Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Počasí posledních dnů se ani nedá nazvat jarním či obdobím probouzející se přírody. Teploty šplhají k letním hodnotám, lidé skáčou do plavek a chytají první bronz. Ti odvážnější už se koupou, příroda se mění před očima. Zatímco loni kvetly pampelišky v květnu, letos jich jsou plné louky už teď.

Asi jen málokdo nemá z teplého a slunného počasí radost, avšak tu největší docela určitě dělá všem, kteří milují zahradničení, chataření a chalupaření. Náš národ má v tomto oboru docela jistě primát. Jen málokde ve světě lidé tolik propadají kouzlu obdělávání záhonků či víkendovým pobytům na chatě spojeným s neustálou lopotou kolem.

Řekla bych, že většina lidí k tomuto koníčku musí dospět. V době mé puberty se rodiče rozhodli ke koupi malé zahrádky s chatkou kousek nad městem. S bratrem jsme byli nadšeni, asi jako kdyby nám měli letní prázdniny zkrátit na jeden měsíc. Nic nám to nebylo platné a pravidelně jsme docházeli na plantáže, kde se rodiče rozhodli pěstovat úplně všechno, co je napadlo a bylo v semínkách dostupné.

O naši pomoc přestali stát ve chvíli, kdy poslali mého sourozence pro rýč a ten se vrátil z kůlny s rozpačitým úsměvem a s lopatou. Já jsem zase s nadšením zbavila záhon místo plevele pečlivě vysázených ředkviček, které právě „vystrkovaly“ první zelené lístky. Pochopili, že tudy cesta nevede, a my na zahrádku docházeli jen opékat buřty.

I oni prošli určitou změnou. To když zjistili, že tuny ovoce a zeleniny nejsme s to sníst ani s pomocí celé početné rodiny. Pomalu zatravňovali terasu po terase a dospěli do stádia, kdy mají jednu terasu se záhonky pro odpočinek a radost. Užívají si bazénu, houpání a grilování.

Já jsem o zahradě nebo chalupě nechtěla slyšet ani omylem. Přeci nejsem šílenec, říkala jsem si. Raději sebou plácnu na koupališti a nebudu se někde brodit plevelem ve třicetistupňových vedrech. Dospěla jsem však do fáze, kdy závistivě koukám po zahrádkách a říkám si, že by se mi taky líbilo mít nějakou vlastní, kde by náš syn měl pískoviště, já pár záhonků a houpačku a můj muž nějakou tu dílnu na kutění. Všichni bychom si to asi náramně užívali.

A tak jsem se od odporu přes nezájem propracovala až k tomu, že sháníme zahrádku. A co vy? Patříte mezi obrovskou skupinu nadšenců, která hledá klid a pohodu na zahradě nebo chalupě po náročném pracovním týdnu? Nebo jste spíše zastánci panelákového žití a za vrchol přírody považujete posezení na balkoně? Povídejte...