Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dobrý den.Je mi 45let.A velmi ráda bych se s dotyčnou slečnou seznámila osobně.Mám podobné problémy,ale vím jak z nich i bez doktorů.Někdy je přítel-kyně.Lepší než doktor.Vím moc dobře jaké to je být takto psychicky na takzv.dně.Kdo nezažil na vlastní kůži neví co to obnáší.A nikomu to nepřeji!Jak se říká ve dvouch se to lépe táhne.Reálně by jsme dietily,cvičily,poklábosily.Také mám pejsky-prochajdy.Budu moc ráda ,když se seznámíme! Děkuji a prosím držte nám palce -my to dáme jsme ženský.

A teda pokud dostaneš na tohle invalidní důchod...... tak na to mi docházejí slova

Floriela: Tak bohužel po přečtení těch dodatků, co jsi sem napsala, moc naději na změnu nevidím. Ty totiž změnu nechceš. Tobě současný stav vyhovuje
Upřímně, vůbec si nedovedu představit vést takový život ve třiceti. Když mi bylo třicet, právě jsem se vdávala, s mužem jsme si zařizovali byt, nejméně třikrát do roka jsme cestovali po světě, měli jsme hromady přátel, s kterými jsme několikrát do týdne něco podnikali, všechny víkendy jsme trávili na nejrůznějších akcích..... doma jsem neseděla vůbec, domov sloužil prakticky jen na přespání, byla jsem v jednom kole, žila jsem naplno a užívala jsem si té energie,síly a zdraví, co jsem v tom mladém věku měla Jó, to byly časy, hned bych je vrátila.....
Tohle přežívání, které provozuješ ty, si nedovedu představit ani u šedesátileté ženy. Z článku jsem měla pocit, že s tím nutně chceš něco dělat, protože ti to hodně vadí, teď už ho nemám. No tak tedy příjemnou zábavu, co už jiného říct, vše tu řečeno bylo, všichni ti v dobré víře poradili

A ještě mě napadlo jedno pořekadlo: "Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody."

Floriela: rychlonožka má pravdu, ale možná si my "zdravé" neumíme představit, co ta tvoje porucha obnáší, fakt nevím, co na to říct. Myslím, že je první dobrý krok, žes napsala sem, přeci jen si uvědomuješ, že není všechno v pořádku. Ale co s tím dál, když ti doteď nepomohli ani odborníci, to nevím. Neumím si představit, co je zač ta tvoje kamarádka, jestli je podobného ražení jako ty, nebo s tebou nic víc nepodniká, protože si myslí, že o to ani nestojíš Zkus si s ní o tom promluvit. Nebo, jestli k ní máš opravdu důvěru, dej jí přečíst tuhle diskusi. Třebas jí něco napadne, co byste mohly podniknout. Hlavně nerezignuj na svůj život - máš jen jeden

Florielo, řeknu Tě to jednoduše. Ty jsi prapříčinou těch problémů, Ty sama. To Ty sis vyrobila takovéto životní podmínky a Ty si v nich libuješ. Ty vlastně žádnou změnu nechceš, protože jsi na ni příliš pohodlná.Ty nemůžeš čekat, že Ti někdo vymyslí zábavu a nachystá změnu. Ten problém není práce a málo příležitostí k seznámení. Ten zakopaný pes je v tom, že Ty to vidíš tak, jak to vidět chceš. Připomínáš mi dítě, které si stěžuje...tady nic není.....a když mu řekneš...vždyť je tu divadlo, sportovní hala, bazén, kino, knihovna, kroužky ve škole, doma je plno práce, na zahradě taky, ....a dítě odpoví...nojo...ale z toho, co tu je...mě nic nebaví...! Vždyť Ty bys mohla být svým způsobem spokojená...nemusíš vstávat a dojíždět za malý plat do kolektivu, který se jen hádá, nemáš na krku muže a tři děti s tím vším, co to obnáší, ber to aspoň z té pozitivní stránky....uvedu příklad...jo, teď momentálně jsem bez práce...odpočinu si, porozhlídnu se, udělám všechno doma, změním účes a šatník, že nemám prachy?přešiju, vyměním, koupím v sekáči....všechno jde...ale to se jeden musí chtít hnout z místa. Kamkoli. Jen se hnout. Je Ti třicet. Leckterá padesátka by Tě strčila do kapsy svou vitalitou. Jo, nemusejí být všichni hrrr. Máš ráda klídek, proč ne. Ale neznechucuj si ten život zbytečně....škodíš si.

Jarčo, mamka na tom není zdravotně zrovna nejlépe a také nikam nechodí, asi ani na procházku bych jí nedostala a s kamarádkou občas jdeme ven i s naším psem, nebo kamarádka někdy přijde k nám domů na návštěvu, ale to jsou veškeré akce, které spolu podnikáme. Já jí ani nic jiného nenavrhuji. Na jednu stranu bych chtěla kamarádku,se kterou bych mohla někam chodit, na druhou se nikam moc nedokopu a spíše se mi nikam nechce. Je to začarovaný kruh.

Floriela: a co maminka, nebo ta kamarádka, jak jsi se o ní zmínila - ty by s tebou někam nešly?

S našima jsem stále doma-oba už jsou v důchodu, tedy celé 4 roky. Jsem si jistá, že táta nic neví - o mých psychických problémech, že docházím na psychiatrii a jezdím k psycholožce. V tom mamka drží se mnou a určitě mu nic neřekla. Zatím tátovi nehodlám nic říkat, horší by bylo a to už bych nejspíš musela s pravdou ven, kdyby mi přiznali nějaký ten ID. Chci se jít na to zeptat. Sama psychiatrička mi doporučila ať si jdu o ID zažádat, mě by to ani nenapadlo. Dosud jsem to odkládala, půjdu se zeptat asi příští Pondělí. I toto stále odkládám. Bojím se chodit ven mezi lidi, nemám moc sílu na nic-ani na hledání práce. Problém je taky v tom,že se mi na jednu stranu ani nikam nechce-bohužel pro mě. Nevím jak se donutit-do čehokoliv-do hledání práce, do shazování kil apod. Na ten cvičák také nemám odvahu, navíc našemu psovi už je 8 let.

Floriela: Otci bych to na tvém místě neříkala, není to nic, co by musel nezbytně vědět. Je pravda, že ta starší generace pro tohle nemá pochopení a netuší, že nějaká AD dneska bere každý druhý a chození k psychologovi je taky velká móda, dřív to nebylo. Ve svém okolí nemám prakticky nikoho, kdo by někdy AD nebral. Na druhou stranu je bohužel smutná pravda, že to doktoři dneska napíšou každému při sebemenším postesknutí, a to dokonce i praktici, aniž by odesílali k psychiatrovi. Pak je dost těžké se vyznat v tom, kdo opravdu depresi má a kdo se jen doslechl o tom, že s AD je život hezčí, tak si je nechal předepsat
A co ta práce, hledáš ji?

První co mě napadlo je taky to cvičení psa. A pokud nemáte poblíž cvičák, na netu najdeš dost rad i pro začátečníky a nějaké kynologické diskuze, kde poradí.
Pokud vážně nemůžeš najít práci a živí tě rodiče, co jim to vrátit alespoň ve formě práce na domě, na zahradě. Tam můžeš jet svým tempem, což při únavě může být výhoda a přitom nemusíš mít pocit, že jen bereš. Jestli pěstujete nějakou zeleninu apod., tak se aspoň budeš podílet na své obživě.

S tím tatínkem si nejsem jistá, lidi jsou různí, možná by bylo dobré to probrat s mámou. Ale možná už od ní všechno ví, jen nechce, abys věděla, že on ví. Že by někdo odsuzoval dceru za to, že má problémy a snaží se je řešit je podivné, ale pokud by to tak bylo, neříkala bych mu nic. V tvém současném stavu se seběvědomím na nule by sis jen ublížila. Spíš začni pracovat na sobě a časem tu bude jedno, co si o tom myslí. Když budeš spokojená smaa se sebou a naučíš se žít i se svými objektivními potížemi, bude ti jasné, že to je jeho problém, ne tvůj.

Partnera bych teď nehledala, žádný vztah nemůže vydržet, pokud jeden jen bere, ty čekáš, že tě někdo zachrání a to není předpoklad rovnocenného vztahu. Spíš si najdi nějakou činnost, která tě bude aspoň trochu bavit a ve které se postupně budeš moct seznámit s lidma. Ze známých se časem můžou stát přátelé, ale nech všemu pozvolný přirozený průběh.

A možná by sis mohla každý den stanovit nějakou věc, kterou zvládneš a která tě potěší, aby sis vždycky večer mohla říct, že se ten den něco podařilo, to je hned veselejší.

rychlonožka:

Milá holka, můj věk mě už snad trošinku opravňuje k tomuto oslovení, mám stejně staré děti, Tys ty svoje starosti dala dohromady na jednu hromadu a ta Ti prostě přerostla přes hlavu. Co je vlastně Tvůj největší problém? Že nemáš práci? Že nemáš přítele? Že nemáš kamarádky? Že tloustneš? Že se nudíš? Že jsi závislá na lécích? Tohle by odrovnalo každého druhého. Lidé totiž dneska nějaké skutečně přátelské vztahy neprožívají, bez práce a bez peněz jich je taky kupa, antidepresiva berou i lidi z mého okolí, co je považuju za normální, přítele taky každá žena nemá, holka nešťastná, jestli je Tvůj život naplněn spaním, vařením a počítačem, sebelitováním a docházením za doktory, u nichž hledáš spásu, to se nediv, že Ti je ouvej po duši. Zkus na to jít odjinud....nehledej spásu na seznamce, vstaň dříve, vždyť na baráku musí být kupa práce, nenech to všechno na rodičích. Ty pracuješ tedy doma jen uvařením a umytím nádobí? Jak se chceš jednou postarat o dítě, o stárnoucí rodiče, když se neumíš postarat ani sama o sebe? Zkus se trochu fyzicky utahat, třeba choď se psem na delší vycházky, nehledej práci - za současného fyzického stavu bys asi nezvládla chodit do ní každodenně, hledej brigádu, výpomoc, cokoli, nic za Tebou nepřijde domů --ani lidi, ani práce. Ty se lituješ...ale kdo polituje Tvé rodiče....zkus myslet víc na druhé, než na sebe.....a uvidíš, že Ti hned bude líp. Jak by svět vypadal, kdybychom všichni brali léky na nervy kvůli práci, příteli, kamarádkám....Život je boj. nenech se převálcovat svými pocity...vždyť nejsi sama, denně se Ti dva nejbližší lidi vrátěj domů, mají Tě rádi...už to je dobrý základ pro dobrý start! Držím Ti palce.

Floriela: To, že je táta ze staré školy, neznamená, že nic nechápe. Určitě vidí, že už 4 roky nepracuješ. To by (jako člověk ze staré školy) mohl považovat za příživnictví. Nejspíš mu maminka nějak šetrně sdělila, že jsi nemocná, jinak by Tě asi vyhnal na mráz.
Myslím, že ho může třeba i mrzet, že ses mu nesvěřila se svými obtížemi. Není přece slepý, a minimálně vidí, jak nezdravě tloustneš a jsi pořád unavená.
Možná je to ve vaší rodině jinak, ale otcové zpravidla na svých dcerách velmi lpí a snaží se jim všemožně pomáhat a umetat cestičku. Zvlášť, pokud jsi jedináček.
Přestaň se bát svěřit. Psycholožka je přece úplně cizí člověk, a s ní o svých problémech mluvíš. Tak proč ne se svými nejbližšími ?
Je dobře, že dokážeš svoje problémy formulovat a že jsi našla odvahu se svěřit aspoň anonymně. Začni víc myslet na budoucnost než na minulost, a měj se ráda.

Souhlas s Anahir: 13:05 neco delat musis nebo zblaznis, ony ty deprese jsou z toho...Kdybys aspon sla ven, venku kdyz sviti slunicko kazdy prijde na jine myslenky...Soustredit se na to pozitivni mas zcela jiste vic nez hodne rodice...Mas psa, strechu nad hlavou, vidis, obe ruce zdrave...Lekarskou pomoc... Delej cokoliv zkus udelat nekomu radost, kazdy den si zapis aspon 3 dobre veci co se Ti staly ikdyby to melo byt jenom, ze Ti nekdo podrzel dvere atd...Zivot je krasny...