Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sraz byl ve Veselí nad Lužnicí. Vylezl jsem z vlaku ověšený bagáží a pádly, Ajry se ztrácela pod svým kletrem. Nádražím zběsile pištěla bílá huňatá koule. U mě se zastavila, zkoumavě na mě pohlédla, roztrhla mi rifle a odsvištěla. Zašel jsem zkušeně přímo do hospody. Číra a dva lidičkové nás bouřlivě uvítali.

Číra si pořídil Bublinu a Bobše. Bublina byla háček, Bobeš hyperaktivní všežravý maltézský pinč. Bobeš byl nebezpečný jako kolonie termitů, s Bublinou to bylo o něco lepší. Dorazili do Veselí první, vysušení vedrem. Uvázali bágly a Bobše k lavičce, řekli: „Hlídej!“ a šli na pivo. Ještě ani nevychutnali první doušek, když se ozval hromový rachot. Bobeš běhal po nádraží a za sebou vlekl bágly, barel a lavičku. Pomocí šunky a uheráku mu připomněli jeho zodpovědný úkol a vrátili se do hospody.

Sotva usedli, ozval se zuřivý štěkot. U bagáže stálo individuum v černé hučce, černém saku a prastarých džínsách, ozdobené brejličkami a motýlkem. Číra vystartoval bránit majetek, ale podivné stvoření se zazubilo, chytlo ho za ruku a zalomilo palec. Uklidněný Číra kývl bradou k hospodě. Vešli a Bublina vzhlédla od půllitru. „Chytil jsi ho?“, zeptala se, protože myslela, že Bobeš zase utekl. „Už ho vedu!“, pyšnil se Číra, který myslel, že Bublina obdivuje, jak chytil zloděje. Nenápadně na individuum ukázal palcem a spiklenecky mrkl. „Tady ne!“, řekla Bublina a začervenala se. Na co ty ženy hned nemyslí!  Vše se rychle vysvětlilo. Nebyl to Arséne Lupin. Představil se jako Míra, co jede Lužnici, a čeká tu na háčka. Když jsem dorazil já, už patřil taky do party. Od Prahy, Brna i Budějic se sjížděli další kamarádi.

Do Suchdola jsme vyjeli s dvouhodinovým zpožděním „pro nepředvídanou příhodu na trati“. Jiný rychlík se u Veselí srazil s trabantem. Zlý jazykové tvrdili, že trabantu se nestalo nic. Mírovi háček nepřijel, a tak se přidal k nám. V Suchdole jsme vyzvedli lodě, postavili stany a udělali táborák. Jen Míra šel místo zpěvu na nádraží čekat na háčka. Vrátil se v noci s překvapující zprávou, že háček nepřijel. Abych nebyl za škodolibce, potvrzuji, že jednou mu háček přijel. Tuším, že to bylo v roce 87.

Lužnice pod Suchdolem teče Vrbičkárnou. Křoví sahá až do řeky, proud se žene pod padlé kmeny, řeka je mělká a klikatá, že by si had zlomil páteř. Míra zběsile kličkoval a vymetal jedno křoví za druhým. Zdůvodňoval to tak, že není zvyklý jezdit bez háčka. Ale nikdo mu nevěřil. Od té doby to byl prostě „Vrbička“.

Nevím, kolik moskytů je v Amazonii, ale Lužnice se stydět nemusí. Když jsme zalágrovali na soutoku s Nežárkou, z očí byly škvírky a pupence připomínaly České středohoří. Na Nežárce je komárů málo. Udělali jsme táborák a dlouho do noci se nesl romantickou krajinou zvuk kytar a houslí a ty nejhezčí písničky.

Etapa od soutoku do Veselí je dlouhá, samý volej. Slunce pražilo a háčci se chtěli opalovat. Hrozilo, že do tmy nedojedem. Pobídkám kormidelníků odpovídalo stále hlasitější reptání. „Je to dovolená, nebo dostihy?“, remcala Káča. S večerním šerem jsme přece jen do kempu dorazili. Shodli jsme se, že po tak náročné etapě si dáme den pauzu. To bylo neuvážené. Volný den zlikvidoval u háčků i poslední zbytky morálky. Když jsme se sháněli, co bude k obědu, nikde nikdo. Našli jsme je v hospodě u náhonu, tácky plné čárek.

„A oběd bude vařit kdo?“, dal Pavouk průchod nelibosti.

„A co kdybyste jednou uvařili vy?“, odsekla Káča, jeho háček. „My to vždycky odřeme a vy se jen cpete!“ (Prvně se vařilo včera večer.)

„Kormidelník staví stan a nosí dřevo. Háček vaří. To snad víte!“ Pavouk začal ztrácet trpělivost.

„Nás už nebaví vás pořád obskakovat. Dneska je volnej den, ne?“, řekla vyzývavě Bublina.

„Tak dopijte a jdeme,“ snažil se Pavouk o smír. Káča se zasmála a zamávala prázdným půllitrem na výčepního. „To spíš poteče v náhonu pivo!“, odsekla.

„No tak to by stačilo,“ řekl Prcek a hlas měl nebezpečně chladný. Ajry se začala rozpačitě zvedat. Ajry byla můj nový háček, velmi slušná, distingovaná a nekonfliktní. Neměla ráda „husté“ situace. „Co děláš, zůstaň sedět. Oni vždycky dělají ramena,“ utrousila opovržlivě Káča. Pavouk a Prcek se na sebe podívali. „A budou sankce!“, ucedil Prcek drsně. A byly. Prcek, Pavouk, Tuleň a Číra zručně pochytali háčky a už to v náhonu žbluňkalo.

„Tak já radši jdu“, řekla Ajry a šli jsme škrabat brambory.

Za půl hodiny se Káča, Bublina, Vendy a Stará Tulení Kůže připlížily do kempu. Z vlasů jim visely rampouchy žabince a ošklivě páchly. Myly se v řece, šuškaly si a tvářily se zatvrzele.

Ráno chyběly dvě lodě, chleba, máslo a háčci kromě Ajry. U ohně na klacku dopis vyhlašující rebelii: VŠAK VY PŘILEZETE!!!! Na to, aby si vzaly stan, v zápalu vášní ani nevzdechly. „Nevadí, jedem,“ řekl Pavouk. Sbalili jsme.

Dívky jsme předhonili za Dráchovem. Když nás uviděly, začaly se provokativně slunit a ignorovaly nás. „Táboříme v Plané,“ řekl Číra jen tak do éteru. Vzdálenost mezi námi a rebely se rychle zvětšovala. Do Plané je daleko, samý volej. Když se vzbouřenci ukázali v Plané, bylo už nebe plné hvězd. Ruiny dívek se dopotácely do stanů a za chvíli nevěděly o světě.

Ráno nás probudila vůně báječné snídaně, servírované až do spacáku. A bylo zase dobře. Bylo na čase, večer nás čekala Harrachovka, hospoda, kde se hraje a zpívá. Tam to vždycky hučí, desítky kytar, party se předstihují v produkci zábavy.

Před Harrachovkou jsou dva divoké jezy a peřeje Riviéra. Ajry, která neumí plavat, ve válcích a vlnách ječela hrůzou. Ale byla nadšená (že jsme se necvakli).

Když jsme připlouvali ke kempu, zeptala se: „A háček má hlásit všecky šutry?“

„No jasně, přece jsem ti to říkal!“

„I ty vepředu?“, upřesňovala si vědomosti.

„No – ty hlavně!“, obracel jsem oči v sloup.

„Tak já hlásím šutr!“, řekla nesměle.

„Kde?“ Nic jsem přes její klobouk neviděl.

„Pod náma,“ řekla spokojeně. „Hlásím to správně?“

Rána, křachnutí, loď vyletěla do výšky a zůstala sedět na balvanu, co byl těsně pod hladinou. Ajry zbledla a křečovitě se chytla lodi. Když jsem se uklidnil, vlezl jsem do řeky a odnesl ji na břeh. Člověk nemůže chtít všecko. Já bych zase neskočil z letadla, jako ona každý víkend.

Čtrnáct dní nato mi zavolal Vrbička. Že má taky nového háčka a že jedeme na Ohři.