Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Myslím, že většina z nás má ráda zvířátka. Kočičky, pejsky, králíky, morčata, andulky... To jsou takoví ti nejobvyklejší mazlíčci. Jsou lidé, kteří mají doma zvířátka méně obvyklá – hady, tarantule, leguány, pantery. To už jsou méně běžní spolubydlící. Přesto je jejich majitelé mají rádi a chtějí jim dopřát to nejlepší.

Fakt je, že kdybych mohla, měla bych já osobně doma žirafu.

Hadi jsou obzvlášť zajímaví. Prý jsou přítulní, hodní a výborní hlídači. A tak se stává, že se v domácnostech objevují krajty, kobry, hroznýši, chřestýši.

Jednoho takového malého hada si před několika lety pořídila dcera přátel mých rodičů. Starala se o něj vzorně a hádě asi nikdy nemohlo mít pocit, že o něj není s láskou pečováno. Po letech se dcera odstěhovala do svého bytu, ale ouvej, byt je malý, a tak by hádě muselo do menšího terária a nemělo by svůj komfort. Padlo rozhodnutí, že miláček zůstane u rodičů a dcerka jej bude jezdit krmit. Ostatní členové rodiny se ho totiž bojí.

A tak jednou za čas dostal milý, už třímetrový had do terária několik malých potkanů, aby s nimi zatočil a vychutnal si je.

Před několika týdny jsem se dozvěděla, že v teráriu došlo k tragédii. Nějakým nedopatřením had jednoho potkana nespolkl. Potkan nejen přežil a vyrostl, ale nakonec hada, kterému měl původně sloužit jako potrava, zle pokousal.

Potkan za svůj zločin zaplatil životem. Had je zatím naživu v péči veterináře.

Nezdá se mi to vůbec legrační a podle mne je tím vinna majitelka hada.

Tento příběh jsem napsala s lehkou nadsázkou, ne proto, že by byl úsměvný. Přiznám se, že když jsem se to dozvěděla, začala jsem chtě nechtě kombinovat: Jak by to asi vypadalo, kdyby se role obrátily u jiných živočišných druhů a potrava by dostala svého lovce. Zkuste se nad tím zamyslet...