Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Letos o dovolené se nám vzdor vedru podařilo vyjít si na moc příjemný výlet. Jeden ze dnů, které předcházely lijákům, se totiž výjimečně vydařil.

A tak jsme se z Nového Bydžova, který je na hranici Polabí a Podkrkonoší, vypravili právě blíže kopcům. Vlakem do Ostroměře to trvalo sotva půl hodinky. Vystoupili jsme, a přestože tuhle krajinu znám, zase jsem upřímně zjihla nad její malebností. Nad tím, jak se vlní, ale nijak dramaticky, spíš pohádkově, láskyplně. Vzpomněla jsem si na doktora Skružného, jak v mé milované „Vesničce“ říká Karlovi von Bahnhof: „Alpy tě ohroměj, Karle, ale tohle, to tě dojme.“ Ta scéna se odehrává někde kolem Křečovic, zatímco my jsme v Podkrkonoší, takže se zkusím vrátit do reality.

Vystoupili jsme v Ostroměři a dali se po červené značce na rozcestí. Chtěli jsme jít lesem, protože přece jen bylo kolem 27°C, což je na nás uprostřed polí už trošku moc, a stačilo nám zdolat asi deset kilometrů – na to, že jsme byli vedry stále vyčerpaní, to bylo tak akorát. Rozcestí nám nabídlo několik možností, z nichž nejvíc se nám líbila Šárovcova Lhota. Poslyšte, kdybyste se někdy dostali do těchhle končin, podívejte se tam. Šárovcova Lhota získala titul Vesnice roku v Královéhradeckém kraji za rok 2005. Ale pěkně po pořádku...

Vybrali jsme trasu skutečně ideální: les, mírné klesání, dole rovinka pěkně podle vody. Právě když jsme sešli dolů k vodě, říkali jsme si, že by bylo fajn posedět někde u kafíčka nebo limonády, tak jak to máme rádi. Jdeme a jdeme, až se dostaneme k malinké chatové osadě. Takoví lokální „lufťáci“. Ti se vyznačují mimo jiné tím, že na rozdíl od pražských „lufťáků“ zdraví pocestné, nekoukají na pěší jako na exoty a i jejich psi jsou velice přátelští. Právě jsme byli v družném rozhovoru s jedním retrívrem, když jsme spatřili nápis „Občerstvení na terase“. Zbystřili jsme, zeptali se paničky toho fešáka, jestli to skutečně platí, a když jsme se dozvěděli, že ano a že „paní Botková má otevřeno“, zamířili jsme na terasu.

Vpravdě domácká atmosféra: majitelka neustále okřikovala svou psí hlídačku, ať nás neobtěžuje (neobtěžovala, probůh!), omlouvala se, že nám do ledové kávy, kterou nabízela, dá kousek sibirky, protože nemá tu správnou zmrzlinu, a naší dceři dala ještě na cestu malou zmrzlinu za vzorné chování. Ach, jak bylo příjemné nevidět nápisy „Gambáč!“, „Užij si tu svěžest!“, „Každé 10. pivo zdarma!“ a podobně. Od paní majitelky jsme dostali kontakt, kdybychom v jejím penziónku chtěli trávit dovolenou, rozloučili jsme se a pokračovali k cíli. Nejprve jsme stoupali Cestou Aloise Jiráska až na samý vrchol kopce, jehož jméno ke své hanbě neznám a kde se před námi v celé kráse ukázalo několik krásných roubenek. A pak už jsme viděli Šárovcovu Lhotu. Musím podotknout, že tamní nádraží jsme při četných cestách vlakem viděli několikrát. A vždycky jsme si říkali, že se tam musíme podívat, protože takové nádraží se prostě jen tak nevidí. Jo, po pořádku...

Přicházeli jsme ke Lhotě takovou tou pohádkovou cestou: vpravo zalesněný kopec, vlevo louka a říčka, před námi ta podkrkonošská zvlněnost. Ještě malé stoupání, a hele: Studánka hejtmana Šárovce! A jak čistá! Opláchli jsme si zpocené ruce a obličeje, pokračovali dál, a hele: Studánka hejtmana Žižky! A taky čistá. Chladit už se nemusíme, a tak finišujeme k nádraží. Cestou jeden upravenější a líbeznější domek než druhý, všude klid, jen ti cvrčci a ptáci řvou. Byli bychom se občerstvili ve zdejší hospůdce (taky radost pohledět!), ale byla plně obsazená cyklisty. A tak jsme u cíle. Konečně jsme stanuli na nádraží, které před deseti lety opravili tak citlivě, že historizující dojem je dokonalý, stejně jako pohodlí a komfort cestujících. Nedaleko nádraží je křižovatka a na ní ukazatele: Jičín 19 km, Praha 99 km, Brusel 1020 km. Tamní radní jsou zkrátka osvícení a kosmopolitní.

Tak jsem konečně viděla jedno z nejkrásnějších nádražíček ve střední Evropě a ujistila se o tom, že jeho stav není žádným „zásahem z vyšších míst“. Taková je totiž celá ves.

Nezažili jsme žádné drama, žádnou třeskutou legraci, nic výjimečného. Jen jsme byli na malém výletě. Ale měla jsem takovou radost – z té paní, která podniká ve své chaloupce jen tak trochu, z té cesty, která vedla jedním z mých nejoblíbenějších krajů, z té malé vísky, která vyzařuje tolik sebevědomí a pohody...

Máte i vy nějaké své oblíbené místo, krajinu… zkrátka nějaký koutek, kde je vám opravdu dobře? Kam se rádi vracíte, abyste se mohli znovu a znovu „kochat“?