Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vodáci nejezdí jen na vodu. V zimě, mimo sezónu, pro Čochtany uspořádali Vikina s Mamencem slezinu nazvanou Archivní večer. Poslední den této sešlosti jsme pracovali na Plánu vod a dalších akcí pro příští rok.

„No jo, velcí organizátoři si zase masírujou ego...“ pronesla k nám Káča posměšně.

„A jak bys to chtěla dělat bez plánu? Musíme přece vědět, odkud, kam kdo pojede a tak! Všude nenajdeš tábořiště a taky lodě nemůžeš poslat, kam chceš! To přece nejde dělat na blind,“ divil jsem se.

„No, já jen vidím, jak nás zase někdo bude buzerovat, co všechno musíme a co nesmíme...“

„Když se účastníš nějaké akce, tak přistupuješ na podmínky organizátora. To je snad každýmu jasný, ne? Když ti něco vadí, tak tam jezdit nemusíš!“ řekl kategoricky Pavouk.

„Mně to poslední dobou připadá jako pionýrský tábor. Na dovolený si chci odpočinout a ne aby mě pořád někdo honil. Za chvíli asi začneme plnit i bobříky,“ remcala Káča.

„Hele, Káčo, jak si plníš bobříka, to je tvoje věc. Do toho ti nikdo z nás mluvit nebude,“ uchechtl se Číra. Naivně jsem se pokusil jí to vysvětlit:

„Když jedeš někam sama, tak si můžeš dělat, co tě napadne, ale ne, když jede dvacet lidí! Kdyby se všechno řešilo, až když přijde problém, tak se nedoplatíme.“

„Pche, na svobodu si ráda připlatím!“ odsekla Káča zvysoka a odkráčela středem.

Od té doby agitovala a získávala stoupence boje za svobodu. Zmámila dokonce i některé kormidelníky – vesměs ty, kteří ještě sami nic nepořádali. Slovní obrat „pionýrský tábor“ si nejvíc oblíbil Giom, těžký pohodář, který se neobtěžoval ani nic dodržovat, natož cokoli pořádat.

Rebelů přibývalo. Na jarní Otavě už měli jasnou převahu.

...

Stáli jsme s Pavoukem a Šlájou u sušické šlajsny a dívali se, jak za ohybem řeky mizí poslední loď. Na břehu ležela kabela s kuchyňskými potřebami a veškerý proviant. Všichni se spolehli, že to někdo naloží, a svobodomyslně odpluli. Taky dobře! My vám to přivezeme, jenže musíme čekat, až do Sušice dráha doručí zbývající lodě. A to bude až zítra.

Když jsme druhý den dopoledne dopluli k tábořišti v Horažďovicích, první, co jsme spatřili, byla zuřící Káča. Pochodovala po břehu jako šelma v kleci. Ještě jsme nestihli přistát a už soptila:

„No to jste se teda vytáhli! Pořád máte plnou hubu organizace a včera jste nás nechali bez jídla!“

„Protože ho nikdo nenaložil, že jo?“ řekl jsem sladce. „O co ti jde? Máš sice hlad, ale máš svobodu.“

Džordži, který právě vylézal ze stanu, vybuchl smíchy. Káča zrudla jako rajče a do příštího dne byl od ní pokoj. Vybalili jsme jídlo a bylo po rebelii.

Řeka byla nádherná, krajina taky, a i když se nám nad hlavou kabonilo černobylské mračno, byla pohoda. Večer se tábořilo na Slaníku. Tam byly dvě atrakce. Vodácká hospoda, vyzdobená zlomenými pádly a jinými trofejemi a pověstná bleskovým přísunem piva. Bylo narváno, samý muzikant, jen to hučelo. Spát se šlo dlouho po půlnoci.

Druhou atrakcí byla zdejší šlajsna, pěkně záludná mrška. Přímo uprostřed seděl obrovský balvan a za ním zrádný šikmý válec. Ráno před vyplutím jsme se na ní pěkně vyřádili. Když šlajsnu projeli i Vrbis a Aki na otevřených lodích, byla to pro Káču výzva. Její zraněné ego žádalo satisfakci: Jen počkejte, zpupní kormidelníci, já vám ukážu, jak to jezdí háček!

Odvázala „Lahváč“, takto plavidlo jejího kormidelníka, a vyplula nad šlajsnu. Protože si však v bojovém zápalu zapomněla šlajsnu prohlédnout, křižovala nad ní, aby si zvolila správný nájezd. Šlajsna začínala stupněm a bylo do ní špatně vidět. Tak si příště Káča najela trochu blíž. Vcuclo ji to, ještě jakž takž vyvážila loď a už ji to bokem hnalo přímo na balvan. Lahváč vyletěl do vzduchu a bokem nabral válec. Zabalilo ji to a maskot Čochtan získal nového držitele. Když se Káča jako zmoklé kuře hrabala pod šlajsnou na břeh, ujela jí noha na kluzké navigaci a už tam byla zas. Pavouk jí velkoryse a mlčky podal ruku. Káča prskala vodu a její oči metaly blesky. Kdyby byl někdo promluvil, byl synem smrti.

Nebylo však třeba slov. Pohled na Káčino pokoření byl stejně příjemný jako na tvary pod přilepeným tričkem.

Nebyla by to však Káča, kdyby porážku přijala. V Písku při nakládání lodí už se navážela do Pavouka. Bohužel nevím, co mu říkala, ani co jí odpověděl. S obličejem barvy sovětské vlajky pak vyhledala společnost Gioma a Vendy.

„Je to prostě banda primitivů, kteří se neumějí chovat mezi civilizovanýma lidma,“ informovala Káča své poslední věrné v boji za svobodu.

Giom poulil oči, jak se snažil dojíst zbytky zásob dřív, než si ho všimnou Aki a Šlája. S plnou pusou se nemluví, a tak odpověděla Vendy:

„Jo, maj vychování řeznického psa! Myslím, že je asi budeme muset naučit, jak se chovat k ženě, viď?“ obrátila se na Gioma. Polkl sousto a pronesl:

„Háček je bezpohlavní tvor, který nemá myslet, ale pádlovat!“ Věru krutá zrada ve vlastních řadách!

„Chytrý ucho hloupý řeči neslyší,“ odvětila mu Vendy vznešeně.