Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Jsem unavená. Strašně moc unavená, potřebovala bych zvolnit a nevím, jak to mám udělat. Cítím, že je toho na mne opravdu moc a můj vlastní život se mi vymyká z rukou.
Je mi 53 let, jsem vdaná, manžel je v invalidním důchodu. Není na tom zdravotně dobře, naštěstí se dokáže sám obstarat, ale jinak je všechno ostatní na mně. Starost o domácnost, nákupy, všechno. Na tom by nebylo vůbec nic divného, takhle to má asi většina žen. Jenže já toho mám na hrbu ještě víc.
Před půl rokem jsem přišla o práci, což pro nás byla katastrofa. Manželův důchod není nijak vysoký. Hned jsem sháněla jiné místo, ale neúspěšně. Nakonec jsem vzala nekvalifikovanou a špatně placenou práci, jen abych měla alespoň nějaký příjem a k tomu si přibrala ještě brigádu, třikrát týdně chodím v noci doplňovat zboží do jednoho supermarketu. Když oba příjmy sečtu, už se to přibližuje platu, který jsem dříve měla a díky tomu můžeme normálně žít.
Je to ale velký zápřah, po nočních chodím rovnou do práce, kde jsem osm hodin, pak domů, uvařit, vyprat… Minimálně jednou týdně ještě chodím uklízet, nakupovat a vařit svojí pětaosmdesátileté mamince, která už to nezvládá. A do toho se mi před dvěma měsíci narodilo první vnouče, které si chci samozřejmě taky užít, takže jeden den o víkendu se snažím trávit u své dcery, která je samozřejmě z miminka taky unavená a nevyspalá, takže se jí vždycky snažím pomoct, jak to jen jde, alespoň s žehlením a vařením. Navařím jí vždycky do zásoby, aby měla na týden připraveno.
Ani jsem si to neuvědomovala, že to všechno, co dělám, je pro jednoho člověka neúnosné. Prostě jsem jela a dřela, asi z nějaké setrvačnosti. Sama pro sebe si vyšetřím sotva jedno víkendové odpoledne a přiznám se, že ho většinou prospím, což se nelíbí manželovi, prý je celé dny sám a když už jsem doma, tak spím.
Před týdnem mi to všechno nějak došlo. Že vůbec nežiju svůj život, že s pořád jen kvůli něčemu a kvůli někomu honím. Když jsem si to uvědomila, jakoby ze mne najednou vyprchala všechna energie. Od té doby dělám všechno doslova s nasazením všech sil. A přemýšlím, jak zvolnit, jak se alespoň části té zátěže zbavit.
Jenže co mám vypustit? Starost o invalidního manžela? Noční brigády? Když je mít nebudu, nezaplatíme všechny potřebné měsíční výdaje. Maminku, která je už hodně v letech a na mou pomoc je odkázaná? A nejenom na pomoc, pokaždé na mne čeká jako na smilování, chce si taky popovídat. Nebo mám vypustit vnoučátko a pomoc dceři, která toho má taky dost? Tam bych možná trochu slevit mohla, asi není nutné jí pomáhat v takové míře, jak to dělám, s vařením a tak. Ale je to těžké, pokaždé, když k ní přijdu a vidím, jak je utahaná, kruhy pod očima, nedá mi to a snažím se jí trochu ulehčit.
Vím, že to asi dělám špatně, protože mně to nikdo neulehčí. Připadám si jako křeček v kruhu, nebo ještě spíš jako tažná kobyla, která táhne, dokud nepadne. Chtěla bych najít nějaké řešení, ale žádné nevidím. Jediné, co vidím, když zavřu oči, je postel. To je totiž můj momentálně největší sen, mít možnost se pořádně vyspat.
25.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nečetla jsem všechny příspěvky, ale z těch prvních jsem usoudila, že je zde na věc stejný názor. Ráda bych Jiřině řekla, že největší chyba nás žen je, že stále dokazujeme, že všechno zvládneme a ten trend, který nastolíme je všemi okolo přijat a už neexistuje cesta zpátky. A když ano, tak je velmi složitá. Maminku už nemám a když jsem o ni pečovala, byla ležák a já tehdy chodila do práce a měla poměrně malé dítě. Dceru nemám a kdybych ji měla, rozhodně bych ji tak nerozmazlovala. Vdala se, má dítě a určitě věděla, do čeho jde. Raději bych se uskromnila a rozhodně nechodila na noční a ráno do práce, to je cesta ke zhroucení. Ale ze všeho nejvíc bych se snažila přimět manžela, aby také on doma něco pomohl. Muži o sebe nechávají pečovat velmi rádi a stanou se z nich opečovávaní sobci . To všechno říkám z vlastní zkušenosti. Diabetes I.typu mého manžela vyústil v amputaci nohy. Zdravotní stav se velmi zkomplikoval, došlo k otoku mozku a stav byl velmi vážný .Manželův návrat z nemocnice byl komplikovaný, ale postupem let jsem pomalu docílila, že mi doma pomáhá . Máme v kuchyni kancelářskou židli na kolečkách. Já uvařím, poobědváme a jdu ven s pejskem a nakoupit, manžel mezitím všechno uklidí, dá nádobí do myčky . A večer dělá jednoduché večeře. A zjistila jsem, že když nejsem doma, poradí si úplně se vším. Jen to chtělo přestat se tak bezvýhradně obětovat a stále mu stát za zadkem. Nejhorší pro mne bylo, že jsem musela v 60.letech sednout za volant jako jediný řidič v rodině . Manžel svou absenci řízení nesl velmi špatně a dodnes, přesto , že už nemám žádný problém, trpím pocitem, že vedle mne sedí zkušební komisař. A jak už tady někdo radil, naučit se být sobecká ve svůj prospěch. Zdraví L.
.jpeg)
rychlonožka - 27.5.2012 7:15
radkaester - 28.5.2012 14:14
nevím jestli to pomůže ,ale jestli maminka potřebuje pomoc proč nezkusíte zažádat o příspěvek na péči info vám dají na městském uřadu ,a v 75 by to mělo jít ,tak by jste potom třeba mohla pustit to noční vyrovnávání v obchodáku ,dcerka při jednom dítku zvládat musí jen zvolit ty správné priority ,mohla by i za babičkou dojít třeba jen popovídat ,jídlo lze objednat u donáškové služby a babi by třeba drncání kočárku potěšilo možná by i yžehlit drobnosti zládla .Zkrátka dělit se jako rodina,škoda že dnes každý chce bydlet sám a přitom být si blízko bylo by pomoženo všem
Paní Jiřino, naložila jste si na sebe. Nepočítejte, že se to zlepší. Maminka a muž budou Vaši pomoc potřebovat napořád. Dcera si bude muset svoji domácnost umět zorganizovat od počátku. Prvořadé je dítě. Vše ostatní počká. Nenechte ji, aby na Vás spoléhala. To vnoučátko zabere ještě víc péče, až začne chodit, mluvit atd - pak by to nezvládala už vůbec! A nebo si mylně řekne - docela to jde, pořídím si druhé, dokud je mamka ještě mladá a může pomáhat....Nešlo by sloučit nějaké to bydlení? Vzít k sobě maminku a vyměnit byt za větší? Nebo prodat ty tři byty - váš, dcery a maminky a koupit půlku rodinného domku v přízemí, aby mohli ti nemocní ven na zahrádku a měli to bezbariérové? Když byste pak vařila, bylo by to pro všechny naráz. Koupit dům - to by asi bylo velké sousto na údržbu a úklid....Zvažte to. V každém případě si svolejte rodinnou radu a oznamte jim, že dva pravidelné dny v týdnu kromě svých dvou zaměstnání NEBUDETE V ŽÁDNÉ DOMÁCNOSTI DĚLAT VŮBEC NIC A ODPOČÍVAT. Za sebe dodávám, já už si podobnou honičkou prošla.A řeknu Vám, že si to podlomené zdraví musím už sakra hlídat.
Jirinko nevim nevim podle toho co pisete mozna brzy skoncite s infarktem
potom v nemocnici budete mit ten klid a dost casu na premysleni - jsem zla, ale jinak to nejde...
Vy musite byt taky trochu sobecka a myslet na sebe (vsichni jsme sobci tak se rodime, ucime se jimi nebyt, ale tak jak to popisujete Vy to uz hranici se sebeobetovanim...) Musite si poskladat priority - delat opravdu to co je nejdulezitejsi, nezbytne.... Penize musite mit - jinak skoncite na ulici = praci nejak si ji ulehcit - premyslejte - dobry napad mela sharon ty smeny, aby nebyly po nocni (spanek 7 hodin je potreba)...Dcera te taky nemusite varit na tyden
ma zdrave ruce je ve veku plne sily (to spise Vam sily dochazeji) tehotenstvi neni nemoc - spise naopak zdrava zena...Pokud si chcete uzit vnucku zajdete s ni do parku v kocarku k tomu vemte knihu, chvilku poslouchejte ptaky atd... Zehleni to opravdu neni takova katastrofa, kdyz neni vyzehleno...
Manzel by Vam snad doma taky mohl pomoci...
Maminka ma na pomoc narok, sily ji ubyvaji chce si popovidat tu chapu mozna by taky byla radeji, kdybyste si zasly nekde do cukrarny na kavu a pokecaly...Ta donaskova sluzba s obedy to neni spatny napad...Usetri se cas...Den ma jenom 24 hodin.... Napada jeste diagnoza workholik - zavisla na praci...Tihle lidi proste neumi zastavit a jsou nestastni jak nemohou pracovat, neumi odpocivat proste porad v pohybu...Zkuste sednout, neco vyskrtat, hledat pomoc jak usetrit cas...Mycka treba myje nadobi a vy si muzete cist....Nebo maminka nekde blizko v sousedstvi usetrite cas za dopravdu k ni apod...Drzim palce a preji at se zadari ja mam rada takove lidi jako jste Vy, ale musite najit ten balance prace vs. odpocinek, jinak si opravdu rikate o infarkt...Telo potrebuje spocnout, aby mohlo podat max. vykon...
mashanka - 25.5.2012 14:42 -
želvuška - 25.5.2012 15:35 - 
nikdo vás mladé neodsuzuje, každá matka tím prošla, některá měla díte pohodové, některá zmetka
Já měla první dítě řvouna a nespavce, za tři měsíce jsem zhubla 15 kg,takže jsem neměla ani 50kg, bylo mi na umření a za spánek bych snad dala i to dítě
a druhé dítko, byla neskutečná pohoda, to jsem užila na 100%
Myslím, že si jen paní Jiřina myslí, že dcera se bez ní neobejde,ale opak může být pravdou
.jpg)
I když za krkavce tenkrá byla asi spíš moje máma,kterou bombardovaly místní drbny jak je možný že se po císařáku starám sama.Ale to jsme uhly od tématu..
Beru: bordel mám doma taky,jednou za čas udělám sanitní sobotu -tj.dítě obstarává celej den mažel,jen ho nakojím a pak se ho zas ujme a já uklidím aspon ten největší binec.
YXH: ještě tchýně,to by scházelo,fuj,až jsem se orosila.Vím,že to stojí za to.Když spinká nebo se směje,tak všechno hned vypadá líp.Ale když nemá den,jako třeba dneska,v noci,co hodina hore a přes furt knourá a něco chce a neví co.To je na mašlu.
želvuška: Harantovi je dneska 25 a dodnes mi mimino který neřve připadá divný 
,já se divím že jsem ho tenkrát v záchvatu nevyhodila z okna.A když omylem zmkl,místo abych letěla prát či šurovat,skládala jsem se do křesla s kafem a knížkou,usínat nemělo cenu.Přežila jsem to rok a půl a jestli mě někdo hodnotil jako matku bordeláře,krkavčí matku nebo nevím co,nezanechalo to na mě stopy.Vydrž...
mashanka - 25.5.2012 12:06 zlatá to žena, to je to umění žít, smekám před ní 
tornado-lou - 25.5.2012 12:48 -
Kassy - 25.5.2012 12:55 myslím, že nikdo neodsuzuje mladou paní, protože nevíme, jestli tu pomoc vůbec chce.
Verera: už nežehlím,stačí dobře pověsit a posbírat.Navařit se nějak občas stihne,když už tak víc,aby bylo na několikrát.Samozřejmě ,že jsem radši,když někdo přijde a veme malýho na dvě hodiny ven.Sice jak jsem přetažená spánkově,tak neusnu.Ale bud si lehnu a nedělám nic,jen tupě zírám,nebo v případě nějakých sil nebo nutnosti si obstarám co potřebuju doma.Nějak jsem nebyla na větvi,ani když mi mamka chtěla uklízet po porodu.Uvařit a pohlídat děcko,to jo.Ale byla tu jen během prvního týdne.
Necetla jsem jeste reakce.
Ale teda pripada mi docela divne to s tou dcerou.
Ja mam malinky deti dve, nevyspala jsem se uz tri roky, oba jsou nocni nespavci a jsem kolikrat na dne sil. Ale aby mi mama kazdy vikend nabehla a varila na cely tyden, to bych teda nechtela 
A vim, ze pro me nejlepsi pomoc vzdy je, kdyz si je nekdo vezme a vypadne s nima pryc. To je tak neskutecny relax, ze nejake zehleni pradla a navareni je proti tomu prd.
A ani bych to nechtela.
Navic manzel uz si zvykl, ze pradlo si vzdy vyhrabe v hromade, kterou kolikrat ani nestihnu poskladat natoz vyzehlit. A kdyz prijde vecer z prace a ma hlad a nic tu neni, tak proste jde a neco udela a umeje nadobi 
Nechapu proc bych mela s timhle cekat na mamu na vikend.
A asi by mi to lezlo na nervy i presto, ze mame hezky vztah a mam ji moc rada.
želvuška: No a byla bys radši kdyby ti někdo jednou týdně vyžehlil a navařil nebo popadl dítě na pár hodin ven?
želvuška: Holka znam, mela jsem to s mladsi dcerou. Bud rada, ze ti tam jeste neleze tchyne a nerika ti co a jak mas delat. Vim ze toho mas pokrk, vydrz jeste par mesicu, stoji to zato
