Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Toho roku Pája Kaskadér provedl svůj nejvýstřednější kousek: Oženil se s Káčou. Založili si hnízdečko v Českých Budějovicích. Tak jsme získali užitečnou základnu pro expedice na Vltavu. Také jsme toho hned využili a nechali se pozvat. Byl nejvyšší čas. Nová hráz, budovaná kvůli Temelínu, měla navždy utopit romantický peřejnatý úsek mezi Hlubokou a Týnem nad Vltavou.

Měl jsem problém dostat volno, a tak opět přišel ke cti gumák. Zajistil jsem si v práci za sebe náhradu, ale na poslání pevné lodě dráhou už nezbýval čas. Hlavně že jsem se tam dostal! Musel jsem ovšem snášet Čírovy kousavé poznámky o kondomech využitelných v turistice a podobně. Cokoli nafukovacího odmítal považovat za loď. Pája si také brousil vtip. Netušil, jak rychle změní názor.

Na jezu v Hluboké nad Vltavou se při přenášení lodí všichni pěkně nadřeli. Museli je vytáhnout na břeh, nést kolem dlouhé propusti a zas po schůdcích spouštět. Jen Pája spustil „Játynu“ do zavřené šlajsny, vlekl ji za madlo a přitom závistivě sledoval mou exhibici. Skoro tři metry vysoká kolmá hráz jezu je značena jako nesjízdná, na koruně má málo vody a dole široký, řídký vývar. Jenže co platí pro laminátku, nemusí platit pro gumák, a tak jsem si to „hopnul“. Číra šomral pod fúzy cosi o gumových frajerech a Pája měl psí oči.

O něco dál jsme přenášeli přehradní hráz. Pája se otočil a zadumaně sledoval sedm metrů vysokou betonovou stěnu, po níž se plazil čůrek vody.

„Já myslím, že na gumáku by to mohlo jít,“ řekl toužebně, a pohled, kterým po něm šlehla Káča i opovržlivý Čírův škleb, snesl statečně.

Díky vypuštěnému Orlíku jsme si ještě před soutokem s Lužnicí užili další peřeje i Červenské proudy, které spolu se Svatojanskými proudy proslavili voraři.

To byla poslední čochtanská akce, které jsem se mohl zúčastnit. Jen jsem závistivě naslouchal vyprávění o splouvání Hronu, Vavřineckého potoka a o zamykání vody, opět na Ohři. A také o vodácké svatbě Toma a Evy na Jedlové v Jizerkách. Byla prý stylová a občerstvení se podávalo na pádlech.

On to byl vůbec takový Rok manželské epidemie. Nejdřív nám na jedné víkendovce Ďuri představil svou snoubenku, o níž nikdo neměl tušení, a za dva měsíce byl v chomoutu. Jeho vyvolená ani nestihla získat přezdívku a už jí bylo jasné, že musí Ďuriho zachránit. Na vodě totiž (považte!) posádky spí spolu ve stanech, aniž by byly oddány, a dokonce se tam pije alkohol! A tak se ze Snoubenky stala Manželka (jméno neuvádím, abych nebyl nařčen z reklamy) a Ďuri se už na vodu nedostal. Aspoň legálně ne. Ďuri byl velmi ženatý.

Podobně tragicky to dopracoval i Němý Bobeš. Stejně jako Ďuri se oženil s učitelkou a zůstal navždy „po škole“. Z obou kamarádů se stali „suchoplavci“. To jsou bývalí vodáci, kterým nezbylo než se tajně pozastavit třeba nad stružkou po dešti a představovat si, kudy by to jeli, kdyby se stali třeba mravencem... (krásně o tom píše Zdeněk Šmíd).

Smršť pokračovala: Oženil se Prcek (samozřejmě musel). Vzali se Pája a Káča (taky museli). Oženil se Giom (nemusel). Vdaly se Fazole a Monika (nemusely, ale „svrbělo je vdávadlo“). Ajry si pořídila mimino... atd. Ztratili se, jejich přítomnost jsme museli oželet. Aspoň dokud se nerozvedli (někteří). Nabízí se otázka, zda je vůbec posvátný stav manželský slučitelný s ušlechtilým sportem vodáckým.

Mohu dosvědčit, že ano, musí se však setkat výjimeční jedinci. Jako třeba Džordži a Eva nebo Jerry a Bubo Moudrá Sova. Jde o vzájemnou toleranci, aspoň částečnou. Například Muška si po první zkušenosti loď nijak nezamilovala, ale Larrymu nikdy nebránila, aby na vodu jel. Stačilo jí, že mu v tom skoro vždycky zabránilo jeho zaměstnání...

No a teď „do toho praštili“ Tom a Eva. Nebyli jsme škodolibí. Dostali od nás na ohořelém pergamenu ozdobným písmem psanou gratulaci a oslavy se zúčastnilo mnoho Čochtanů a téměř tolik hudebních nástrojů.

Slavilo se udatně a ráno se spousta horských permoníčků přestěhovala do křehkých hlaviček přítomných vodáků. Proto Eva ráno zorganizovala horskou tůru, aby kyslíko-ozonová terapie dala trpící zase „do rychtyku“. To nejlepší si nechala na konec: zdejší vodopád. Také že obdivné vzdechy a superlativy jen pršely.

Jenom Pája, dívaje se na vodopád, se kabonil. Marně mu kamarádi domlouvali: „Nemrač se, i kocovina někdy skončí“! Pája se tvářil jako pozůstalý na funuse. Najednou se jeho tvář rozjasnila a s pohledem upřeným na vodopád vyhrkl:

„Ale šlo by to! Určitě! Jenže by to chtělo děsně rychlýho háka!“

A to byla tečka za další vodáckou sezónou.