Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Já myslím rád!“ říkával kdysi pan Werich. „Já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost.“

„No, doufejme, doufejme,“ dodával k tomu pan Horníček a v hlase mu zazněla pochybnost.

Už jsem toho zažil, že bych měl o čem vyprávět do konce života. Když se nad tím zamyslím, musím poctivě přiznat, že nejsilnější zážitky (krásné i hrůzostrašné), kdy jsem cítil, že žiju naplno – to, nač nikdy nezapomenu, ať už se jednalo o život študácký, rekreaci, sport a vlastně i lásku – to vše jsem zažil vždy právě proto, že jsem v jisté situaci na začátku zapomněl použít mozek.

Začátečníci mívají štěstí a ztřeštěná odvaha leckomu umožnila přežít situace (např. v boji), kdy rozumní nevěděli kudy kam. Často ovšem také vedla do záhuby. Je to tedy vlastnost užitečná, nebo zhoubná? Typickým příkladem štěstí začátečníka byli zelenáči, kteří si v gumáku skočili jez-smrťák (viz kapitola Utopenci na Otavě). Měli štěstí, že tam byl v pravou chvíli někdo, kdo uměl pomoci. Jinak by jejich mrtvoly ožírali raci a ryby. Vůbec neměli naději přežít. Inu, blahoslavení chudí duchem, pánbu prý nad nimi drží ochrannou ruku.

Kočka má prý devět životů. Nevím, kolik jich má vodák, ale také jsem už z toho fondu čerpal. To byla Káča ještě suchozemská krysa a já ji potřeboval naučit základy, protože se mnou měla jet Vltavu. Kácovská šlajsna na Sázavě je široká, ideální pro začátečníky. Proto jsem přesvědčil ještě Mamence a Vikinu, že už je načase pokřtít jejich loď, dosud zářící novotou. Ani jejich znalosti plavby v kanoi nebyly encyklopedické.

Když jsme přijeli do Kácova, zjistili jsme, že Sázava má povodňový stav. Voda na jezu se valila i přes korunu, jindy suchou, a na hrázi sypané z balvanů byla krásná peřej asi tak obtížnosti Stvořidel. Kde byl dříve stojatý volej, hnala se voda do šlajsny proti pravé koze, takže už nad šlajsnou se mlel pěkný válec. Uprostřed se od kozy odrážela vysoká hrbatá vlna a dole šlajsna končila asi metrovou vodní zdí dvojitého válce ve tvaru V. Byl jsem nadšený, jako bych šel pro chleba a místo něj rozdávali zlaté cihly.

Mamenec, Vikina i Káča s úlevou uvítali mé konstatování, že tohle není nic pro začátečníky. Já jsem si to ovšem musel sjet! Sice jsem měl jen polouzavřenou loď a neměl jsem s sebou špricku, ale bez háčka, s odlehčenou přídí by to mělo jít!

Nasedl jsem do své Potápky a vyplul ke šlajsně. V poslední chvíli mě napadlo protáhnout se mezi kozou a ostrůvkem na koruně jezu a zkusit radši peřej. Nestihl jsem to. Hodilo mě to na kozu a válec mě semlel. Rotoval jsem jako prádlo v pračce. Plavat v něčem takovém se nedá. Ven z válce můžete jen po dně. Zaujal jsem embryonální polohu (udělal „broučka“) a šel ke dnu. Protáhlo mě to kolem kozy do peřeje. Proud na hladině byl rychlejší a přiklopil mě jak olověná deska. Nedal se prorazit. Peřej se zdála nekonečná. Děkoval jsem fyzické kondici, když se mi s posledními bublinkami kyslíku dole povedlo vyškrábat se po balvanu na vzduch.

Dvacet metrů ode mne se u břehu vlnila Potápka jako igelitový pytel. Měla uraženou příď, natřikrát zlomené kýlní výztuhy, utržený límec a třiatřicet děr. Ale to jsem zjistil až doma. Na protějším břehu pobíhali mí společníci a hledali utopence.

„Ty pitomče, víš, jak jsem se bála?“ uvítala mě láskyplně Vikina.

„Až se příště budeš chtít utopit,“ vrčel Mamenec, „netahej mě kvůli tomu na Sázavu!“

„Co vás kouslo?“ řekl jsem ledabyle, zatímco jsem prováděl inventuru svých šrámů. „Vždyť to bylo úžasný žrádlo!“

Další život jsem si vybral na Liptově. To bylo o rok dřív, než se mi podařilo tam vytáhnout Čochtany. Ti zatím ohrnovali nos, prý Váh? – samá přehrada! A tak jsem jel sám, jen s kajakem. Neměli pravdu. Na Váhu právě byla povodeň, v Tatrách tál sníh. Byla to úžasná plavba na rychlé vodě. Peřeje, lesy a bílé štíty hor v dáli. Náramně jsem si to užíval. Až do Liptovského Jána, kde za mostem řeka náhle zmizela. Viděl jsem ji pokračovat až o hodně dál. Samozřejmě jsem měl přistát u břehu a jít si to prohlédnout. Jenže jsem byl líný hrabat se z kajaku. Jako už o pár kilometrů dřív jsem si jen najel k pilíři do klidnější vody, abych se podíval, co to pod mostem je. Byla to kaskáda s balvany velikosti mikrobusu. Mezi nimi šílela voda.

Tak na tohle nemám, tady to přenesu, pomyslel jsem si. Jenže ouha! Tah vody byl tak silný, že jsem se od mostu nemohl dostat. Začalo mě to pozadu vtahovat. Pochopil jsem, že i když nechci, musím. Otočil jsem se na pádle a vletěl do toho. Bylo to jako noční můra. Na délku, na šířku, kajak se mezi balvany sotva vešel. Klikatě jsem se proplétal a kameny bušily do chudáka Tritona zespoda i ze stran. Věděl jsem, že zůstat v kajaku a hlavou vzhůru je jediná možnost, jak zůstat naživu. Odtud bych se nikdy bez lodi nedostal.

Sám nevím jak, ale sjel jsem to bez cvaknutí. Dole jsem přistál u ostrůvku a dlouho se na to jánské strašidlo koukal. Úžasný pocit vítězství a adrenalinový orgasmus z mimořádně silného zážitku se mísil s pochopením, jaký jsem lehkomyslný blbec. Asi deset minut jsem si nadával, ale odvezl jsem si ten nádherný pocit.

O něco později se u Mamence zastavil Prcek s kamarády z vodáckého oddílu. Bylo jim mezi 14 a 17 lety a byli to junioři patřící k širšímu kádru reprezentace ČSSR. Na tvářích jim teprve začínalo rašit chmýří, ale na kontě už měli Labskou soutěsku, Jizeru u Tanvaldu a Čertovy proudy pod Lipnem. Také Liptovské kanály. Když jsem vyprávěl svůj zážitek z Váhu, jeden z mladistvých reprezentantů přikývl:

„Jo, v Liptovským Jánu je taková hezká ostřejší kaskádička. Ale je moc krátká. Na trénink jsou lepší Čertovy proudy.“

Zajímalo by mne, co si o tom myslíte. Je lepší do všeho vletět po hlavě, anebo všechno dělat teprve po zralé úvaze?