Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

O to, jak se bydlí, staví a rekonstruuje byt a dům v Dánsku, se s vámi podělí naše čtenářka Linda. Našince může potěšit, že nepochopitelné "architektonické vychytávky" se vyskytují nejen v našich obydlích, ale patrně úplně všude na světě...

Hřála nás láska a škvíry v oknech nás příjemně ochlazovaly

První společný byt jsme si s manželem pořídili měsíc před narozením starší dcery. Byl to normální třípokojový byt v menším panelovém domě na okraji malého přímořského městečka, ve kterém v té době sídlila manželova posádka.  

Klasický panelák mi velice připomínal rodný panelový dům v Praze, i doba výstavby spadala do stejných 70. let. Do zdí se nedalo absolutně nic přibít, pokud člověk vůbec našel zeď natolik rovnou, aby na ní mohlo cokoliv viset. Škvíry mezi okny a panelem zastávaly roli automatického větrání, mezery mezi skly byly prodyšné pouze jedním směrem a to dovnitř. Takže všechna okna byla permanentně zapařená. Kuchyň, ložnice a dětský pokoj byly místnosti 2,25 m široké a 3,5 m dlouhé, zato obývák byl taneční sál o skoro 30 m². 

Do koupelny na vlastní nebezpečí

Největším architektonickým zázrakem tohoto příbytku byla koupelna, podle místního zvyku spojená s toaletou. Což by ještě šlo, nakonec dva dospělí, z čehož jeden věčně na lodi, se nějak vždycky dohodnou. Koupelna byla 1,5 m široká a asi 1,7 m hluboká a vypadala asi takto: Po otevření dveří se po jedné straně zjevila záchodová mísa, za ní umývadlo a celou zadní stěnu místnosti obývala vana.

Z nějakého mně neznámého důvodu měla koupelna schod, podlaha byla o nějakých 15-20 cm nižší než ve zbytku bytu. V praxi to znamenalo, že člověk nezvyklý poměru otevřel dveře a automaticky očekávaje podlahu vstoupil do vzduchoprázdna. Chtíc vyrovnat stabilitu hodil šipku do vany (pokud se zrovna nešťastník nezamotal do sprchového závěsu). Velice rychle jsme si zvykli na každého pokřikovat: ”Pozor schod!” Někdo se stačil zastavit včas a od někoho jsme zaslechli pěknou šlupku a pár nespolečenských výrazů.

Navíc tato místnost očisty byla vybavena technickým zázrakem zvaným podlahové vytápění. Bohužel autor tohoto výmyslu poněkud pozapomněl na termostat.

V tomto bytě jsme bydleli sedm roků a celou tu dobu jsme dostávali přeplatky za teplo. Koupelna byla permanentní sauna a stačilo pootevřít dveře a byt byl vytopen a zároveň v koupelně bylo dýchatelno. Horší to bylo, pokud člověk měl pomalé střevní pochody a byl nucen setrvat na toaletě delší dobu, to pak nešťastník musel pootevřít dveře a škvírou lapat po vzduchu. Když jsem byla doma sama s dětmi, kašlala jsem na estetiku a měla otevřené dveře, ale akci jsem si musela naplánovat, protože koupelna byla přímo naproti vstupním dveřím. Pokud by se manžel vracel zrovna v okamžiku akce a třeba zrovna hodil na chodbě řeč se sousedem... No měl by chudák zajímavý výhled.

Stěhování do "vykřičeného" domu

Po sedmi letech v tomto bytě jsme se stěhovali do 4+1. Přímo pod námi sídlila společenská místnost, kterou nějaký chytrák zapomněl odizolovat. Dánská mánie slavit vždy a všechno a čím bujařeji, tím lépe byla kapitola sama pro sebe. Po skoro třech letech s pravidelně poskakujícími skleničkami, vibrujícími okny a společensky znavenými uječenými spoluobčany uprostřed noci pod okny ložnice jsme se pustili do stavby domečku. Teda stavěla firma, my si jenom vymýšleli.

Postavíme si domeček!

Jenže byt se musel nejdříve prodat a pak se mohlo začít stavět. Po skoro půlroce nezdarů nám 1. prosince zavolala realitka, že mají vážného zájemce, dokonce už podepsal i kupní smlouvu, Ale chce v bytě oslavit Vánoce. Během tří týdnu jsme všechno sbalili, manžel vypůjčil od kolegy chatu, ve které jsme během stavby bydleli, a od jiného kolegy sklad, kde přes zimu byl uskladněn všechen nábytek, zařízení, letní oblečení, hračky atd. Ano, Vánoce jsme slavili na chatě.

Romantika, lišky, chata... Člověk vydrží všechno

Byla to hezká zděná chata se třemi pokoji a dvěma koupelnami. Nacházela se na pláži, kde lišky dávaly dobrou noc a při té příležitosti nám pravidelně vyluxovaly popelnici. Co mohly, sežraly, a co nesežraly, rozházely. Popeláři i pošťák nás navštěvovali jednou měsíčně, občas ani to ne.

Silničáři protahovali pouze do nejbližšího městečka a zrovna tu zimu bylo dva měsíce přes metr sněhu. Do výbavy auta přibyly řetězy, lopata, pytel soli a rohožky z chaty (na jaře jsem majitelům koupila nové).

Majitel si chatu stavěl vlastníma rukama a byl na své dílo náležitě pyšný. Musím uznat, byl šikovný. Ale přece jenom některé drobnosti se mu vymkly z rukou. V okamžiku, kdy se v kuchyni zapnula digestoř, z nějakého neznámého důvodu začal do obou koupelen proudit ledový vzduch. V životě jsem neviděla holky tak rychle opouštět koupelnu a nervat se o ni. Taky pračka a sušička fungovaly bezvadně. Jenom se s jejich zapnutím pravidelně někam vypařil televizní signál. I bez praní prádla se tam dala celodenně chytnout pouze jedná stanice. Druhá, opět poněkud záhadně, fungovala pouze večer v době televizních zpráv, zbytek dne po ní nebylo vidu ani slechu. A byl tam nádherný zděný krb. Komín mu netáhnul, když venku nefoukal vítr, nebo naopak foukal moc a nebo když byl mráz.

Hurá, stěhujeme so do vysněného domečku

A po čtyřech měsících jsme se stěhovali do vlastního domečku s hrubě zplanýrovaným pozemkem. V praxi to znamenalo, že metr kolem domečku byla hlína. Zbytek ze skoro 900 m² pozemku byla jedná velká hluboká díra. A včera jsem zjistila, že někdo zapomněl v kuchyni přimontovat zavírací kohoutky. Fakt by mě zajímalo, jak tu vodovodní baterii budeme měnit. Možná je kohoutek na hlavním přívodu vody, ale ten jsem za pět a půl roku ještě nenašla. To zas bude zajímavý rozhovor se stavební firmou.

Pochlubte se, šťastné ženy, jaká překvápka kdy čekala na vás ve vysněném příbytku?