Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naši zahrádkáři pořádali zájezd. Výstava květin v Lysé nad Labem, skanzen v Přerově nad Labem, Hrabalovo Kersko. Právě Kersko rozhodlo: jedu! A bonus – někde tam se potkám s Lubar, mou oblíbenou Šťastnou ženou.

Odjezd byl v 5:00 od sochy Rudoarmějce... Vyjít se mělo 4:45, aspoň tak jsem byla domluvená s mámou a babičkou (ano, byla to dámská jízda, na což se těšili zejména chlapi z naší soukromé bytovky...). Vstala jsem ve čtvrt na pět, poloslepá a mžourající jsem se oblíkala, malovala a balila si chleby se salámem. Ve 4:42 volal táta (vypravoval se na kole na zahrádku), jestli na mě mají ženské čekat. Zavrčela jsem, že mám ještě 3 minuty, popadla věci a letěla jsem. U branky stála nervózní mamina, že to určitě nestihnem, že tam nedojdeme. Na mou námitku, že za čtvrt hodiny bychom došly až k poliklinice, zatímco kamenný Serjoža stojí na půli cesty, spustila litanii (určitě dlouho připravovanou). Copak prý já, já mám mladé nohy, ale babička tak rychle nemůže...

I vyrazily jsme. Máma mě nutila, abych šla rychleji a chytla místa v buse. U pošty (5 minut od baráku) jsem ale zjistila, že jak na mě kvaltovaly, nechala jsem doma mobil, tudíž bych se s Lubar nijak nespojila. Takže jsem vrazila mámě tašku a letěla zpět domů. A byla jsem fakt ráda, že neslyším, co na mě svým zvučným učitelským hlasem volá. Neměla jsem ani klíče od domu, ale naštěstí stál táta s kolem ještě u branky, takže mě vpustil. Když jsem vyběhla, absolutně rudá a uřícená (běh nikdy nebyl mou silnou stánkou a mateřská dovolená mé kondičce neprospívá), dal mi kolo, ať k busu dojedu, že on tam doběhne. Ano, byla to ta lepší varianta, až na to, že můj otec měří o 20 cm víc než já, a tudíž se mi sedlo zaráželo do ehm... do kostrče. Nevěřili byste, jaký je před pátou na maloměstě frmol. Snad půlka města si přivstala, aby viděla, jak funím na kole a za mnou sprintuje chlap v cyklistické helmě...

Jako opice na brusu jsem dojela na místo odjezdu, kde stáli pouze tři lidé a nebyl tam ještě ani autobus, takže jsem si pomyslela něco o tom, že mamina zbytečně panikařila. Panikařit jsem začala já, když se z té skupinky dva lidé odtrhli a odešli. Paní, co tam zůstala, mi oznámila, že na poslední chvíli se lidi odhlásili a zájezd se ruší. Mezitím dorazily i dvě zbylé účastnice zájezdu. Zatímco máma nemohla popadnout dech a výjimečně mlčela, babička paní vynadala, že nás neinformovali předem. Do toho přišel můj otec-šprýmař a se slovy: "Paní, vraťte mi to kolo!" mi rval bicykl z rukou. Paní organizátorka se lekla, že jedná s kriminálníky... Ovšem i přesto nám vrátila peníze a my jsme se otočily směrem k domovu. Zjistily jsme ale, že klíče nemá ani jedna z nás, a tak musel táta jít s námi pěšky, s kolem po boku, zpátky až k baráku. Odemknul nám, řekl: "Dobro došli!" a raději rychle zmizel.

My výletnice jsme se rozešly každá do svého patra. Já jsem se odmalovala, svlíkla, poslala Lubar SMS, že nic nebude, a šla spát. Pro mého muže je asi naprosto normální, že když manželka odjede na zájezd, tak se mu za hodinu vetře do postele nahá baba. Takže přese mne přehodil ruku a spal dál... Ruka chvíli šmátrala, načež se manžel probral, zamžoural a řekl: "Co ty tady děláš?" Raději jsem to nekomentovala...

Vstala jsem v deset, s babičkou a mámou jsme si udělaly "kafécajt" a za sborového zpěvu písně "Sláva, nazdar výletu" jsme si slavnostně rozbalily svačiny a snědly si své chleby se salámem. Dobro došli...