Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naší čtenářce Kat se podařilo něco opravdu velkolepého. Zhubla téměř 40 kg! To je výkon, který si jistě zaslouží uznání a velkou pochvalu.

Rozhodla se, že využije svých zkušeností, aby podpořila všechny, jež dosud se svou váhou marně bojují, a pomohla jim. Po celou dobu svého hubnutí si pečlivě psala deníček, který nám dala plně k dispozici.

My v redakci si této důvěry velmi vážíme a moc děkujeme. Pravidelně v úterý a v pátek si můžete přečíst, jak Kat se svými kily bojovala. Co prožívala, kdy jí bylo veselo a kdy naopak upadala do smutku a beznaděje. Co jí pomáhalo a co ji povzbuzovalo... A chybět nebudou ani její osvědčené recepty.

Tímto bych chtěla Kat moc a moc poděkovat. Věřím, že její úspěch bude vzpruhou pro všechny, které se trápí se svou váhou a mají třeba pocit, že v jejich případě je již všechno ztraceno. Není! Kat je toho důkazem.

Jak to všechno začalo – 1. díl. Den D, hodina H :-))

Jednoho prosincového rána jsem si stoupla na váhu a ta nemilosrdně ukázala 130kg. Málem jsem omdlela, co vám budu povídat. Ještě kilo a tu váhu strhnu :-((

Dlouho jsem se dokopávala k hubnutí. Že jsem tlustá, jsem samozřejmě věděla, jen jsem se to snažila schovat za čistě uklizený byt, pohodu domova a pořád jsem si nalhávala, že když budu "dokonalá" jinak, tak se ta tlouštka snad vypaří nebo co. Místo, abych přestala žrát, jsem si sama ze sebe dokázala dělat legraci, i když se mi to příčilo a byla to taková z nouze ctnost. V hloubi duše jsem byla strašně neštastná, že to nedokážu, a měla z toho deprese... To samozřejmě mělo za následek zase jen přežíraní. Před okolím jsem se pořád tvářila, že držím dietu, přitom jsem opravdu neskutečně žrala. Všem jsem tvrdila, že tloustnu i ze vzduchu, že to máme v rodině... Ale byly to jen výmluvy.

Nakonec jsem se se konečně odhodlala a místo nakukování do diskusí o hubnutí jsem tam prostě "vlítla" a všem se přiznala, že jsem medvěd, hnusný, odporný hroch, který se už na sebe nedokáže ani podívat. Že se hnusím sama sobě. Konečně jsem to všem přiznala, ale hlavně jsem to konečně přiznala sama sobě. Což byl, myslím, velký krok kupředu, k vysněnému cíli. Zjistila jsem, že v tom nejsem sama, že je nás víc, kdo zažívá stejné pocity.

Koupila jsem si knihu VYSOKÁ ŠKOLA HUBNUTÍ, která je založena hlavně na motivaci a myšlení. Pochopila jsem, že tlustá být nemusím, že jsem jen přinutila svůj mozek myslet tlustě a teď ho musím zase naučit myslet štíhle.... Jak to, že některé ženy jsou štíhlé, aniž by cokoli dělaly? Zkrátka myslí štíhle, a tak je štíhlé i jejich tělo :-))

Učinila jsem na sobě pokus, který tam autorka popisuje. Změřte si, prosím, délku svých prstů. Spojte ruce jako při motlitbě, prsty jsou natažené, ruce jsou stejné. Levou ruku si položte pohodlně na koleno a pravou natáhněte směrem nahoru – prsty natažené vzhůru. Dejte si vnitřní příkaz: PRSTY MÉ PRAVÉ RUKY ROSTOU SMĚREM NAHORU. Zní to absurdně, ale trvejte v myšlenkách na příkazu. Pokojně se soustředte a čekejte. Po několika vteřinách mozek vydá povel k realizaci. Přeměříte-li si ruce znovu, zjistíte, že prsty na pravé ruce jsou opravdu delší :-))

Ano, měla jsem je delší! To mě velmi povzbudilo v naději, že ještě nejsem ztracený případ, že dokážu přinutit svůj mozek, aby myslel jinak, tedy štíhle, a tím budu štíhlet i já... A tak jsem vytáhla do boje :-))

Začala jsem na sobě pracovat.

První krůčky této dlouhé cesty si můžete přečíst v pátek.

Na fotografii vidíte, jak jsem vypadala na počátku.