Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ryba se chytá na háček a háček se chytá na kormidelnickou slávu (také na vzhled, šarm a výmluvnost, což není každému dáno). Pavouk se svými stopětadvaceti kily dívky příliš neprovokoval k erotickému snění. Zato však nebylo možné ho přehlédnout. Měl přirozenou autoritu živočišného vůdce a impozantní vystupování. Na vodě také uměl, a tak byla příď jeho „Poseidonu“ stále obsazena mladými půvabnými dívkami.

Teprve na Otavě vyšel naprázdno. Na háčku měl Šláju, který se opět pohádal se svou squaw a byl na tom stejně. Šlája byl v podstatě ideální háček. Ve šlachovitém těle zdravý duch, paže od břehu ke břehu a záběr pádlem jako koleso parníku na Mississippi. K inspirujícím křivkám vlnícího se dívčího těla měl však daleko. Pavouk si nestěžoval, ale byl připraven to řešit. Svou příležitost objevil na Slaníku.

Dáša byla ten háček, co se na „smrťáku“ málem utopil. V té chvíli ani netušila, že riskuje. Jen tak si odskočila na vodu od sporáku a dvou malých dětí. Teď jí došlo, že z nich mohli být sirotci. Roztřeseným hlasem prohlásila, že s vodou jednou provždy končí a jede domů.

„Kdepak, teď právě bys měla co nejdřív něco sjet!“ domlouval jí Pavouk. „Jinak máš trauma z vody na celý život. Ovšem měl by tě svézt zkušený kormidelník.“ Jeho skromnost přitom bila do očí a důvěryhodnost z něj přímo sálala. Opřel o Dášu bulvy a drtil ji svým egem. I tak nezkušená novicka musela pochopit, že ten zkušený je ON. S hrůzou v očích odmítla sjet si divokou šlajsnu na Slaníku, což byla lahůdka, kterou jí nabízel. Pavouk je vytrvalý a zkušený manipulátor. Nakonec Dáša nátlaku podlehla.

Naložil ji do svého Poseidona a producíroval se nad šlajsnou. Prý aby si zvykla a otrkala se. Dáša šilhala do šlajsny a měla barvu rákosí. Pavoukovu naparování a té situaci nešlo odolat.

„Jsi pěkně nezodpovědná!“ houkl jsem na Dášu. „Včera ti to nestačilo? Zase riskuješ? Kdo se ti postará o děti, až tě Pavouk utopí?“

„Fakt,“ přidal se Číra, „vždyť on ani neumí správně držet veslo!“

„Nikdo z nás už s ním nechce jezdit, tak hledá lidi, co to o něm nevědí,“ přisolil si Vrbis. „No, jak chceš! My jsme tě varovali.“

Dáša – oči jako pingpongové míčky – se chytla bortu a pokusila se vystoupit za jízdy.

„Sedni!“ zařval Pavouk a stočil loď do šlajsny. Dášino ječení přehlušilo i řev vody.

Pavouk samozřejmě projel suverénně. Pod jezem se už Dáša usmívala jako v reklamě na zubní pastu. A tak byla zas jedna dušička pro Čochtana zachráněna. Pavouk měl reprezentativního háčka až do Písku.

Jistěže háček-nováček na divoké vodě kormidelníkovi není moc platný, spíš zaclání. Ale nesporně má význam dekorativní, na voleji i svou cenu jako přídavný motor. Tedy pokud vůbec pádluje. Jsou i tací, kteří žijí v domnění, že se na vodu jedou jen opalovat. Ono je milé, když je na co koukat, jenže kormidelník není rikša. Některé dívky zas pádlem jen hladí vodu. Nevím, jak si mohou myslet, že to kormidelník nepozná. Jsou však i háčkové, které je možno závidět šťastnému kapitánovi. Taková Bublina například vynikala nejen v tábornických pracích, ale i v ovládání lodi. Jiné dívky s námi jely jen jednou – nezapadly nebo se neosvědčily.

Tom, kterého jsme potkali na Majdaleně, měl háčka přímo neuvěřitelného. Tom sice loď kormidloval, takže pádlovat musel, ale jinak si žilna vodě jak v bavlnce. Háček Eva o něj pečoval jako charitativní nadace. Nevěřili jsme vlastním očím, když jsme sledovali, jak na ohništi vaří knedlo-zelo-vepřo či svíčkovou a ručně hňácá knedlíky. Následovaly kynuté jahodové knedle a dokonce buchty pečené v popelu. Vše v babičkovské kvalitě. Přitom s úsměvem stihla i další tábornické práce a ještě Tomovi v mezičase spíchla krzno, protože měl za pár dní vystoupení se skupinou historického šermu. Už nikdy nemohu obdivovat toho sraba, Aladinova džina!

Pravda, naši háčkové na Evu hleděli jaksi úkosem. Ale vždyť my, kormidelníci, jsme realisté a nežádáme pohádky tisíce a jedné noci. Jsme skromní a ke štěstí nám stačí skýva a trochu toho pádlování na voleji. Když při rauchpauze háčkové zaujmou opalovací pózy a ukážou sluníčku a nám své vnady, změkneme jako vosk. Kormidelník bez svého háčka není žádný kormidelník.

Proto „nezávislí“ jsou vlastně permanentně na lovu. Každý má svůj recept, jak oslnit důvěřivé dívky. Ďuri lovil fraucimor na kytaru a svůj talent trubadúra. Číra na vypracovanou postavu, kouzla s pádlem a suchý humor. Pavouk na zkušenosti, respekt okolí a organizační schopnosti. Grizzly na svaly z posilovny, vysokoškolské vzdělání a dominantní postavení řiditele dívčího internátu. Prckovi stačilo stáhnout slipy.

Jen obětavý kamarád Vrbička měl jaksi smůlu. Proto když přivezl na Sázavu Mirindu, byla to velká sláva. Byla hezká, reprezentovala. Bohužel jen vzhledem. Pádlo brala do ruky s nechutí a na svého kormidelníka byla hubatá jako pavlačovka z periferie. Kavalír Vrbis vše oddřel sám, bylo mu trapné se s ní veřejně dohadovat a k něčemu ji nutit. Případné nesmělé výtky nesla Mirinda nelibě. Prostě se přijela bavit.

Čtvrtého dne toho měl Vrbička právě dost (my taky). I zvolal hlasem velikým u táborového ohně: „Vyměním háčka za flašku rumu!“ Když usínal, tiskl již k tváři obrázek plachetnice z jindřichohradeckých doků a byl zase klidný.

(S Mirindou Sázavu dokončil Číra, bývalý psovod. Poznala, co jsou galeje, a časem byla docela dobrý háček. Hubatá ovšem zůstala.)