že je patrně ve vleku své ženy. Nemá si to přece nechat líbit, tímto způsobem od sebe nechat odříznout vlastní matku a od dětí babičku.
Je to strašné. Mladí mi dali jasně najevo, že pokud jim přispěju finančním obnosem na to auto, tak bude vše v pořádku. A to já udělat nemůžu. Tedy, teoreticky bych mohla. Ty peníze opravdu mám. Ale prakticky bych se tím vydala z celé rezervy, která mi zůstala. A z toho mám strach. Zároveň se ale bojím samoty. Momentálně jsem ztratila svou rodinu. Každý večer pláču steskem po vnoučatech, doslova mne bolí srdce z toho, jak se ke mně syn a snacha zachovali.
Občas mne napadne, že jim snad ty peníze radši dám, ale mám obavu, že by to nebylo dobře, láska se přeci penězi koupit nedá. Kdyby mne měli opravdu rádi, nikdy by se nemohli takhle zachovat. Co si o tom myslíte a jak byste se zachovaly vy, kdybyste byly na mém místě?
31.1.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 108 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chtějí po mně peníze a nesmím vidět vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Není jedno, co chce syn. A oni ty prachy nechtějí vracet, Kassy. Eva asi nemá prachy na kontě, aby jí vydělávaly úroky na termínovaných vkladech. Ona je má, aby měla, kdyby potřebovala. Prostě má rezervu. Na výměnu kyčle, na ošetřovatelku, na lázně, kdyby nevyšla s důchodem, kdyby jí odešla televize atd. Já myslím, že paní Eva měla ihned po svatbě mladým spíš říct: tak nyní vyměníme byty za 3+1 a garsonku, ať jste sami ve svém. A za to budu od vás chtít každý měsíc uložit na mé konto...co já vím...tisícovku? Měla by svatej pokoj od požadavků mladých, protože by sama na ně měla požadavky a oprávněné.
rychlonožka: No a co? Co syn chce, je úplně jedno, Evě to přece nebrání nebídnout nějaké smírné řešení, které jí neublíží, ale ukáže dobrou vůli. Mít větší množství peněz uložené na běžném účtě není nic výhodného a neexistuje žádný rozumný důvod je tam držet, když se dají použít jinde, to ti řekne každý finanční poradce. Peníze mají smysl jen když se s nimi něco děje, na účtě má smysl držet jen základní rezervu. My taky nejsme žádní chudáčci, kteří nemají co do úst, a přesto nám tchán vpodstatě věnoval své staré auto (i když na nás není přepsnaé, protože by to zbytečně stálo spoustu peněz), přispěl nám na dům a teď nám nabízí bezúročnou půjčku na splacení úvěru ze stavebka. Prostě ty peníze má, tak se dělí a vyplatí se mu asi víc, když mu budeme potom měsíčně splácet to, co bysme jinak posílali na to stavebko než držet peníze na účtě, kde se s nimi nic neděje a naopak hrozí, že o ně třeba krachem banky přijde. Ale jak říkám, pokud má Eva pro své peníze lepší využití nebo nevěří, že by jí mladí půjčku splatili, tak ji samozřejmě nic nenutí nabízet ani to. A když to mladým bude málo, aspoň se potvrdí, jací jsou a Eva se na ně snad vykašle. Mimochodem myslím, že na určení styku s vnoučaty je případně možno podat i žalobu k soudu, takže bych pohrozila tím.
Tak první věc nevinila bych z toho "hlavně" snachu ale oba stejným dílem. Jsou to rozmazlený spratci...začalo to tím že jste je nechala bydlet si zadáčo a aby vás vyžírali....to si nikdo slušnej nedovolí. A druhá věc prachy bych začla cpát do vnoučat tak aby se k nim ty dva nedostali:)ne všechny samozřejmě! Ale jen tak aby vyděli že po zlym to na vás neplatí a že nejste žádná lakomá bába ale jen se nenecháte vydírat...Jinak peníze si nechte pro sebe a ať vás ani nenapadne jim něco dávat stejně by vas obrali a vykašlali se na vás...takhle máte aspoň ty prachy. A pak jim dejte přečíst tuhle diskuzi ať viděj co si o nich myslej ostatní.
Kassy, o půjčce nebylo řeči. Syn nechce půjčit, chce dát. Kdyby jim Eva půjčila, nemá ani peníze ani vnoučata! Mladí paní Evy nejsou žádní chudáci, co nemají pro své děti co do úst! Zamanuli si mít nové auto pokud možno ihned bez vlastního přičinění. Mohou si najít druhé zaměstnání, když chtějí nějaký nadstandard! Znám taky jednoho synáčka. Ten matce říkal...kdyby ten barák byl můj, to bys koukala! Tak teď je jeho. Máma je v důchoďáku, on za ní ani nejede...a co byste řekli? Barák vesele chátrá dál! Takhle je to s těmi, co za života rozdají, co mohli a nenechají si než svůj důchod. Protože kdyby jim nechodil jednou měsíčně...tak jim jejich dárečkové seberou i to!
Otec Goriot - Honore de Balzac najdes odpoved tam...Asi trosku prijdes o iluze...
.jpg)
Evo,
nic synovi nedávej, maximálně jim řekni že jim můžeš půjčit určitou částku, ale aby ti jí splatili do určité doby. Moje babička převedla svůj byt na mého bratrance a ten se na ní vykašlal, nejezdil za ní, nic jí nedal - a to ani když v tom bytě, který byl jeho, měnili okna - 7000 nakonec zaplatila jeho máma, babiččina snacha. Přitom byl svobodný, podnikatel... a řekl že babičce může dávat na živobytí jen 500,- měsíčně. A hádejte, kdo platil fond oprav, elektriku, telefon atd? Samozřejmě, taky babička!! A po babiččině smrti začal byt pronajímat a zřejmě na něm rejžuje... zvracet se mi z něj chce 
prima nápad auto...Evo, jdi do toho, kup si káru! Kabriolet! Syn by si měl umět našetřit sám, koneckonců..je to CHLAP, ne?
http://img.ihned.cz/attachment.php/840/21321840/9Tea48RJpn65biLW3MtdkuBxHmQU1Erz/peugot-308_v.jpg
Nedávej. Kdyžtak nabídni půjčku, bezúročnou nebo s malým rozumným úrokem, ale pěkně s notářsky ověřenou smlouvou. Jestli ty peníze nepotřebuješ hned, ale máš je jako rezervu, kdyby se něco stalo, tak na nich opravdu nemusíš "sedět" a syn se snachou ti můžou postupně splácet, aby sis tu rezervu zase vytvořila. Tobě zatím může být jedno, jestli máš peníze na účtě teď nebo za 5 let, pro případ nenadálé ztráty příjmu nebo větších výdajů můžeš dát do smlouvy třeba nějaké ustanovení o výživném a zkrácenou lhůtu splatnosti (o tom bych se poradila s právníkem) a mladým to pomůže aspoň v tom, že budou mít auto hned a ne až našetří a bez placení horentních úroků leasingovce. Ale říkám, všechno pěkně jasně podepsat s právníkem. Tedy pokud synovi věříš, že dluh splatí, a pokud nemáš ty peníze uložené někde, kde pěkně vydělávají už jen svou existencí, to by pak byla blbost se připravovat o výnos. Jestli jim nevěříš už vůbec nebo jestli odmítnou i to, tak bych se na ně, na sobce, vykašlala. Nemáš vůbec žádnou povinnost jim svoje peníze dávat a oni by měli pochopit, že taky potřebuješ rezervu.
Mimochodem - proč si myslíš, že je syn ve vleku své ženy? Jo, asi je oba znáš a asi je těžké připustit si, koho jsi to vychovala, ale kdyby to dělat nechtěl, nedělal by. A nakonec to může klidně i pocházet z jeho hlavy, jestli je celý život zvyklý, že maminka se postará. Nemám ráda tyhle stereotypy "ona je zlá snacha a on se chudáček neumí bránit".
.gif)
rychlonožka: pěkně napsaný
....jen vydědit někoho dnes není tak jednoduché....
Dobrý den, Evo, momentálně držíte v rukou trumfy Vy. Nepouštějte je. Vaši mladí si neuvědomují, že když se od Vás odstřihnou tímto způsobem, neuvidí ani korunu. Kdyby s Vámi vycházeli, mohla jste být občas s dětmi na výletě a třeba jim ráda zaplatila oběd či koupila něco na sebe. Pokud mají vnoučata zakázáno Vás navštěvovat, je to mínus zejména jejich rodičů. A ty děti budou ochuzeny, protože mít babičku dítě obohacuje. A to nemyslím na finance. Svému synovi bych řekla, víš, hochu, něco Ti povím. Ty peníze bych si do hrobu nevzala. Ale pokud se chováš takhle a vydíráš mě, neuvidíš z nich ani korunu. Až budu jednou potřebovat, s Tvojí pomocí koukám počítat nemůžu. Budu platit cizí lidi a Tebe klidně vydědím. Protože ten, kdo mě vydírá způsobem - chci nové auto, chceš ještě vidět moje děti, tak klop, to je člověk, který přestal být není mým synem. Asi jste neměla mladým finančně pomáhat, aby dosáhli vlastního bydlení...ale časem by to soužití bylo neúnosné...přece jen člověk potřebuje nějaký svůj klid. Naše babi zůstala sama v nadměrném bytě-a nikdo po ní nic nemůže chtít....
Verera: manžel zdědil domek na slovensku....myslíš, že ho tam budem jezdit x kilometrů udržovat, my nebo naše děti.....ne, ne, prodáme a penízky utratíme......
pro Juanu: souhlasím s Tebou. Já i muž pocházíme ze zemědělství. Sice pracujeme oba v průmyslu, ale naši předci byli sedláci či chalupníci. Kdo zná souvislosti, pochopí...
co to je za rodiče, kteří okrádají své děti o prarodiče?
Ale jo, Juana to asi myslela tak, že není špatné něco vzít v restituci,ale člověk by to měl udržovat a dát dál potomkům, ne prodat a peníze utratit.
Jenže nevěřím, že ti předkové něco budovali proto, aby se budoucí generace měly dobře, i když jim takový život vadil, že se obětovali pro budoucnost.
Dělali to proto, že to tak chtěli, že je to určitým působem naplňovalo, tudíž především pro sebe. Teď má ten majetek někdo jiný a ten třeba odmítá dřít na statku, protože touží cestovat. Má se teda zase obětovat on? A kde to skončí. Kdo se musí ještě obětovat pro budoucnost a kdo už si smí majetku užít?
Prostě celý tenhle přístup je divný. Člověk by měl s tím co mu patří hospodařit tak, aby mu to přinášelo radost a užitek.
Pokud někomu dělá největší radost rozdávat, ať to rozdá, někdo chce budovat, někdo prodat a využít peníze na to, co považuje za důležitější. Co je na tom špatného ? V té chvíli je to jeho tak ať si s tím dělá co chce. Potomkům to nepatří. Pokud o něco konkrétně hodně stojí, tak by měla být možná domluva a třeba si to můžou odkoupit za nějakou rozumnou cenu, která by rodičům umožňovala uskutečnit to, co chtějí a dětem budovat pro potomky, jestlije to jejich touha.
Petruša:
