Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vcelku běžnou podmnožinou vodácké bandy jsou „srandisti“. Jsou pevně přesvědčeni, že na vodě má být veselo, a iniciativně se v té věci angažují. Vymýšlejí a provádějí kamarádům různé žertíky, převážně kanadské. Charakteristické pro mnoho srandistů je, že v žertících provedených jim samotným většinou žádný humor nenacházejí. Ponechme stranou profláklé vtípky typu „chřestýš v botě“ (nebo „bodlák ve spacáku“) a jiné podobné. Daleko od lékařské péče by je provozoval leda magor. Ale co třeba něžný vtípek s plovoucí kotvou? Stačí k lodi přivázat provázek zakončený prázdným kyblíkem a nevěřili byste, co to udělá v peřeji! Anebo plavky uvnitř potřené feferonkou…

Oblíbeným šprýmem Gioma a Akiho bylo nenápadně připlout k jiné lodi a nic netušící posádku zlít údery pádla o hladinu. Největšího ohlasu se jim dostávalo od těch, kteří nahoře na bagáži měli foťák nebo obložený chleba k svačině. Ti prchali! Za upřímného chechotu šprýmařů. Byli však i tací, kteří reagovali protiútokem, zejména majitelé uzavřených lodí. Pak se na řece odehrála lítá bitva, kterou přerušila teprve nečekaná peřej. Aki měl sice otevřenou indiánku, ale bitev se nebál. Jeho obrovský Titanik hravě uvezl o dva metráky vody víc než kterákoli jiná loď.

„Dobráci“ zase vždy vědí, jak kamaráda potěšit a zajistit mu silnější zážitky. Plody jejich dobrých rad mají slupku starostlivosti a šťavnatou dužinu s příchutí kurare. Oblíbeným žertem dobráků je vylíčit nováčkovi příští šlajsnu jako hrůzostrašnou obludu drtící lodě, „která se ale nedá přenést a musí se jet!“ Nebo naopak u divočiny typu „Kvěcháku“ v Táboře utěšovat důvěřivého zelenáče, že „tohle je ještě dobrej jez, ty další jsou horší!“ Dobrák také umí kamaráda sežehnout krutou ironií, která však není žalovatelná, naopak zní starostlivě. Pravými mistry tohoto oboru byli Číra a Grizzly.

Bavič patřící do kategorie „tatrman“ je exhibicionistou zřídkakdy iritujícím okolí a je-li nebezpečný, pak leda sám sobě.  Nemusí se vždy jednat o „táborového šaška“, který baví tím, že se zesměšňuje. Tomu se smějí jen hlupáci. Měli jsme v bandě specialisty na úrovni.

Třeba Vrbička alias Gondoliér. Jelikož byl silně krátkozraký, zvykl si najíždět ke šlajsně a dalším atrakcím vstoje, aby lépe viděl. Občas se stalo, že si pak nestačil včas sednout a sjel to v podřepu, což není právě nejlepší pro stabilitu lodi. Například ve Hvězdonicích na Sázavě, kde jsou hned pod šlajsnou peřeje, předvedl unikátní komickou vložku, něco mezi odzemkem a válečným tancem Huronů.

Jeho nejslavnější číslo se konalo v Nespekách. Šlajsna byla zavřená a přes korunu šlo jen málo vody. Zatímco jsme „koníčkovali“ /viz slovníček/, najel si Vrbis ke koruně jezu, aby zjistil, jestli by to nešlo bokem. Když ho to vcuclo, opřel se o vzpěru a zkusil zabrzdit nohou. Ta však na slizkých kamenech sklouzla. Dál už musel pokračovat kvůli rovnováze. A tak nám předvedl, jak se zdolává jez na koloběžce. Vlastně na loďoběžce. Musel přeslechnout mnoho šťavnatých poznámek. „Svět je nevděčný!“ bránil se Vrbis. „S přenášením se nadřete, tak jsem vás chtěl naučit něco nového!“

Rozeným komediantem byl Pája, řečený Kaskadér. Spolehlivě vždy a všude dokázal provést nějakou nehoráznou blbinu. Jako třeba na Vltavě, když ho uprostřed peřejí pod Dívčím kamenem napadlo vsadit se s Pavoukem, že je možné vykonat malou potřebu, aniž by musel zastavovat u břehu. A tak zatímco Káča vyvažovala „Játynu“ na opačnou stranu, vysunul se na zadní palubu a ulehl na levý bok. Pravou rukou tiskl pádlo k bortu lodi a kormidloval. Levou rukou tasil. Sázku vyhrál, ovšem vedlejším produktem jeho exhibice byl hromadný rachot, neboť háčkové na okolních lodích zapomněli vyhlížet kameny.

Starý kamenný Viktorčin splav nemá šlajsnu a jeho hráz je kulatá. Pod ní je velmi řídký a široký sifon. V kilometráži jez uvádějí jako nesjízdný. Úpa je však mělká. Zdálo se mi, že můj Triton by to měl zvládnout, a tak jsem to sjel. Zahučel jsem do sifonu až po bradu. Vztyčil jsem ruce s pádlem a plácáním o hladinu jsem se z vody vyhrabal. Pájovi se to hrozně líbilo. Vytáhl „Lahváč" zpět nad jez a šel na to. Sjel, nabral vodu a klesl ke dnu. Dotáhl loď ke břehu, vylil vodu a dal druhý pokus. Opět skončil na dně. Pája však byl posilněn osmi dvanáctkami, které se Sudeťákem Hansem dali cestou v Úpici, a nemínil se vzdát. Zas mu nad hladinu trčela jen hlava. Pája byl nezmar, děj se opakoval. Da capo al Fine. Ve svém patetickém vzdoru byl velmi roztomilý a my jsme se skvěle bavili. Teprve když po devatenácté ztroskotal a byl zcela vysílen, dal se přesvědčit, že už musíme dál. Dík zdržení v hospodě a na Viktorce jsme však do setmění nestihli proplout celou rezervací Babiččina údolí, a tak se nakonec nejvíc smála kasička ochránců přírody.

V závěru té víkendovky jsem zval přítomné na Zamykání řeky na Ohři. Pája se ke mně přitočil a pravil vemlouvavě:

„Hele, ty děláš to Zamykání? Nešlo by zamykat na Úpě? Víš, já myslím, že se ta Viktorka dá sjet i s otevřenou lodí. Ale asi uberu dvě piva!“