Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.
Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).
Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“
Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.
Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.
Na každou námitku má argument
Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“
Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.
Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.
Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet, kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu: „No jo. Já jsem holt taková, že myslím víc na ty druhé, aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).
Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.
Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.
Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.
Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.
Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.
Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.
Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.
A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.
Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?
Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?
Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?
10.4.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 135 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Prostě chce být užitečná - potřebná. Co se jí občas na něco zeptat, k něčemu konkrétnímu ji přivolat nebo jí alespoň zavolat a zeptat se, jestli dává do karbanátků majoránku ?
Aby ty její životní zkušenosti cítila jako nějak využité.
jelítko: myslim že babička i máma taky nejsou špatný tchýně (teda babička nebyla), tak snad to se mnou taky nebude tak hrozný
Petruša: 17:54 koukám na svojí babičku a mámu, jaký jsou tchýně a doufám, že budu taky taková. ony jsou skvělý
sharon: 17:05 no hlavně si musim pamatovat tyhle články a poučit se z nich
Verera - 10.4.2012 16:42
sharon: Tak se ji můžou nabídnout jako astronauta dobrovolníka, určitě budou potřebovat testovat různé věkové kategorie
lee: Ale zase existuje spousta skvělých tchyní.
tak jsem si vzpomněla na jeden hrozně ošklivý vtip...co je to tchýně? zkřížení tchoře a svině....
Jojo,maminko,já vám neubližuji,tak to nedělejte taky...Ublížila jsem jí tím,že jsem jí vzala syna...Od té doby jsme se neviděly..Manžel se synem tam jezdívají každý druhý víkend,naposledy přijeli s tím,že příště až po obědě,protože když oni jedí u nich,tak já si válím doma šunky...Protiútok-manžel vymyslel,že příští týden upečeme moučník,a vezmou ho sebou ke kávě,aby své matce zavřel pusu...Uvidíme...
mam-ča: no tos mě uklidnila že matky synů jsou "výživnější tchýně", hádej jakého pohlaví mam děti... Ale jinak se už hodně dlouho řídím stejným heslem co ty, takže doufám že na něj pak nezapomenu
sharon: dík
modroočka: Padající vlasy zastaví podlaha.
Petruša: Já jsem věková kategorie=tchýně. Synové (2x30+32) se zatím nemnoží. Doufám, že až to nastane, že se budu řídit heslem "Co sám nechceš, nečiň druhému" a že mi v paměti dostatečně pevně vězí moje zážitky s tchýní, která je teda tchýně s velkým "TCH".
Ale je fakt, že matky synů bývají většinou výživnější tchýně než matky dcer.
Naštěstí mám těch synů tolik, že na žádném nevisím jako na mamánkovi, a nechávám je volně dýchat.
Monik: na padající vlasy si lékaři píchali injekci pantenolu.
Hmmmmm .... tak jak koukám, tak asi dělám dobře, že nic neumím, že za nás se to dělalo jinak, že dítě neumím přebalit, protože tyhle plinky neznám, a že jsme něměly všelijaký kašičky a sračičky, ať si to mladí udělají ... a pak se zeptají, jestli to dítě můžu aspoň pochovat, tak se teda uvolím, že snad by to šlo ... " mamí - připrav malýmu mlíčko" " neumím - nevím jak???" -- no, a když ho šoupnou ke mně, tak jen s hotovými mlíčky a papu a zásadně jim ho nechám i posr.. protože to prostě neumím .... prostě jsem hrozná tchýně ... starší dítě, když je u mně, tak se to dělá, tak jak chci já a u nich jak to chtějí oni ... a basta ...
Petruša: moc ti přeju ty plány zrealizovat................fáákt není na klid...