Našla jsem dávného agresora. Mám si s ním vyřídit účty?
.jpg)
Udělala jsem strašnou hloupost a nevím, jak se zachovat. Vezmu to od úplného začátku. Na základní škole mě spolužáci šikanovali. Nebylo to jen nějaké strkání, braní sešitů či předběhnutí ve frontě na oběd. Byly to neustálé fyzické útoky končící často na chirurgii nebo v nemocnici. Jenomže tenkrát to nikdo neřešil, rodiče to brali jako normální strkání a že prý málo vydržím a mám se bránit. Nezajímalo to moc ani učitelky. Když jsem se bránila, odnesla jsem to dvakrát tolik. Jednou jsem se v zoufalství ohnala proti jednomu útočníkovi aktovkou, zasáhla ho do obličeje a rozbila mu brýle. Odnesla jsem to třídní důtkou, doma dostala výprask a přišla jsem na dlouho o kapesné, z kterého jsem splácela škodu. To nejhorší ale přišlo potom. Spolužáci mě zkopali, měla jsem natrženou slezinu, polámané kůstky v obličeji a mnoho dalších zranění. Vím, že to tenkrát vyšetřovala policie, ale nevím, jak do dopadlo, rodiče mi nic neřekli a po propuštění z nemocnice jsem byla přeřazena na jinou školu a základku jsem dokončila tam.
Je to už hodně let nazpátek, myslela jsem si, že jsem se smířila s následky. Mám trochu pochroumaný obličej (ale to by asi dokázala napravit plastická chirurgie, kdybych moc chtěla), ale kvůli těm kopancům do břicha mám poškozené reprodukční orgány a zkrátka nemůžu mít děti. Měla jsem sice pár krátkodobých vztahů, ale na nějaký dlouhodobý a vážný s mojí diagnózou – tím myslím nejen vzhled a sterilitu, ale i jiné zdravotní problémy a psychické bloky atd. – nejspíš nemám šanci.
Nedávno jsem na podobné téma četla nějaký článek. Okomentovala jsem ho, že na takové věci je čas krátký a zapomenout se nedá, že já si dodneška pamatuji i konkrétní jména, slova a hlasy. No a pak jsem to udělala, ani nevím proč. Zadala jsem ta jména do vyhledávače. A on je našel. Od té doby se moc užírám a nevím, co mám .jpg)
dělat. Dokud jsem nevěděla, kam zmizeli, měla jsem pocit, že jsem smířená se svým osudem. Teď mám ale sto chutí se za nimi vydat, postavit se před ně, před jejich rodiny, které mají, před jejich děti, kterými se chlubí na internetu, a říct jim, jak mi ublížili, že mi vzali možnost normálního života a připravili mě o možnost mít vlastní rodinu.
Mám pocit, že by se mi tím ulevilo, přinejmenším bych to už nenesla sama. Zároveň se bojím toho, že se mi vysmějí, protože oni jsou v pohodě a nemyslím si, že by se tolik mohla změnit jejich povaha. Zkrátka nevím. Všechno se to stalo v roce 85, pro všechny je to tak dlouhá doba, ale pro mě pořád nedávno. Nedoporučujte mi prosím psychology, strávila jsem s nimi několik let po tom incidentu, nemyslím si, že to k něčemu bylo, ale naučila jsem se žít sama se sebou a běžně v rámci společnosti fungovat. Chtěla bych jen znát názor druhých, zda by v mojí kůži šli za těmi agresory, nebo jak si myslí, že by oni na takovou návštěvu reagovali. Chci to jen vidět v jiném světle a z nezaujatých úhlů pohledu, než je ten můj. Potom se nějak rozhodnu. Děkuji.
4.4.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 74 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Našla jsem dávného agresora. Mám si s ním vyřídit účty?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Petruša:17:24:
to je bohužel pravda
.jpg)
jelítko: to jo. Na druhou stranu.. tuhle bylo v tv taky něco o šikaně a přeřadili kluka na jinou školu...odejde nakonec ten, kdo za nic nemůže, kdo díky šikaně má starostí a nervů dost a ještě si pak zvykat na nové prostředí atd, zatímco "šmejdi" jsou vysmátí a nic se jim nestane
Agresoři musí hooodně překročit mez,aby to stálo za námahu.Laťka je nastavena vysoko.A pak to dopadá tak,že oběť,která byla dlouhodobě šikanovaná, sama vezme zbraň a po nějaké době klidně zastřelí učitele a spolužáky.Je to děs a hrůza.
radkaester: mám dojem ,že agresoři se řeší s pochopujícím úsměvem a slovy typu "to víte, on je hyperaktivní,on je z neúplné rodiny..."Oběť je náramně podezřelá a zralá na přezkoumání.
Myslim, ale že jednu věc rodiče udělat mohli, přeřadit tě na jinou školu mnohem dřív.
.jpg)
Lucimia: to můžeš klidně věřit, že by to s nima nehnulo.
Lidi se ničí navzájem dnes a denně, podráží se, pomlouvají. Třeba jen kvůli lehčí práci na ten daný den, jsou schopni Tě zničit.
Měli by strach, že by po nich mohla něco chtít, začne narušovat jejich život a to se neodpouští. Vlasta by si vůbec nepomohla, kdyby zvonila u jejich dveří s tím že nemůže kvůli nim mít děti - vysmáli by se jí a ještě jí určitě sprostě urazili. Lidi jsou prostě takoví.
Verera - 4.4.2012 15:22 to napsala pěkně, nežij tím coby kdyby - dělej prostě jiné věci.
Napiš třeba tu knihu a když tě neopouští nutkání je oslovit, pošli jim ji.
Ono by bylo nejlepší, kdyby sis dokázala říct :"Otravovali mi život v dětství,ale přece si ho nenechám otrávit celý. Za to mi ti blbečci opravdu nestojí."
Tím, že topořád táhneš za sebou, i když tam není žádné řešení, jim vlastně dáváš nad sebou pořád moc, o kterou měli přijít tvým přestupem na jinou školu. Ty sama jim umožňuješ pokračovat v tom, co dělali jako děti, i když oni sami by toho už dávno nechali.
casiopea: děti byly kruté vždy když si nekoho vyberou,opravdu nejde ůplně zapomenout lze se jen povznést ale ta nedůvěra k lidem přetrvává , dnes jsou možná krutější ale zase se tím někdo zabývá když už to překročí meze,tehdy to byly dětské šarvátky a učitelé to řešili maximálně dopisem rodičům ,poznámkou což vyvolalo jen další vlnu agrese spolužáků
To je hrůza, co Vám udělali!!!! 
Co máte s reprodukčními orgány? Nelze ani provést umělé oplodnění? Umím si představit, jak se asi cítite!
Za mně - ja bych to také chtěla, aby věděli, co svým chováním způsobili. Za chyby se platí a takhle by je to užíralo do konce života. Určitě nějaké svědomí mají. Ani bych nestála o omluvu, jen o to, aby to věděli a mohli si to vyčítat.
Buď bych jim napsala dopis, nebo na ten FB, nebo je navštívila a před dveřmi bych jim to vpálila do očí. Že ti zkazili život, že nemůžeš mít děti a to všechno kvůli jejich šikaně. Že by se za sebe měli stydět... Konec, odešla bych... Byly by to opravdu lidé s kamenným srdcem, pokud by to s nimi ani trochu nehnulo... zničit někomu žřivot není jen tak...
Co se týče Vás. Věřím, že se s tím dá těžko vyrovnat... Zkusila bych ostatními uváděné alternativní metody, jak se posunout dál, já bych asi napsala tu detektivku možna, ale jsem na psaní založený člověk..
Přeji mnoho štěstí v životě, určitě Vás teď čeká už jen to dobré, to špatné jste si odžila v dětství.. Pokud nejde mít vlastní dítě, tak adopce nebo pěstounství to může vyřešit... 
Na rok 85 je to opravdu dost hustý kafe.Spíš mi to pasuje na tuhle dobu,kdy se z učitelů a z lidí obecně stali jen bezmocní přihlížející.
Ani se mi nechce věřit,že by se dalo až do takových surovostí zajít...v základce...Za našeho dětství si dospělí více všímali,co se okolo nich děje,a za jakékoliv,tehdy se říkalo "chuligánské " projevy hned na místě vynadali,případně rozdali pár facek,zašli žalovat do školy nebo si zjistili,čí jsou to děti a šli žalovat rodičům...Nezdá se mi,že v r.1985 by se děly takovéto věci,a nic se nestalo....Je to opravdu divné...Já si myslím,že po takové době se dožadovat od pachatelů nějaké satisfakce je nesmysl,vyhrožovat jim-tak to ještě obrátí proti Vám,ztrestat je nějak -zapálit jim barák? Nebo auto? Unést dítě ? Jednodušší by bylo se té staré zátěže,ať je jak chce bolestná,oprostit...Navrhovala bych tzv.komunitu,zahrát si "divadlo" s kruhem lidí,kteří by hráli ty pachatele a přitom se vše několikrát přehraje se všemi možnými konci,pláče se a na konci je úleva a oprostění od těch nánosů na duši a přijde velká úleva...
Nejlepší nápad je ten s Poštou pro tebe.Jak by takoví agresoři reagovali před kamerama,pokud by vůbec přišli?Zajímalo by mě jaký z nich vyrostli dospěláci a kam teď spějou.
Cauky Vlasti vis co je nejlepsi "pomsta" vest stastny zivot, neukazat jim, ze se na Tobe podepsali, pracovat na sobe, byt lepsi nez oni...Podivej se napr. na Susan Boyle skotska zpevacka - taky si urcite v detstvi uzila sikany, lidske zloby, posmechu a dneska tem posmevackum muze poslat svoje CD s podpisem, znaji ji na celem svete, hlas jako malokdo na svete...Odpusteni je to nejtezsi(!!!) na svete...Vis ja bych se snazila byt v zivote stastna, spokojena sama se sebou a az bych byla v takovem stavu opravdu silna - tak bych jim treba poslala kartu, pranicko - s motivem, ktery by se mi libil - odpusteni nebo neco o zivote jak je kratky, rychle plyne a mozna se s nimi i setkala, ale uz bez zasti - asi bych cekala aspon omluvu nebo nejake rozpaky, ale tak v miru - mozna zjistis, ze ten jejich zivot neni tak idylicky jak si predstavujes, mozna zjistis - ze taky meli vycitky svedomi (otec je mozna mlatil - neomlouvam je)...Nikdy nevis co se v lidech pohne...Na tohle uz clovek musi byt jakoby za veci, byt opravdu stastny (nekdy to trva hodne let) - deti muzes adoptovat...Nebo muzes zachranit zvire z utulku (nekdy je otazka kdo zachranuje vice koho) - dulezite abys sama byla spokojena se sebou...Preji jenom to dobre... Drz se holka...
Já bych se s nimi nesetkala, ale určitě bych napsala na jejich profil na facebook nebo kde jsi je našla, to co provedli. Ať se to o nich dozvědí jejich přátelé. To je nejvíc vytrestá.
Drž se.
.jpg)
Nevěř tomu, že pomsta Ti uleví - je to negativní věc - vyvoláváš jí negativní energii - ta není užitečná.
Zkus spíš odpustit - byly jste děti, dnes jste někde úplně jinde.
Jsem přesvědčená, že odpuštění Tvému nitru pomůže víc, než pomsta
