Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Víte, co to znamená vézt porcelán? Tak se nazývá pasažér, kterého posádka (tj. kormidelník a háček) jen vezou. Sedí si v lodi, nemusí pádlovat, zato má čas si všímat a kritizovat způsob ovládání lodi. Proto se taková posádka řízení lodi věnuje velmi pečlivě, neboť hrozí nebezpečí, že její schopnosti přijdou do řečí a budou dlouho zdrojem obveselení škodolibých kamarádů. A tak jsou při plavbě opatrní, jako by vezli servis z dynastie Ming.

Specifickým případem porcelánu je malé dítě. Krom jiných nedostatků způsobených nezkušeností, prakticky nikdy ještě neumí plavat. Je to velká zodpovědnost. Jeho matka má vždy mnoho hysterických dotazů, zda ho vrátíte živé. Těžko jí můžete odpovědět, že si kdyžtak udělá nové! Jsou to přehnané obavy. Vézt dítě mi nikdy nečinilo tolik problémů jako vézt dospělého. Dospělý je totiž těžký a vratký, zatímco děcko je maličké, skladné a lehké. Navléknete mu nafukovací vestu (ta dítě ještě unese) a na hlavu mu dáte helmu. Zapasujete dítě mezi bagáž, aby se nemohlo hemžit, a je po problému. Stačí se necvaknout. Ale i v tom případě se dítě zachraňuje lépe než dospělák. Dík vestě plave na hladině, užívá si to a neodmlouvá. Důvěřuje vám jako pasažér i jako trosečník. Také nebývá „ožralé“.

Naproti tomu dospělák má na vše svůj názor (jiný než váš, a tudíž špatný!). Vesta ho nadnáší, ale neunese, protože se zase včera přežral! Vypadne-li z lodi, na rozdíl od dítěte zmatkuje. A je-li navíc neplavec, hysterčí, že se určitě utopí.

Rád bych na tento blud upozornil. Máte-li se utopit v peřeji, je jedno, jestli umíte plavat, nebo ne. To, co jste se naučili, je vám totiž v peřeji k ničemu. Voda má sílu a dopraví vás, kam sama chce. Neplavte, nepřeperete ji! Jen se snažte držet hlavu nad vodou a splývejte nohama kupředu. Přizpůsobte se proudu, pak se udržíte na hladině, i když neumíte plavat. Chce to jen klidnou hlavu.

Přesto, že plovací vesta nemá dostatečný vztlak, je užitečná. Drží vám hlavu nahoru a chrání vás před nárazy na kameny či nabodnutím na větev. Na drsnější řeky je ze stejného důvodu dobrá helma. Když držíte nohy dopředu, nehrozí vám, že zaparkujete hlavou na balvanu (v bezvědomí špatně vidíte na cestu). Nohám šutry tolik nevadí. Jen je držte nahoru, pak neuvíznete. Vaše ctěná sedínka nějaké to drncání vydrží.

Tuto instruktáž jsem věnoval všem svým háčkům včetně neplavců. Na rozdíl od dětí často marně. Třeba taková Ajry se držela lodi i pod hladinou a čekala, až ji odnesu na břeh. Ač nikdy nepochybovala, že se jí otevře padák při seskoku z letadla, nikdy se mě nezapomněla zeptat, jestli se cvakneme. Měl jsem s ní trpělivost a nezabil jsem ji. Přitom jsme se udělali jen jednou, když před ohlášením balvanu velikosti Škodovky dala přednost konverzaci.

Klasickou ukázkou neplavce byla Eva. Není ohleduplnějšího a zodpovědnějšího kormidelníka než její Džordži. Jezdil kvůli ní jen na jistotu, spoustu atrakcí si odepřel. Co ho znám, cvakl se jen jednou. Samozřejmě za to mohl jeho háček, respektive háčkova slepá důvěra ve všemohoucnost kormidelníka. Eva důvěru nosila jako transparent, plovací vestu přesto neodložila ani na břehu, tak nevím… Evina víra, že Džordži ji udrží v lodi, byla až vyzývavá. Takže jednou se cvaknout museli!

K trhlině v Džordžiho dokonalosti došlo na jezu u Zátavského mlýna v Kestřanech. Otava měla hodně vody, takže se jez dal sjet šlajsnou i přes korunu. Přímo pod jezem je však ostrov přes celou šíři koryta. Nyní byl skoro celý zaplavený, jen ostrůvek vpravo, ostrůvek vlevo a mezi tím peřej. Značně mělká, šutr vedle šutru. Pod šlajsnou honička, aby se loď trefila do úzkého klikatého průjezdu. Nádhera! Džordži s námi na hrázi diskutoval, jak to jet, a oči mu zářily nadšením. Pak vzdychl a šel svou „Oharku“ přetáhnout po břehu.

Pod jezem u levého břehu to bylo bezpečné, z malé laguny se dalo vjet přímo do proudnice. Džordži nasedl, zavěsil se na pádlo a čekal, až Eva nastoupí. Už způsob, jakým Eva lezla do lodi, si koledoval o trest. Napochodovala na příď jak do tramvaje, bez nejmenší snahy o rovnováhu. Džordži to ještě vyvážil, i když loď popojela a na bort zaútočily divoké vlny. Odrazili od břehu, stačilo, aby Eva přitáhla příď do proudu. Ta však místo toho povstala a chtěla se uhnízdit pohodlněji. Loď se zběsile rozkývala a boční nárazy vln ji hnaly břichem na kameny. Eva vyletěla z lodi jako z praku. Dopadla na mělčinu před peřejí a svědomitě se začala topit. Když už háček nepřekážel, Džordži v pohodě splul pod ostrov a přistál pod peřejí u balvanitého valu. Mával na Evu a volal, ať jde k lodi a nastoupí. Eva ho ignorovala a topila se dál. S velmi dramatickou choreografií. Prostě čekala, až ji Džordži přijde zachránit. To byla jeho povinnost! Džordži proti silnému proudu nemohl plout. Nemohl ani jít pro Evu, protože by loď uplavala. A tak klidně čekal, protože na mělčině byla Eva v bezpečí.

Dlouho trvalo, než Eva pochopila, že romantická záchrana princezny se nekoná. Ale pochopila. Přestala se topit, vstala a naštvaně se brodila k lodi. Na „Oharce“ zavládlo uražené mlčení, marně Džordži vysvětloval…

„To jsem nevěděla, že máš radši loď než mě!“ usadila ho.