Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když „zelenáč“ sjede svou první řeku a zůstane naživu, dostane se do druhého stadia, které by se dalo označit „v záběhu“. Umí už základní záběry, takže loď většinou pluje tam, kam původně chtěl. Ještě nezapomněl, jak si s ním dokáže proud pohrát, když udělá něco špatně, je opatrný, a proto úspěšně absolvuje většinu atrakcí, které řeka nabízí. Následkem toho vzroste jeho sebevědomí a on postoupí do třetí kategorie, jež by se mohla označit jako „drzý ješita“. Zmizela hrůza z neznáma a s ní i adrenalin. Vodák má pocit, že už to není ono. Jako každý závislák hledá svou drogu.

Typický vodácký adrenalinový feťák začne studovat speciální záběry pádlem a náklony. Koupí si kilometráž a místo pohádek čte před spaním o vodních tocích vyššího stupně obtížnosti. Zjistí, že adrenalinových lahůdek je u nás mnohem víc, než by čekal, a usíná šťasten tak, jak nebyl od doby, co přestal věřit na Ježíška. Doplní si výstroj a těší se na jaro.

Je rozumné, když poprvé na divokou vodu nevyrazí sám, ale ve skupině podobně postižených. Pak má jistou naději, že ho z vody někdo vytáhne a dá mu první pomoc. Ideální je využít pořádaných Vodácko-turistických jízd zdatnosti (VTJZ), kde jsou po březích rozmístěni zkušení vodáci-záchranáři. Na prvním místě bych vodním dobrodruhům doporučil VTJZ Čeňkova pila – Annín na Otavě. Nepatří k extrémům, ale i vodní fanatik Číra ho označil jako „hustý“. Je to vynikající lék proti zhoubně bujícímu sebevědomí.

Slavnou VTJZ jsou rovněž Kaskády na Hamerském potoce u Jindřichova Hradce. Po úspěšném splutí VTJZ Vavřinecký potok se mé sebevědomí dotýkalo nebes a na „Hamerák“ jsem prostě musel. Vypravili jsme se tam s Prckem a Pavoukem. Svůj čerstvě vyšperkovaný kajak s hrdým názvem Triton jsem naložil na auto vedle Prckovy singlovky s prozaičtějším jménem Trajda. Zkušený Pavouk měl dost rozumu na to, aby se nejdřív podíval, co Hamerák udělá s námi.

Prcek, který vstoupil do vodáckého oddílu a pod vedením trenéra se už ledacos naučil, absolvoval Hamerák dlouho před tím, než na mne došla řada (účastníků se sešlo několik set). Dal mi na cestu pár užitečných rad, ale poslouchal jsem jen na půl ucha. Hrnul jsem se na start. Kampak na mě Hamerák!

Pořadatelé měli vypouštět lodě po půl minutě, ale aby se to vůbec stihlo, zrychlili to na šest lodí za minutu. Všichni nejsou stejně rychlí, a tak začaly vznikat skrumáže. Když jsem se blížil k první kaskádě, dohnal mě zezadu chumel kajaků. Natlačili mě ke břehu. Větev trčící nad vodu mi vyrazila pádlo. Vylovil jsem ho, ale to už jsem vplouval pozadu do kaskády. Je to esíčko, kde se proud uprostřed odráží od skály. Než jsem stačil prvně zabrat, proud mě na ni hodil a loď se překlopila. Hlavou dolů jsem pokračoval ve sjezdu. V sebeobraně jsem nějak zavrtěl pádlem za hlavou, zhoupl se a najednou jsem plul zase normálně.

„Hele, já umím eskymáka!“ podivil jsem se. Ale do válce pod kaskádou jsem vletěl bokem a už jsem se zase koupal. Balvan mi vytrhl pádlo. Už jsme se nikdy nesetkali. Bez něj jsem se o dalšího eskymáka nemohl pokoušet a hrabal jsem se z kajaku jako brouk z kukly. Říká se tomu „potupně vyhnít z lodi“. Než se mi to povedlo, měl jsem čas zjistit, že i voda se dá dýchat. Tedy ta zpěněná v sifonu. Jen mi pak ještě týden tekla z nosu.

Na břehu jsem kajak hodil na rameno a vyrazil po proudu. Lodě se nakládaly v cíli a já si aspoň mohl prohlédnout, oč jsem přišel. Ke čtvrté kaskádě jsem došel právě včas, abych mohl sledovat odbornou akci záchranářů v neoprenech. Právě se tu cvakl mladík se singlovkou.

Čtvrtá kaskáda je tobogán s uzoučkým průjezdem mezi skálami, sotva o deset čísel širším než loď. Mladíkovi se „kouslo“ pádlo mezi skálu a bok lodi a uvízl. Proud tu v úzkém hrdle pulsoval, a když záď singlovky poklesla, nahrnula se na ni voda. Loď udělala kotoul vzad, tím se uvolnila a dole ji to vyplivlo. Mladík bohužel nestihl vystoupit. Když ho „žabáci“ dolovali z lodě, řval. Přišlo se na to, že má vykloubené kyčle a zlomenou ruku, jiné šrámy nepočítaje. Radši ho položili na břeh a nehýbali s ním. Vyl jako vlkodlak, a než přijela sanitka, sloužil jako akustický maják pro nájezd do kaskády. Když Pavouk a Prcek dorazili s autem, poskytl jsem jim reportáž o tom, co jsem tu viděl.

Při pohledu na „čtyřku“ jsem byl skoro rád, že jsem se cvakl už na „jedničce“. Sice mě dráždila, ale neměl jsem pádlo, což byla dobrá záminka, abych na ni nelezl. Kromě toho bych se tu pletl dalším závodníkům... Prcek se mi jen poťouchle šklebil. Pavouk si se zájmem prohlédl kaskádu i zraněného a pravil: „Myslím, že není nutné, abych Hamerák jezdil. Problémy s páteří mám už odmalička, takže nic nového mi to dát nemůže. A svoji loď ještě potřebuju.“