Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kromě přírodních krás jsou na světě i procesy devastující. Aby se to vyrovnalo. Sopečné erupce. Tsunami. Zemětřesení. Povodně. A jiné. Podle mě k nim patří i žvanění – proces schopný vymlít do ucha kráter a způsobit erozi mozku. Jsou i muži, kteří „nedají hubě zadarmo nažrat“, ale všeobecně je to doména ženská. Jak trefně poznamenávala moje babička: „Ta nemůže zavřít hubu, jinak by jí jazyk vymlátil zuby!“

Existují totiž lidé trpící slovním průjmem. Nemohou přestat mluvit. Měli by pocit, že přestali existovat. A v lodi tomu nemáte kam utéct. Mám rád peřeje. Nejen kvůli adrenalinu a divoké kráse nespoutané řeky. Mají ještě tu přednost, že se háček odmlčí. Ono není jednoduché vyhlížet průjezd mezi balvany, pádlovat a ještě udržovat nit konverzace. Peřeje jsou kormidelníkova odměna za to, že vydržel jednotvárnou dřinu na voleji a háčkovu vyřídilku.

Je i nevelké množství lidí, s nimiž stojí zato pohovořit. Můj kamarád Jožka patřil k nejvzácnějšímu druhu – k těm, s nimiž se dá mlčet. Ne že by byl zakřiknutý. Byl dobrý muzikant a znal stovky písniček. V mládí byl dokonce pěkný divoch! V dobách politické angažovanosti, módy tesilu, dederonu a sovětsko-elvisáckých účesů proslul tím, že nosil beatlesáckou „máničku“, džíny a s „teletem“ na zádech jezdil každý víkend na čundr. To bylo v našem maloměstě cosi neslýchaného! Ke konci chuligánské kariéry už jeho sláva začínala prosakovat i za hranice rodné obce.

V dobách normalizace, kdy se žvanění stalo společenskou normou, se z něho stal pracovitý mlčenlivý člověk, takže byl zase nápadný. Těžko by se k někomu lépe hodila přezdívka Němý Bobeš, jak jsme mu někdy mezi sebou říkali. Ale když si náhodou občas vzpomněl, že má hlasivky, trousil výroky, které se daly tesat. Zvykl jsem si nosit u sebe notes a tužku, aby se takové hlášky kamarádů zachovaly i budoucím generacím.

Jednou na vandru kamarád Danda už od rána vynášel přednosti svého trabanta a vypadalo to, že ještě několik hodin vydrží. Když tu náhle se Němý Bobeš probral z letargie a řekl:

„Ďjó, trabant. Vono je to hezký. Ale kdo to má pořád nosit na zádech!“

Byli jsme zachráněni. Za obecného veselí jsem tasil notes a hlášku si poznamenal.

„Já si někdy připadám jako Caesar,“ reagoval na to Němý Bobeš. A když viděl nechápavé obličeje, dodal: „Za tím taky pořád chodil takovej blbec,a když Caesar něco řekl, ryl to do destiček.“

Člověk jako on nemohl mezi Čochtany chybět. Patřil k nim už od samého jejich zrodu. Tenkrát jsme byli spolu na čundru v jižních Čechách. Celá dovolená byla značně dobrodružná (a vyvrcholila tropickou bouří s uragánem, ale o tom někdy jindy). Jižní Čechy nám dávaly zabrat. První noc jsme našli lesní chýši a přespali tam, protože pršelo. Ráno jsme zjistili, že je zamořená pavouky, kteří nám věnovali několik nepříjemných kousanců. Vyklepali jsme spacáky, oblečení a boty a šli dál. Vedeni mapou, zabředli jsme do bažin a museli jsme je přebrodit. A protože Jihočeši důsledně drželi víkend, tři dny jsme byli o hladu.

Ve Veselí nad Lužnicí jsme narazili na vodáky. Některé z nich jsme znali od Mamence, což byl dobrý důvod, abychom jim snědli snídani. Bublina udělala novou – tu jsme jim taky snědli. Sblížilo nás to a Pavouk nás začal lanařit, abychom se svezli na lodi. Za třetí snídani jsme souhlasili. Tak jsme se z čundráků stali vodáky.

Podle původního plánu měli vodáci končit pozítří v Táboře. Ale nechtělo se jim. Přišli by o nejhezčí úsek Lužnice. Jenže třem z nich končila dovolená a museli odjet. A tak nás Pavouk najal k doplnění posádek.

„Ale jak od Vltavy převezeme lodě do Červené? Nemáme auto,“ drbal si lysinu.

„My máme dvě,“ řekl Bobeš. A když Pavouk s nadějí vzhlédl, dodal: „Ale doma.“

„To nám moc nepomůže,“ vzdychl Pavouk.

„Žádný problém! Ty jsou od toho, aby se řešily. Prostě si pro něj odskočíme!“

Problém to byl. Ani jedno z obou aut nebylo způsobilé projít silniční kontrolou. Všeuměl Bobeš však sestavil ze dvou nepojízdných jedno funkční a bylo to. Cestou do Tábora, v serpentinách u Českého Šternberka, jsme o něj málem přišli. Z obilí vyrazil divoký kanec a naše auto se mu připletlo do cesty. Nezaváhal. Je to docela zajímavý zážitek, když se vám nad kapotou půl metru od nosu vznáší stopadesátikilový štětinatý kňour.

Zážitky šly jeden za druhým. Vodácký křest ve vodní tříšti jezu Na papírně. První etapa v životě, začínající rozervanými skalisky Kvěcháku. Kaňony a peřeje. Táboráky, písničky a legrace. Život s řekou mě okouzlil. Noční píseň peřejí, rudozlaté mlhavé úsvity, pleskání ryb na hladině. Bylo to velmi romantické.

Přišlo jitro poslední. Vůně snídaně nás vytáhla ze spacáků. Scházeli jsme se u ohniště a srkali horký čaj. Les se s námi loučil a slzel zkapalnělou mlhu. Na pavučinách se třpytila rosa a ptáci ladili své nástroje. Bylo to takové loučení s řekou, plné křehké poezie, kdy mlčeti je zlato.

Pohnula se plachta dalšího stanu a vyklubal se XY, známý svými úspěchy u něžného pohlaví (nejmenuji, jeho manželka to neví). Otevřel dlaň, a jak byl ještě rozespalý, řekl bezelstně: „Tak jsem spal s housenkou.“

„A jak se jí to líbilo?“ projevil zájem Němý Bobeš. Ozvalo se pochechtávání, postupně, jak měl kdo dlouhé vedení. Podle výrazu v obličeji měl XY hodně dlouhé. A tak Němý Bobeš suše dodal:

„Tak to si můžeš udělat další zářez do svýho prezervativu.“