Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme chalupáři. První rok jsme strávili úklidem, nocovali ve stanu na půdě a vařili na propanbutanovém vařiči. Druhým rokem už jsme se věnovali pěstitelské činnosti. Stali jsme se totiž majiteli několika set čtverečních metrů půdy (hlíny, země, ornice). Zasvěcení ať mi prominou nesprávné výrazy, ale tehdy jsme na názvu nelpěli. Hlavně že zásobíme sebe a rozvětvené příbuzenstvo zemědělskými produkty. Zorali jsme – přesněji řečeno – "zvorali jsme", co se dalo.

Zásobili jsme se vším možným i nemožným nářadím; některé jsme dodnes neupotřebili. Jelikož jsme se koupí chalupy zařadili mezi "majetné" chudáky, začali jsme mezi známými shánět sazenice. Snesli jsme toho v krabičkách a potrhaných sáčcích mnoho. A tady vlastně začaly naše zahradnické příběhy. Byli jsme plni teorie a různých rad jako "brambory můžete sázet až do Václava, ale po něm je zase musíte vyndat, aby nezmrzly".

Dnes je na programu hrách

Dostali jsme hrách takzvaně normální a velký. Velký se měl vyznačovat tím, že roste do výše dvou metrů. Lusk má mít 10, ano, deset kuliček. Děti spočítaly všechny darované kuličky, my s ženou jsme vytvořili nákres, který jsme později přenesli v měřítku na záhon.

Druhý den jsme vyrazili nařezat podpěry na hrách. V okolí jsou meze, kde rostou jasany. Jsou to vlastně křoviska, která čím víc řežete, tím víc rostou. Takové nevyčerpatelné zdroje. Kolem vás však nesmí být podobných pěstitelů více. Vzali jsme žebřiňáček, pilu, sekeru, děti, pro jistotu jídlo na dva dny a vyrazili. Jestli čekáte nějakou senzaci, tak to tedy ne. Večer jsme se vrátili s fůrou dvouapůlmetrových klacků, na nichž napříč ležely polospící, ale šťastné děti. Žena taky zářila štěstím, které chtěla po večeři přenést i na mne. Včas jsem však "omdlel" a následoval příkladu dětí.

Další den, vyzbrojeni hrubším nářadím, jsme vyrazili na zahrádku. Ta je od chalupy asi 30 metrů. A běhejte pořád někam pro něco. Podle seznamu jsme tedy připravili potřebné nářadí a vydali se tam. První jel syn s autíčkem, měl plnou Tatru. Za ním mladší dcera s kočárkem, kde byla v peřince palice, sekera a jiné. Potom ta starší s kárkou na objemnější věci a žena s žebřiňáčkem. Já jsem nesl to nejdůležitější: štafle. Práci už jsme měli rozdělenou. Malé děti podávaly nářadí, větší podala klacek, žena přidržela a já bušil. Ano, pracujeme. Klacek, půl metru zatlouct, poponést štafle a znova. Zasít hrách, uhrabat, pospojovat lešení, zakotvit – hotovo. Na vedlejší záhon zasít normální hrách. Děti uklízely, já jim zatím nanosil vodu na zalévání, žena šla chystat suché oblečení (děti budou zalévat) a ulovit něco k večeři. Zahrádku jsme opouštěli spokojeně a po soumraku jsme postupně usínali (já, manželka, děti). Uprostřed zahrádky po nás zůstalo krásné lešení, něco přes 2x6 m, o výšce 2 metry.

Ráno se děti nemohly dočkat, až se poběží podívat, jestli už něco roste. Dnes už nevím, které z nich se zeptalo, jestli jsme to lešení postavili na správný záhon. Po snídani jsme chtěli jít na zahrádku. Oknem jsme viděli souseda, který si prohlížel náš výtvor, opíraje se o plot. Nejdříve si prý myslel, že chceme něco kopat, to jsme vyměřovali. Když potom viděl to naše hemžení, komentovali za humny s druhým sousedem naše počínání. Prej co to tam ti z paneláku dělaj? Oba byli důchodci, a tak nás zpoza záclon sledovali a pak si sdělovali poznatky. Dnes musím uznat, že se k nám chovali velkoryse. Vše jsme se dozvěděli až po sklizni.

Jaká byla? Hrách opravdu vyrostl do dvou metrů, lusky byly šťavnaté, daly se jíst a v každém z nich bylo deset sladkých a velkých kuliček. Měli jsme první úspěch a vesnicí jsme už mohli kráčet hrdě, jako vážení městští průkopníci.
A hrách? Děti ho všechen snědly. I ten, co jsme před nimi špatně schovali na příští rok. No a od té doby jsem už takový hrách nesehnal...

Fotografie jsou ilustrační.