Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Bohužel se mi stalo něco podobného zhruba před rokem a půl, kdy jsem každé ráno vstávala s obrovskou nechutí, že musím vyrazit do mé nenáviděné práce. Naštěstí jsem se ještě docela brzo "probudila" a začalo to řešit. Podala jsem výpověď a velice rychle si sehnala úžasnou náhradu v pekárně http://prace-naschleb.cz/ , kde jsem dodnes opravdu spokojená. Mé doporučení zní - nebojte se udělat ten krok, určitě nebudete litovat.
Týjo, když jsem ještě chodila do zaměstnání, tak jsem to měla úplně stejně. Obecně jsem svoji práci moc ráda neměla. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že z práce odejdu a začnu podnikat na vlastní pěst. Byl to sice risk, ale vyšlo to. Nyní mám svoji vlastní offshore společnost, kterou jsem si založila přes https://www.ioffshore.cz/ :-)
Nevím,proč být doma,když jsou děti ve škole a nejmladší může být ve školce.Ale pokud manžel vydělává alespoň 50 000 Kč ,tak bych stejně do práce chodila.Možná chvíli by to člověka bavilo,ale pak by byl na nervy.
hehe.. sice nema deti, ale prace je v posledni dobe tak narocna, ze jsem se uz nedavno dostala se stavem bytu do stavu "kdyby prisli zlodeni, otoci se a jdou pryc, protoze budou mit pocit, ze tady uz nekdo byl". Ted je to lepsi... ale... kdybych mohla, ci vyhrala ve spoertce... poridim si psi utulek a budu uplne spokojena. Ale bohuzel je treb aplatit slozenky,takze se halt neda nic delat, pisatelce jen poradim, aby si stiznosti klientu nebrala osobne, to je totiz cestla do pekel. Delam IT helpdesk... a te negativni energie, do nastvanych uzivatelu je tam taky dost. Ale zase.. je to jen prace... jsem zdrava, rodina .. tuk tuk tuk taky... a halt od do delam co musim. Jetse bych se rada dopracoval do stadia, ze s koncem pracovni doby vypnu mobil a zapnu az rano. Ale to zatim neumim :).. takze vydrzte, ono se to poddá.
.gif)
Ke včerejšímu mému příspěvku zde jsem chtěla dodat,že sjem byla 6r doma s
než šlo do školy,a měla jsem na den 30kč,a také jsme vyšli
ale to ,jak bylo dítě spokojené a v pohodě,pro mě bylo prioritní,než se a jeho honit do školky a já za penězi
Jinak dcera vyžehlí a někdy uvaří, syn dělá mužské práce, bodne to, je fajn, že už jsou dospělí.
Mám děti dospělé, ale domácnost chátrá taky, nejdřív depka z nezaměstnanosti, pak zase z dopravy do práce a z toho že občas nepobývám doma. Práce je jednotvárná a opravdu si u ní odpočinu, to se o domácnosti říct nedá, něco se dovaří, přitom se dopírá prádlo, co volá po pověšení, hory restů, zmatek a zmatek a věčný nepořádek. Děti, ty se hlavně učily, ale stojí to za to. Budou si snad dobře vydělávat a nebudou strádat. Tento týden se mě zase snaží semlít hromada blbin, blbiny a starosti se kupí a přicházejí spolu. Snad by si pisatelka mohla přečíst třeba zpovědi rodičů, kterým se stalo něco opravdu hrozného, co většina z nás prožívá, jsou prkotiny. Nemyslím, aby se pásla na cizím neštěstí, jen aby se radovala z toho, co má. Zdravé a živé děti nejsou samozřejmost.
"Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven. "
Přestaň věřit tomu, že musíš být superžena, že jsi povinna zvládnout něco, co objektivně zvládnout nejde. Jsou rodiny, kde mají perfektně poklizeno, kde mají každý den úžasnou teplou večeři a třikrát týdně napečeno, kde si s dětmi hrají, vystřihují, učí se s nimi, pořád jezdí na výlety a spoustu dalších věcí, ale všude je něco, aby tohle všechno by v jedné rodině s plně zaměstnanými rodiči, to opravdu není běžné. Vždycky je třeba zvolit rozumný kompromis.
Děti jsou šťastné, když mají pohodový domov s chápavými rodiči, kteří se jim věnují. Úklid je nezajímá, chaos zvládají a že si musejí samy namazat chleba, to jim jen prospěje.
Ono se to časem ustálí, zatím je ten přechod do práce moc čerstvý a ty se snažíš stíhat všechno to, co při mateřské, nejde to, smiř se s tím a přestaň si to vyčítat.
Pavlo, ač mně je o pár let let víc, chápu Vás. Bývalý muž na tom byl podobně, v práci od nevidím do nevidím, ale bavory nenosil. Musela jsem pěkně hospodařit. S oběma dětmi jsem byla doma celkem přes šest let s tříletou pauzou, kdy jsem chodila do práce. Je to náročné, i když je dneska spousta vymožeností od jednorázových plen po skoro nepřetržitě otevřené a slušně zásobené markety. Když vzpomenu, jak jsem kdysi vše zavařovala a zmrazovala, ani nepípnu, když dcera a snacha to nedělají. Mě by to taky už nebavilo! Navzájem si vypomůžeme - holky jsou slabší na vaření, já umím rychle a dobře navařit na dva tři dny, zato mi zase pomůžou s tím, co já nezvládám. Jejich kluci zase máknou tam, kde je potřeba, odvezou, posekají, přitáhnou, a jsme spokojení všichni. Mít doma potřebné lidi a muset být x hodin mimo domov - to je vražedná kombinace! není to o tom, že byste byla líná. Jste asi dobrá máma a dala byste přednost své rodině před vyděláváním peněz mezi cizími lidmi. Já jsem si ponechala pro radost jednu brigádu, která mě baví a kde jsou se mnou spokojení. Můžu tak mladým dát na ledacos, co by si sami nemohli pořídit. Jsme spokojení všichni, protože oni i já máme práci, která nás docela baví. I koníčky stíhám. Jen mám pocit, že trochu šidím vnouče, které mě má rádo. Taky bych dala přednost tomu, být s ním víc. Ale možná je to takhle dobře zařízeno. Od každého trochu. Jak práce, tak zábavy, tak rodiny...Víte, Pavlo, možná by se Vám osvědčilo, zamakat naráz. To znamená: pravidelně např. v sobotu vyprat a hned v neděli vyžehlit. Vařit jen dvakrát týdně, ale dvě tři teplá jídla. Školní děti zaúkolovat na nádobí a na podlahu se smetím. Mohou se střídat. Víte, nelitujte je, že jsou na pomoc malé. Bude se jim to hodit, věřte mi. Naučí se organizovat si čas,využít ho líp a budou mít radost, že Vám pomůžou. Přeji Vám hodně radosti z Vašich dětí. A nemyslete, občas by člověk seknul i s prací, kterou má rád....
Skutečností je že práce už není to co bývala. Všichni starší z rodiny mi to potvrdili. Tempo je jiné, není možné být s nemocnými dětmi doma na paragraf, přesčasy jsou normou, normou je i dlouhé dojíždění (vidím to na vesnicích cca 30-40 km od Prahy, kde v okolí není místo, natož pro ženu s dětmi, pokud nemá silnou tlačenku). Vidím řešení v tom, že vláda prostě stanoví firmám např. od 50ti zaměstnanců určité procento pracovních míst na zkrácený úvazek. S počtem pracovních míst/zaměstnanců stoupající. Je ostuda, že jesle/školky byly zrušeny, spoustu 3 letých dětí nemůžete dát do školky a upřímně si myslím, že pobyt v těchto zařízeních 12 hodin není možný (počítám s přesčasem a hodinovým dojížděním z/do práce).
Pavlo, neber výtky některých příspěvků negativně. Každý člověk přemýšlí a řeší "problémy" i toho druhého podle sebe. A každému z nás pomůže něco jiného. Poradit slovem, druhého kopnout.
Jsi mladá a zvládneš to. Neboj se a nelituj, půjde Ti všechno snáz.
Moje matka měla 5 dětí a hodně roků byla s námi doma. Později měla bezpíchačkovou pracovní dobu. A v 90. letech u stejné firmy musela dojíždět do práce. A 4 krát v týdnu jí ujel autobus. Ne proto, že by zaspala, ale byla zvyklá na určitou ritunu a vše muselo stát v pozoru. Dříve nedokázala opustit domov. Tím se skvělá pracovnice rázem stala nezajímavou ... vyřešila to změnou práce.
A to bych radila i Tobě. Přeji Ti, aby se Ti podařilo skloubit práci, výchovu dětí i domácnost. A ještě nesmíš zapomenout na sebe a na manžela. I vy máte právo na občasné randění. Máš-li možnost, popros prarodiče o pomoc. 
Moje babička byla v domácnosti, měli malé hospodářství a celý život byla závislá na dědovi. Moje maminka to samé. Byly jak otrokyně. Já jsem si řekla, že nikdy nebudu finančně závislá na chlapovi a do práce jsem chodila ráda. Už pro ten pocit samostatnosti, že nemusím nikomu říkat o peníze a ptát, jestli si můžu něco koupit.
No a co v důchodu, pokud nejsou odpracované roky?
To, co píšeš mi připadá jako dost výstižný popis situace vdaných zaměstnaných žen s dětma, takže v tom nejsi rozhodně sama. Třeba už to vědomí ti pomůže.
Ten předposlední odstavec- takhle nějak funguje naše domácnost posledních 10 let , od té doby, co nejsem na mateřské. Jediný rozdíl je v tom, že to považujeme všichni za běžný stav, nikdo z toho není nervózní a nehroutí se. A kdo zrovna má sílu a čas , snaží se něco udělat, tedy manžel stejnou měrou jako já a děti podle svých možností, teď už je to docela znát a tvůj 11 letý syn už by mohl být taky docela zdatná pracovní síla, zvlášť , když bude odměněn nějakým tím časem počítače navíc nebo co na něj platí.
A spousta lidí pracuje pro peníze, někdo je rád, že má vůbec nějakou práci, mít práci jako koníčka, to se poštěstí málokomu, na druhou stranu i v té nejblbější práci se dá najít něco, co může člověka uspokojovat, jen se na to dívat spíš té lepší stránky.
Jelikož chodím domů tak v 6-7, dělím činnosti na nutné= věnovat se dětem a jakmile spí, udělat si nějaký čas na sebe.
No a ten zbytek je nepodstatný. Z domácích prací je v podstatě nutné jen aby bylo doma něco k jídlu a nějaké to čisté oblečení, ostatní klidně počká. Pokud si nacvičíš trochu flegmatický přístup k domácnosti, prospěje to tvému duševnímu zdraví a tím i dětem.
A já jsem nešťastná, že nemůžu chodit do práce! ne, že by mě nějaká práce tak strašně bavila, ale nemám manžela, který by mě živil. A práci nemůžu sehnat už 5 měsíců!
sharon: proto jsou nejdřív beznadějně obsazené příměstské tábory, děcka jsou přes den zaopatřená a v noci spí doma. Jakoby chodili do školy, je na ně aspoň dohled. Na normální tábor normálním zaměstnaným rodičům peníze většinou nezbývají a ti, co by na něho měli, by na takový tábor v životě děti nedali - jedou do Karibiku
.
