Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi před půl rokem jsme s manželem při procházce našli kocourka. Byl v hrozném stavu: nešťastný, hladový, vyhublý. Ujali jsme se ho, nechali ošetřit a očkovat a adoptovali jej. Doktor zjistil, že je mu asi rok. Nabízel nám kastraci, až se kocourek dostane z nejhoršího a zesílí. Prý by bylo vhodné tento zákrok provést, když s námi bude bydlet v panelákovém bytě.

Kocourka jsme pojmenovali Willis (podle filmu Statečné srdce), protože nám připadalo, že je to pro něj docela výstižné. I on se totiž ukázal jako velký bojovník. Nakonec mu ale stejně říkáme Vilda. Stal se z něj náš miláček, a ačkoli jsme nikdy předtím žádné zvíře nechovali, Vildu přímo zbožňujeme a on nás taky. Doktorovu připomínku o kastraci jsme přešli, rozhodli jsme se, že kocourka nenecháme takhle mrzačit.

Jenže teď už to vidíme jinak a přemýšlíme, zda ho přece jen raději nenecháme vykastrovat. Důvodem je příšerný zápach, který se natrvalo a neodbytně usadil v našem bytě, ba co hůř, line se až na společnou chodbu. Smrad je to opravdu strašný, takový ten čpavý, zalézající do všech pórů, a nelze ho ničím zlikvidovat. Hodně uklízím, peru, větrám, nejsem žádná špína, puch přesto začíná být k nesnesení. Už nás na něj dokonce upozornilo i několik návštěv – rodina a přátelé, nejbližší sousedé si rovněž začínají stěžovat.

Stojíme před těžkým rozhodnutím. Vilda je náš miláček, chceme, aby byl zdravý a prožil hezký život. Ale bojíme se, že bez kastrace to bude stále horší a všudypřítomný zápach nám způsobí hodně nepříjemností. Navíc plánujeme dítě.

Ráda bych znala názory a zkušenosti čtenářek, které mají také kocourky. Nechali jste je kastrovat, nebo ne? A jaký to mělo vliv na jejich chování a další život?

Darina

Milá Darino, čtenářky ti určitě rády poradí a sdělí své postřehy a zkušenosti. Já jsem ještě požádala o odborné vyjádření čtenářku Ťapinu, která je veterinářka. I její odborný názor ti určitě pomůže v rozhodování.

„Kastraci kocourů žijících v bytě mohu jen doporučit, a to jak z hlediska pohody kocoura, tak ´jeho´ rodiny. Lidé mají mnohdy obavy ze dvou věcí: jednak ze změny povahy kocoura, jednak ze zdravotních komplikací spojených s močovými cestami. Musíme si však uvědomit, že kocour, jak ho příroda stvořila, není zrovna typ domácího mazlíčka. Je to šelma s enormně vyvinutým pohlavním pudem, který mu velí vydávat se na dlouhé a nebezpečné toulky za ukojením a výrazně značkovat své teritorium. Ani jedna činnost není pro domácí soužití s kocourem zrovna příhodná. Dlužno také podotknout, že kocour, se kterým cloumá testosteron a je zavřený v bytě, nebude příliš spokojený. Kastrací se povaha kocoura do jisté míry změní; stane se z něj zvíře, jaké si lidé obvykle domů plánovali pořídit – klidné, přátelské, mazlivé. To ale neznamená, že bude pecka ležící na gauči. Chovatelé by mohli vyprávět, jak dokáže vykastrovaný kocour řádit s hračkou a třeba i zdatně chytat myši, když má příležitost.

O problematice nemocí močových cest kastrovaných kocourů se mezi laickou veřejností hodně mluví, ale veřejnost odborná v posledních letech postoj k této souvislosti poněkud přehodnotila. Přišlo se na to, že sklony k problémům s močovými cestami mají i kocouři nevykastrovaní, jenom se tak často nedožívají věku, v němž se tyto problémy poprvé objevují. Alarmující totiž je, že průměrná délka života nevykastrovaného kocoura je 3 roky. Pak většina z nich končí pod koly automobilů nebo uhyne na následky vzájemných rvaček.

Ať se přikloníme k názoru tomu nebo tomu, kastrace po dosažení tělesné dospělosti, která přichází kolem jednoho roku věku, nemá na případné potíže s močovými cestami vliv. V té době už jsou močové cesty pod vlivem testosteronu dotvořené a dál se nemění. Úskalí může naopak přinést dlouhé váhání. Kocour, který už nějakou dobu byl zvyklý doma značkovat, s tím bohužel po kastraci nemusí přestat. Pak už nehrají roli hormony, ale návyk. Nicméně moč kastrovaného kocoura alespoň nemá typický výrazný kocouří pach.“

Ťapina