Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Chtěla bych se zeptat čtenářek, které jsou v podobné situaci jako já. Konkrétně mi jde o to, jak mají vyřešený vztah s bývalými partnery. Není mi vůbec lehko, postihla mne hrozná tragédie. Je mi 54 let a před dvěma lety jsem ztratila manžela. Zemřel v šestapadesáti letech, bylo to naprosto nečekané, do té doby byl naprosto zdráv a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu něco bylo. Praskla mu céva v mozku, prý to byla nějaká výduť, nebo tak něco.
Byla to pro mne doslova rána z čistého nebe, několik následujících měsíců jsem byla doslova v šoku, vzpamatovala jsem se až po narození vnučky Terezky. Okamžitě jsem se do ní zamilovala a babičkovství si moc užívala. Když byl Terezce rok, přišla další tragédie, při tragické autonehodě přišel o život můj syn, mé jediné dítě. Bylo to strašné, ani teď nejsem moc schopná o tom napsat víc.
Upnula jsem se na vnučku, na mé jediné štěstí, které mi zůstalo. Zpočátku jsme se se snachou hodně podporovaly, obě jsme prožívaly hluboký žal. Doufala jsem, že naše vztahy budou i nadále dobré (nikdy jsme spolu neměly problémy ani konflikty) a já budu moci být se svou vnučkou, kterou nade vše miluji.
Jenže teď je všechno jinak. Snacha si našla přítele. Přiznám se, že mne to dost zarazilo, neplynulo ani půl roku od smrti mého syna, jejího manžela a ona už za něj měla náhradu. Ale nic jsem neříkala, asi je dnes jiná doba a já tomu nerozumím.
Bohužel jsem však začala pozorovat, že mi snacha začíná čím dál více omezovat kontakt s Terezkou. Té je teď rok a tři čtvrtě. Zatímco předtím jsem ji často hlídala, kolikrát i přes noc o víkendu a snacha byla ráda, teď se neustále vymlouvá. Když zavolám, jestli můžu přijít na návštěvu, nebo zda nepotřebuje pohlídat nebo přijít s malou ona ke mně, nikdy nemá čas. Už jsem Terezku neviděla šest týdnů a strašně mi chybí. Opět se dostávám do špatného psychického stavu, přemýšlím, jestli pro mne má život vůbec cenu. I jsem se to snažila snaše vysvětlit, že by neměla mně ani Terezce bránit ve vzájemném kontaktu, ale ničemu to nepomohlo. Ona říká, že mi přece nebrání, jen prostě nemá čas.
Jenže já si myslím, že na co člověk chce, na to si čas udělá. Je ještě na mateřské, nemůže být přece vytížená nepřetržitě od rána do večera natolik, aby tam nenašla skulinku na mou návštěvu u ní, nebo u mne. Myslím, že mne spíš chce ze svého života odstřihnout, zapomenout i na mého syna, svého manžela. Asi je hodně zamilovaná, což jí i přeju, akorát mne bolí, že to přišlo tak brzy po smrti mého syna a že jsem najednou na vedlejší koleji.
Je mi moc zle. Nevím, co mám dělat, jak se zachovat. Jestli přijdu i o Terezku, nebudu mít už vůbec nikoho, komu bych mohla dávat svou lásku. Jsem přece její babička. Je to všechno strašně smutné, nemíním snaše jakkoli zasahovat do života, respektuji ji, nikdy bych neudělala nic, čím bych jí ublížila nebo ranila. Chci jenom jedno, vídat svou vnučku. Pořád přemýšlím, co bych pro to mohla udělat, ale připadám si strašně bezmocná. Dokáže mi někdo z vás poradit?
24.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bývalá snacha mi brání v kontaktu s vnučkou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
napoadlo mě ještě...co to domluvit tak, jak to měla kamarádka...její maminka furt prudila, chodila v jakoukoli dobu....
tak se domluvili, že každou 2. středu jsou děti...měla po roce 2 holčiny...jen její
kámoška s tím počítala a na tu středu nechala všechny úřady, obíhačky atd...kam by nerada s dětmi...
jelitko 8:57, Bellana 11:33...tak nejak podobne to vidim - mam pocit, ze kazda navsteva by me hazela zpet takova tma, smutne vzpominky...Jenomze ona musi jit dal pro to dite, musi byt vesela, protoze deti proste chteji stastne detstvi - nejvetsi optimiste na svete...Netvrdim rikat, ze se nic nestalo - stalo se, ale clovek musi slapat dal i Vy musite!!!! Treba je to jenom faze - ted ji proste moc pripominate to bolave a ona to chce preklenout...Mozna si ani neuvedomujete, ale ta bolest je z Vas citit, lidi nechteji takove lidi mit dlouho u sebe, protoze jim berou energii, neciti se dobre...Nemyslim to zle...Zivot nekonci...Dnes je spousta cinnosti pro seniory - prochazky s turistickym krouzkem, joga, malovani, studovani, zpev - sbor, tvorivost, zajit do knihovny mozna maji nejaky klub, hrat divadlo delejte to co Vas bavi ..Poridit si pejska nejakeho starsiho, mensiho z utulku, kocicku napr....Dejte si inzerat napr. hlidani deti, kazdy den si pripravit nejaky program, opravdu byt trosku zaneprazdnena a hledat radost v zivote i drobnosti, casem budete veselejsi a lidi to vyciti a zacnou se vracet...
Verte, ze to neni o zapomenuti...Zkratka se musi slapat dal...
Renee: No nevíme toho spoustu, jen se můžeme domnívat a domýšlet různé možnosti z toho, co tak obvykle lidi můžou v takové situaci dělat. Nevíme, jestli chodí truchlit, ale z toho popisu nemám dojem, že by tam dokázala přijít s úsměvem, prohodit něco o tom, že je ráda, že je zase vidí a hrát si s malou aniž by jakkoli připomínala syna.
Zdá se, že to nějak souvisí s tím přítelem, aspoň časově, ale co se konkrétně stalo nebo ne, to ví jen Ilona.
Mohlo to být pár bolestných poznámek nebo jen pohledů vůči příteli a snacha na tom může být psychicky taky všelijak, takže je citlivá na nesouhlas s tím jediným, co ji pomáhá se z toho vyhrabat. Nebo se rozhodla začít zase žít a snaží nepřipomínat si nic, co souviselo s manželem, protože jí to tak pomáhá.
Nebo možná pár sice dobře míněných, ale dle mínění snachy nevhodných poznámek k dcerce, třeba jí Ilona připomínala, kdo je její tatínek, protože má strach, že příliš přilne k novému příteli a snaše se to nelíbí. Pak je nechce nechat o samotě, protože se bojí, že jí bude říkat věci, kterým malá nemůže rozumět.
Však pohled z druhé strany vypadá často úplně jinak, to už tu bylo mockrát. Každý sám sebe vidí v tom nejlepším světle, ale to nemusí být i pro toho druhého.
No, snad si to Ilona přebere, zamyslí se nad tím i nad sebou a dokáže najít co nejlepší přístup pro všechny.
Renee: nevíme nic, ale pokud Ilona před tím hodně hlídala a byla s malou a najednou střih tak se něco zásadního stalo o co se s námi Ilona nepodělila ...
Kromě toho mi to vážně připadá, že chce snacha Ilonu odstřihnout. Protože kdyby to tak nebylo, naopak bych si představila, jak ji teď dává Iloně na hlídání ještě častěji než dřív, když má novou známost. S novou známostí si přece chce taky užívat život a ne jen opečovávat malé dítě. Takhle to vypadá, že si schválně našla hlídání jiné..... 
Verera: Ale tak to nevíme, jestli u ní jen vzpomíná a truchlí. Třeba to nedělá.
Já nevím, vnouče nemám, ale celkem si dovedu představit, že bych se na něj dokázala upnout, kdybych přišla o celý zbytek rodiny. Tak samozřejmě chovat se v mezích normálu, žádné vynucování si pozornosti, žádné srdceryvné řeči, ale prostě být tomu vnoučeti milující a starající se babičkou. Ilona píše, že vnučku neviděla už 6 týdnů, to je dost dlouho. Já měla babičku vzdálenou 150 km a vídala jsem ji tedy častěji.
Renee: Nikdo nepsal, aby jí šla z cesty, jen aby se snažila neupínat se na vnučku jako najedinou věc , pro kterou stojí za to žít a aby ke snaše nechodila společně vzpomínat a truchlit, ale spíš se společně odrazit do života, k tomu jí samozřejmě vnučka pomoct může,ale neměl by to být jediný prostředek.
Navíc je ta záležitost dost čerstvá, půlrok není nic..... opravdu se nelze divit, že je Ilona ještě tolik zlomená. Kdyby podobně srdceryvně napsala za 5 let, tak už by to divné bylo, ale tohle se stalo před půlrokem a to je jako včera.
Paní Iloně rozumím, musí jí být hrozně. Nechápu, jak tady můžete některé psát, že je sobecká 
V krátké době přišla o manžela a o jediné dítě, zbylo jí opravdu jen to vnouče. Kde je jaká sobeckost, proboha? Obě ztráty jsou hrozné, ale přesto ztrátu dítěte považuju za větší tragédii. Ne nadarmo se přece říká, že přijít o dítě je to nejhorší, co se může matce přihodit. Píšete, že by měla snachu pochopit a vlastně jí jít z cesty, aby jí nepřipomínala minulost. A snacha by Ilonu pochopit neměla? Podle mě rozhodně ano, je přece taky matka. Navíc je v lepší výchozí pozici, nezemřelo jí dítě, je mladá a ještě se může bez problémů vdát a mít další rodinu. Paní Ilona se sice vdát může také (proč ne), ale rodinu už mít nebude.
Nevidím problém v tom, aby snacha vnučku aspoň Iloně občas dávala na hlídání. Dobře, pokud jí to činí potíže, nemusí s ní sama trávit čas, ale vnučku jí nechat může. Jenže poručit jí to nikdo nemůže, to je jasné.
Monik: Tak jsem si to přečetla taky ještě jednou a je fakt, že pokud by na mě paní ve skutečnosti působila stejně jako podle článku, tak bych taky měla obavu jí svěřit dítě.
Dítě není lék, náhrada za nic ani hračka a nemělo by být svěřeno labilní osobě. Babička má být pro dítě, ne dítě pro babičku,samozřejmě, že vztah je oboustranný, jsou spolu, protože jim je společně dobře, ale babička, která uvažuje, jestli pro ni má život bez vnučky cenu, nebudí zrovna moc důvěry, že jí lze dítě be obav svěřit.
Cetla jsem ten clanek jeste jednou a mam z nej pocit hrozne deprese a upinani se neustale na nekoho a taky trochu vycitek a zaroven ukrivdenosti.
Ilono, jak tu uz nekdo psal, musite zacit zit svuj zivot sama za sebe. Tohle upinani se na nekoho je pro druhou stranu opravdu hodne svazujici a zatezujici. Navic kdyz z Vas vyzaruje a mozna davate najevo, ze Vas zivot nema smysl. A ted si predstavte, ze k nekomu takovemu byste mela davat svoje rok a pul stare dite. To je tezke
Pisete,ze jste se za zacatku se snachou hodne podporovaly a obe prozivaly hluboky zal.
A jak jste si to predstavovala do budoucna? Ze bude snacha dale truchlit s Vami tak dlouho jak budete vy?
Jak uz tu padlo, kazdy ma tu dobu a zpusob jak se s tim vyrovnat jiny.
A musite si uvedomit,ze pro vas obe je to uplne jine.
Pro Vas to bylo jedine dite, jediny syn a jiny uz byt nemuze.
Pro snachu to byl manzel, ale ona muze, az to trochu preboli mit jednou jeste jineho. Vy syna uz ne 
Proto je i pro vas obe ten zarmutek jiny.
Je asi jine ztratit muze a ztratit dite. Proto je asi pro Vas ta bolest jina.
Nemuzete cekat, ze bude snacha truchlit stejne a stejnou dobu jako Vy.
Treba truchli, jen to nedava najevo kvuli Terezce.
Berte to jako obdobi. Ted je to proste takhle, protoze je to pro snachu a Terezku lepsi, ale nic netrva vecne.
Je to moc smutna situace.
Zkuste si i treba predstavit, jakou situaci by asi rad videl Vas syn. Jestli by rad videl jak se Terezka raduje ze zivota a nebo jak truchli. To same i Vy a snacha.
Ono vubec asi na tohle kazda rada sice dobra, ale nejvetsi bolest zahoji az cas.
aninka01: To mas pravdu, ze to neni dobre, kdyz se to v novem vztahu nejak vytahuje apod.
Akorat po rozchodu je to neco jineho. Rozchod a smrt se neda srovnavat, protoze tam jsou asi jinak city.
Hezky to napsala Verera 13:32 druhy a treti odstavec.
Co se tyka maleho ditete, tak tam je zase mozna lepsi pro to dite kdyz ten novy partner prijde driv, dokud je male a ma moznost si na nej lepe zvyknout.
A treba ta snacha ze clanku cilene nehledala, treba to prislo samo, potkala ve svem smutku nekoho hodneho kdo ji je oporou a dcerku ma rad a ona jeho a vyvinulo se to samo. To by bylo uplne nejlepsi.
A pokud to mas tak, ze ses nejdriv potrebovala vnitrne srovnat, tak je to taky v poradku.
Proste kazdy ma tu dobu asi dlouhou jinak a okolnosti taky.
Tady spis slo asi o to aby se Ilona vyvarovala vycitek smerem k snase.
Horsi by bylo pokud by ten novy partner byl spatny clovek. Ale to zatim Ilona asi nevi, musela by ho nejdriv bliz poznat.
A jak dlouhy cas, nez si najde noveho partnera, snacha potrebuje, bude muset nechat na ni.
Rozhodne se nechci s tebou prit ani ti nijak oponovat. Spis jsem to popsala jak to vnimam.
A je klidne mozny, ze kdyby se to stalo me ted, kdy mame male deti, potrebovala bych treba deset let, mozna deset mesicu. Ale to ted nevim ani ja sama, jaka doba by byla dobra, protoze dopredu nevim ani ty okolnosti jak by se vse vyvijelo a vubec si neumim ani trochu predstavit jakk bych se citila a co bych potrebovala. To muze clovek hodnotit az kdyz je opravdu v te situaci.
Třeba ten nový partner snachy je jen "převozník", který jí pomáhá znovu začít žít.
ale ženský mi nevíme vůbec nic o vztahu snachy a jejího manžela, pouze předpokládáme. A navíc každý se vyrovnává se ztrátou jinak a jinou dobu. Pro někoho je půlrok hodně a pro někoho nic ... to vůbec nevypovídá nic o kvalitě nebo intenzitě prožitého vztahu ...
aninka01: Po rozchodu by si to měl člověk určitě vyřešit, vzpomínat v takovém případě na bývalého partnera - to tomu novému vadit musí.
Ale pokud předchozí zemřel, ten nový musí počítat s tím, že existoval a že bude mít žena pořád na něj nějaké hezké vzpomínky, bude k němu mít hezký vztah, občas si na něj vzpomene, bude chodit na hřbitov. S tímhle se musí vyrovnat on sám a nesmí to vyčítat, protože to není konkurence, jen součást života jeho ženy, a bylo by nefér ji nutit ji vymazat.
Na druhou stranu by pak žena neměla srovnávat a partnerovi toho prvního nijak předhazovat a dávat mu najevo, že o byl v něčem lepší. To je zas na ní.
Ale každý reaguje jinak, někdo se naopak líp vyrovná se ztrátou když má před sebou nějakou perspektivu, dokáže líp uzavřít jednu kapitolu, když otevírá jinou než kdyby čekal, až to vyprchá a smutnil několik let.
A něco jiného je tohle ve věku, kdy má někdo malé dítě a před sebou většinu dospělého života, kdy třeba chce mít další děti a něco jiného ve věku, kdy s patrnerem prožili celý život, i kdy představa byla, že to bude trvat dýl.
